Liška obecná - legendární krásný a vychytralý obyvatel naší přírody

Hracící si liščata.
Autor: Joanne Redwood, CC0

Vzhled lišky obecné

Tato krásná a u nás nejrozšířenější divoce žijící šelma má horní stranu svého těla pokrytu rezavými chlupy, spodní část tlamy, hrdlo, břicho a vnitřní část nohou má bílou. Takto tradičně vypadá ale pouze základní zbarvení, protože i u nás se liška vyskytuje v několika dalších barevných variantách. Příkladem takového zbarvení je liška s tmavou spodní stanou, které se přezdívá „uhlířka“.

Pro všechny lišky je charakteristický jejich dlouhý huňatý ocas. Od svých příbuzných volně žijících psovitých šelem se liší především šikmo položenýma očima s podlouhlou zřítelnicí, jemněji zašpičatělým čenichem a kratšíma nohama. Jinak mají ale stavbu těla podobnou jako slabší psi. Liščí samec i samice vypadají téměř stejně, není u nich výrazný pohlavní dimorfismus.

Liška obecná (Vulpes vulpes).
Autor: Shiretoko-Shari, volné dílo

Rozšíření

Vyskytuje se po celé Evropě, severní Africe, severní Americe i v Asii. Ráda se pohybuje v lese, parcích a křovinných úborech. Díky lidem se liška rozšířila i v Austrálii, kde působí jako extrémně nebezpečný invazní druh.

Způsob života a potrava

Liška je aktivní brzo ráno a na pak až večer a v noci. Loví obratlovce do velikosti husy a zajíce, především však malé hlodavce. V hlubokém sněhu zvládne ulovit i srnčí zvěř. Málokdy se stane, že ji vyhlídnutá kořist uteče. Často loví skokem, který může být až 5 metrů dlouhý. Svou kořist si ze všech sil brání a dokáže o ní bojovat i se silnějšími predátory.

Občas dokonce loví jen tak pro zábavu, i když sama nemá hlad. Pro zábavu také chytá krtky, jejichž maso jí nechutná, a nosí je živé mláďatům jako hračku. Mimo to si liška pochutná i na lesních plodech nebo ovoci. V případě potřeby je schopná se rychle přeorientovat na jinou potravu a přizpůsobit se aktuální situaci.

Liška obecná
Autor: Ondřej Prosický

Liščí nory si lišky vyhrabávají ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Nory bývají dlouhé 5-7 metrů a hluboké 0,5 až 2,5 metrů. Občas si drzá a chytrá liška přivlastní i část důmyslně postaveného a až několika patrového brlohu po jezevcovi. Oproti častému předpokladu lišky své nory trvale nepobývají, raději pobývají venku. Nory využívají jen v období rozmnožování, případně jako úkryt před špatným počasím.

V době, kdy má liška mláďata, se její plachá a opatrná povaha mění v odvážnější. V tomto období dokáže napadnou i psa, který se objeví v blízkosti její nory. Lišky žiji v naprosté většině případů samotářsky.

Jediné období, kdy se lišky sblíží je období páření. Samec však záhy od své družky odchází a o mláďata se stará matka. Liška má vynikajícímu sluch, zrak i čich, takže snadno uteče našim očím a ve volné přírodě jí jen málokdy zahlédneme.

Liška dokáže běhat rychlostí až 40 km/h. Svůj revír v okruhu kolem 6-8 km si označuje trusem.

Rozmnožování

Liščí páření začíná zhruba v půlce února. Asi po 49 až 60 dnech pak přivádí na svět průměrně 4 mláďata, která jsou ze začátku šedá a slepá. Oči otvírají po 2 týdnech. Matka malá liščata kojí tři týdny, potom se jim zpevní chrup a čelisti a mohou přejít na masitou stravu.

Zhruba po měsíci života mláďata poprvé opouští noru. Pokud se Vám naskytne pohled na tato hrající si a dovádějící mláďata, vězte, že na místě setrváte hodně dlouhou dobu :-) Liška si svá mláďata ale hlídá a pokud bude mít pocit, že noru někdo objevil, tak mláďata přenese do bezpečí jinam.

Pohlavně dospívají v devíti měsících.

Liška.
© PXHere.com

Ochrana

Liška není legislativně chráněna. Podle myslivců jde o přemnoženou zvěř a je povolen její celoroční odstřel, včetně období březosti a kojení malých liščat - s čímž ani někteří myslivci nesouhlasí.

zdroje: Brehmův život zvířat, Wikipedia