Homo Kaktusář

skleník.

Poslední podčeledí je Cereoideae, tu ještě dělíme na sloupcovité (cereoidní), kulovité a epifyty. Cereoidní také tvoří někdy keře, mohou být i plazivé nebo popínavé. Skupince kulovitých kaktusů, které vyrostly z jedné mateční rostliny neříkáme však keř, ale trs. Epifyty jsou kaktusy zvláštních tvarů, které rostou v korunách stromů. Mezi epifyty patří dobře známý Vánoční a Velikonoční kaktus. Jak vidíte, čeleď kaktusů je velice rozsáhlá.

Tělo kaktusů je kryto epidermis s kutikulou zabraňující odparu vody. Pod pokožkou se nachází silná vrstva pletiv, schopná nasát a dlouho udržet vodu. Středem kaktusů probíhá cévní svazek na hlavě kaktusu zakončený vegetačním vrcholem, "odkud kaktus roste." Sloupcovité a kulovité kaktusy mají tělo zprohýbáno v žebra. Žebra mohou být celistvá nebo se v ní můžou nacházet zářezy. Někdy se rozpadla úplně a zůstaly po nich jen bradavky s trny, kterým říkáme mamily. Na vrcholech mamil nebo výstupku žeber jsou zakončeny vývody cévního svazku a vyrůstají zde trny, štětiny, vlna i květy, tomuto místu říkáme aerola. V prohlubních mezi jednotlivými aerolami nebo mamilami se nachází axila. Tady trny nerostou, ale nachází se tu jemná vlna nebo vata. Z cela Hladké tělo bez žeber mají jen Opuncie. Kořen je kryt rhizodermis, jeho část může být někdy přeměněna na zásobní kořen.

Květ je spolu s trny nejkrásnější ozdobou kaktusů, jeho velikost je různá od velmi malých jako slunéčko sedmitečné, po květy velké jako dlaň. Někdy se můžeme setkat u kaktusů se zvláštním štětinatým útvarem na temeni kaktusů, odkud vyrůstají květy i plody. Říkáme mu cefálium a je typické pro kaktusy z rodů Melocactus a Discocactus.

Plody kaktusů jsou převážně dužnaté, po dozrání vysychají a pukají, praskají nebo dostřelují a sypou se z nich semínka. Semena můžou být různých velikostí, jako prášek i jako hrášek. Oplodí nejsou často přímo jedovatá, ale můžou obsahovat alkaloidy. Výbornou pochoutkou mezi jedlými druhy jsou údajně oplodí z některých opuncií. Mexičané z nich dělají saláty a dají se někdy sehnat v hypermarketech. Semena opuncie jsou stavěna tak, aby přežila průchod trávicím traktem a některá bez toho ani nevyklíčí. Kaktusář si ale naštěstí umí poradit :-).

Důležitou věcí pro kaktusáře je názvosloví, to u nás nepodlehlo počešťujícím reformacím a zůstalo latinské. Pro někoho možná nezapamatovatelné, pro jiného krásné. Pokud se vám nebude líbit, nic vám nebrání ve vlastním názvosloví jako buřtík, boubelka, Honzík nebo Adélka. Stejně jako u všech rostlin se podle binomické nomenklatury Karla Linného označuje jedinec dvěma jmény rodovým a druhovým plus jméno nebo jména lidí kteří tento druh objevili a popsaly nebo přeřadili z jiného taxonu do druhého. Někdy se stane že kaktus nebyl nikým popsán, přesto je ale známý mezi pěstiteli, kteří ho bezpečně poznají a mají pro něj stejné jméno. Potom se místo zkratky jména udává zkratka Hort, což znamená "zahradnicky." Pro stejné druhy rostlin kvetoucí například odlišnou barvou květu nebo mající jinou drobnou odlišnost, která je v potomstvu stálá, označuje se tato odlišnost jako varieta (var.), pokud dědičná není, potom jako forma (f.).

Jako příklad si uveďme třeba známý Vánoční kaktus, i když ten, který máte doma bude zřejmě vyšlechtěná odrůda. Jeho taxon zní Schlumbergera truncata (Haw.) Moran var. truncata. Zní to opravdu hrozivě, ale nelekejte se, vybral jsem úmyslně trochu komplikovanější příklad. První jméno Schlumbergera je rodové, za ním následuje druhové truncata, dále jsou to jména autorů, kteří rostlinu popsali, jméno v závorce označuje prvního autora, Moran toto zařazení ale poopravil, takže se uvádí i jeho jméno. Var. truncata je název variety. Uvedu ještě jedn příklad, abyste mi věřili, že kaktusářská latina je krásná. Lobivia jajoijana Backbg. Rodové jméno Lobivia je přesmyčkou názvu naleziště- Bolívie, druhové jméno dostala na počest moravského malíře a kaktusáře Bedřicha Jájo a německý kaktusářský guru Curt Backeberg tuto krásnou rostlinu popsal a pojmenoval. A máme to za sebou.

Co kaktusům nabídnout

Kaktusy potřebují k životu šest věcí. Vhodnou zem, dostatek světla a tepla, přiměřenou zálivku, čerstvý vzduch a vaší lásku a péči.

Dobrá zem je základem úspěchu a každý kaktusář má svůj vlastní recept na svou půdu. Půda musí být výživná, ale ne přehnojená, nesmí na slunci tvrdnout a musí zůstat i po stlačení pružná, musí být dostatečně propustná aby v ní kořeny nehnily a současně nesmí vodě dovolit aby ihned utekla dnem, musí být mírně kyselá a nesmí být pro kaktusy nebezpečná škodlivými látkami nebo plísněmi a živočichy. Vybrat dobrou zem není jak sami vidíte zrovna jednoduché, proto si ji sami namícháme. Substráty které se prodávají v obchodech nejsou vždy zcela vhodné, mají často dobré fyzikální vlastnosti, ale jsou velmi chudé. Nebo jsou-li bohaté na živiny, nachází se v nich velké množství hub a parazitů, kteří by mohli kaktusům ublížit.

Zem si proto namícháme sami. Pro výživu si vezmeme listovku nebo starý dostatečně zetlelý hnůj. Kompost ani čerstvý hnůj nejsou vhodné. Listovku si nahrabeme v listnatém lese pod vrstvou napadaného listí. Můžeme případně dohnojit špetkou cereritu, NPK nebo zalít herbaponem. O starší hnůj poprosíme ochotného zahrádkáře, neměly by v něm být už žádné stopy po slámě nebo pilinách. Pro propustnost si vezmeme praný hrubší říční písek, jemnější perlit nebo hrubší antuku. Ta která se nachází na hřištích je často velmi jemná a nevhodná, proto bude lepší když si ji vyrobíme sami, stačí nám k tomu stará vlhká cihla a kladivo. Optimální jsou zrna asi o průměru půl centimetru. Pro dobré fyzikální vlastnosti si vezmeme rašelinu. Tu zakoupíme v zahradnictví, žádejte ale bezpodmínečně rašelinu neupravenou, kyselou, bez vápna. Tři druhy země teď smícháme v poměru 1:1:1 et voilá máme dobrou zem pro kaktusy.

Pokud máme květináčky bez otvorů, nezapomeneme dát na dno asi centimetrovou vrstvu drenáže opět z antuky, říčního písku nebo perlitu. Na typu květináčku nezáleží. Keramické jsou hezčí, ale rychle se vysušují, plastové vláhu dřží uvnitř a nemusíme je zalévat příliš často. Zem je vhodné ještě sterilizovat jednou, dvěma minutami v mikrovlnné troubě na nižší stupeň. Pozor na kov! Potom nechápe vychladnout a můžeme sázet. Kořeny musí splývat vždy směrem k zemi a nesmí být nijak zprohýbány nahoru. Ihned po zasazení nezaléváme . Mohlo by se stát, že zaneseme do poškozených kořínků infekci. Nechme mu chvíli čas, ať se může vzpamatovat.

Kaktusy jsou ve své domovině vystaveny celodenně náporu slunečního záření a jsou na něj připraveni, stejný nápor bychom jim měli dopřát i u nás, i když tady tolik slunce nemáme. Nemáme-li skleník, umístíme je na jižní nebo východní stranu ihned za okno. Ranní slunce jim vyhovuje nejvíce. Pokud budou mít nedostatek slunečního záření, ztrácí své krásné otrnění, deformují svá těla a vůbec velmi strádají. Pokud budou kaktusy ve skleníku, což je ideální, nezapomeneme trochu přistínit bílým vápenným nátěrem na sklech, abychom předešli úpalu. Ve fóliovnících stínit nemusíme, ale hodně větráme.

U tepla platí v podstatě totéž co u světla, opět vybereme teplé stanoviště na jih nebo východ a zajistíme dostatek slunce. Klesnutí teploty pod bod mrazu je pro kaktusy povětšinou smrtelné, proto vždy raději udržujte teplotu alespoň nad deset stupňů i v noci. Pokud teploty takto nízko klesnou