Filipíny – láska na celý život

e to tím, že žijí v tropech, kde se teplota i v zimním období pohybuje kolem 20°C. Dají se přirovnat k jižanským národům v Evropě. Se Španěly (kteří Filipíny také nějaký čas okupovali) sdílejí jejich pohodovost. Ve španělském jazyce to nejlépe vyjadřuje slovo "tranquila" a každý, kdo byl kdy v nějaké jižanské zemi, chápe, že tohle slovo se nedá popsat, to se musí zažít. Anglicky by se snad dalo napsat "no stress". Na Filipíny jsem odlétala plná napětí, co všechno musím stihnout a zvládnout za ty dva měsíce, ale tam se nějak všechno zklidnilo.. jako by ve mně proudila klidná řeka. Přestala jsem plánovat, co se bude dít další den, a žila jsem "teď". Všichni, kdo mě dobře znají, přitom mohou potvrdit, že mám ráda vše naplánované dopředu a není-li tomu tak, jsem nervózní.

Filipínci vás tím svým pohodářstvím prostě velmi rychle nakazí. Nejsem si jistá, do jaké míry je to prima a do jaké míry nikoliv. Třeba jednat s nimi obchodně nebo úředně musí být asi dost složité. Sama jsem si to částečně zažila, když jsem potřebovala určité povolení, a ten, kdo mi měl povolení zařídit řekl, že si s tím nemám dělat starosti, že je to jen formální záležitost.. a tak jsem si důvěřivě starosti nedělala, což byla hloupost. Do dnešního dne povolení nemám.

Velmi příjemné je, že s Filipínci se člověk cítí jako v rodině. Všichni jsou milí a zajímají se o vás. Celkově Filipínci působí jako jedna velká rodina. Postávají na ulicích a povídají si, smějí se. Neviděla jsem, že by se kdy hádali, nebo na sebe byli zlí. Je to zvláštní svět, kde fungují jiná pravidla. Ve velkých městech ten rozdíl od Evropy nepocítíte příliš silně. Lidé nakupují, jsou uspěchaní jako my, ale na rozdíl od nás ochotni pomoci vždy, když si nevíte rady. Největší odlišnosti poznáte ve vesnicích či v malých městech. Brzy se s vámi všichni přátelí, znají vaše jméno a rádi si s vámi povídají, či vám ukazují, co vás zajímá. Tedy ovšem záleží na člověku - na vás, jaký přístup k Filipíncům zvolíte. Jste-li přátelští vy k nim, jsou oni na oplátku dvakrát tolik přátelští k vám.

Něco málo o sociální situaci Filipínců

Všude, kam se hnete, vás provázejí malé děti. Máte-li děti rádi, je to ok. Mnohdy jdou s vámi několik km, nevím proč, to zejména na vesnicích. Často žebrají. Ve městech se setkáte s velkým počtem žebrajících dětí ale i matek s dětmi. Někteří jen předstírají, že jsou na tom špatně, musíte se dobře dívat, abyste poznali pravdivost situace. Chtějí buď jídlo nebo peníze. Zpočátku je vám jich velice líto a každému něco dáte, jenže když se k vám takhle postupně seběhne kopa malých dětí, brzy zjistíte, že už jim prostě nemáte co dát. Smutné je, že majoritní část z nich má opravdu hlad a nic nepředstírá. Stalo se mi, že ke mně na ulici přišla žena s malým dítětem v náručí a chtěla něco k jídlu. Věnovala jsem jí suchý chleba, zrovna jsem ho sama jedla. Myslela jsem si, že jím pohrdne, ale ona ho dala svému dítěti a to se do něj hladově zakouslo.

Vesnice a menší města podrobněji

Viděli jste někdy dokumenty o zaostal