Strašilky

Co jsou zač a čím jsou zajímavé

Strašilky (řád Phasmatodea) patří do skupiny starobylých orthopteroidních řádů. O tom, že se za stovky milionů let vývoje hmyzu příliš nezměnily, svědčí i jejich výrazně článkované tělo (většina dnešních druhů hmyzu má články srostlé s tak nenápadnými "švy", že významněji si lze povšimnout jen rozdělení těla na hlavu, hruď a zadeček). Tyto řády jsou charakterizovány nedokonalou proměnou, tedy z vajíčka se líhne nymfa vypadající jako malá kopie dospělce (ovšem nemá reprodukční orgány a případně křídla) a přes několik svleků se postupně změní v imágo, tedy dospělého jedince. Velmi původní je i kousací ústní ústrojí. Jak je naznačeno výše, některé druhy mají křídla. Často jsou ovšem schopna letu jen u samců, a to ještě letu spíš klouzavého, nepříliš dokonalého. Jejich první pár je zpevněný a označuje se krytky (tegminae). Druhý má specifickou křídelní žilnatinou nápadnou často barevným, tzv. vanálním, vějířem.

V současné době známe asi 2500 druhů, jejich počet je ale určitě vyšší. Většina strašilek dorůstá úctyhodné délky, od pěti do třiceti centimetrů. Patří mezi ně i nejdelší známý hmyz světa, Phobaeticus kirbyi, dorůstající délky více jak třicet centimetrů.

Strašilky jsou bezesporu hmyzem tropickým. Obývají převážně vlhčí, především lesní biomy. Největší početnosti druhů i jedinců dosahují v indomalajské oblasti, kterou by bylo možno považovat za jejich kolébku. Jsou však rozšířeny i v meziobratníkovém pásmu po celém světě a mnohé druhy a skupiny osídlily zčásti i mírné pásmo a vyvinuly k tomu účinné adaptace, umožňující přečkávat nepříznivé roční období (viz níže diapauza).

Nejtypičtější a nejznámější vlastností strašilek je jejich dokonalá kryptická adaptace. Ta je také bezesporu hlavním důvodem jejich atraktivity pro teraristy. Tvar i barva těla většiny druhů dokonale a do všech detailů napodobuje list či větvičku. Vnější vzhled bývá doplněn i patřičným chováním, například kolébavou chůzí simulující pohyb listoví ve větru. Menší část druhů napodobuje jiné, na rozdíl od daného druhu strašilek skutečně ozbrojené nebo toxické, živočichy. Krátce vylíhlé nymfy Acrophylla titan pohyby i tvarem napodobují mravence a často chovaný druh Extatosoma tiaratum v ohrožení stáčí zadeček nad hlavu a připomíná tak štíra. Když obranné zbarvení selže, dokáží se strašilky i účinně bránit. Buď se snaží útočníka jen vylekat (nečekané "blýsknutí" barevným párem křídel u Orxines macklotti) či u některých druhů i přímo aktivně napadnout. Buď vystřikují obranné sekrety z párové žlázy ústící na předním okraji prvního hrudního článku (takové strašilky bývají nápadně výstražně zbarveny) nebo útočníka napadnou "mechanickou" cestou - "kousáním" otrněnýma zadníma nohama, které široce roztáhnou a pak je rychle přiráží k sobě. Zadeček přitom nesou stočený vysoko nad tělem, aby pohybu nohou nepřekážel. Eurycantha calcarata může takto neopatrnému chovateli způsobit i krvavé poranění. Některé druhy při pocit ohrožení dokážou i vydávat různé zvuky třením tykadel či křídel o sebe. Poslední skupinou možných typů obrany před predátorem je thanatóza (stavění se mrtvým) a autotomie (odvrhnutí končetiny), což je obranný mechanismus pozorovatelný i u jiných druhů hmyzu.

Strašilky jsou výlučnými býložravci, i když mohou při požírání rostlinné potravy bezděčně pozřít třeba vajíčka nebo vývojová stádia jiného hmyzu. Při ledabylém vedení chovu se strašilky z žízně či hladu mohou okusovat v příliš nahuštěných chovech navzájem. Mezi strašilkami najdeme jak výlučné monofágy (přijímající jako potravu jedinou rostlinu) i druhy vyloženě polyfágní (ty jsou vhodné k chovu, požírají široké spektrum rostlin našeho pásma i řadu rostlin pokojových). V některých částech světa fungují strašilky i jako škůdci na monokulturách čajovníku, bavlny či kokosových palem.

V řadě případů se množí parthenogeneticky, to znamená, že se nová generace líhne z nakladených neoplozených vajíček. U některých druhů dokonce ani není doložena existence samců. Někdy je samec sice popsán, ale v některých izolovaných populacích se z různých důvodů nevyskytuje. Druhy žijící v mírném pásmu zpravidla přečkávajíí nepříznivé zimní období pomocí diapauzy ve stádiu vajíčka. Tedy vajíčko je nakladeno ještě za příznivých podmínek, s nástupem zimy rodičovská populace uhyne a nový jedinec počká v pozastaveném vývoji ve vajíčku opět na příznivé podmínky na jaře. Zimu evropského vnitrozemí ale nedokáží přežít ani vajíčka žádného druhu strašilek.

Chov strašilek je až na výjimky nepříliš náročný. Hlavními zásadami je správná volba typu insektária a jeho velikosti, zajištění optimální vlhkosti a teploty, pravidelný přísun čerstvé potravy vhodného druhu a odstraňování zbytků - zejména tam, kde hrozí zaplísnění při větší vlhkosti. Navíc druhy chované po dlouhé generace v zajetí jsou již aklimatizované a nevyžadují tak přísné dodržování svých původních přírodních podmínek. Přehled o současném počtu chovaných strašilek může dát počet druhů, která mají přiřazený kód PSG, což je nyní okolo tří set. PSG (zkratka anglických slov Phasmid Study Group) je celosvětové sdružení chovatelů, které mimo jiné vytvořilo i seznam druhů, které prošly jeho chovy, kde každý druh je označen jednoznačným kódem (např. PSG9 - Extatosoma tiaratum, apod.).

Strašilka či pakobylka

V české literatuře se často užívá dělení řádu Phasmatodea na strašilky, pakobylky a lupenitky. Toto třídění tak jak je užíváno ale není vhodné. Používání těchto termínů je totiž odlišné od běžně zavedených zvyklostí v zoologické nomenklatuře. Zatímco většinou český rodový název vyjadřuje systematickou příslušnost k určité skupině fylogeneticky příbuzných živočichů (například martináč k čeledi Attacidae) nebo je dokonce, jako v případě většiny obratlovců, jednoznačným ekvivalentem vědeckého rodového názvu (například drozd pro rod Turdus), označují česká jména pro dělení řádu strašilek, používaná jako rodová, pouze habituální typ živočicha a se skutečným systematickým členěním uvnitř skupiny nemají příliš společného. S taxonomickým vymezením se kryje pouze název lupenitka - je to ekvivalent k vědeckému rodovému názvu Phyllium. Název pakobylka je však naproti tomu používán pro jakéhokoliv zástupce řádu strašilek, který vypadá jako větvička, a to zcela bez přihlédnutí k faktickému systematickému zařazení druhu. V obou čeledích a téměř ve všech podčeledích strašilek kromě podčeledi Phylliinae jsou "typy pakobylka", které jsou tak také nazývány (stejně je to i v jiných jazycích, v němčině Stabschrecken, v angličtině walking sticks). Název strašilka pak bývá používán ve dvojím významu. Za prvé jako označení jakéhokoliv příslušníka řádu strašilek (tedy i pro typ lupenitka nebo pakobylka), podobně jako název brouk pro zástupce řádu Coleoptera. Za druhé jako označení všech možných habituálních typů zástupců řádu, které nevyhovují představě lupenitky a pakobylky, přičemž názor na to, co je ještě strašilka a co už pakobylka bývá značně subjektivní.

Použitá literatura:
Bedford, G. O., 1978: Biology and ecology of the Phasmatodea. Ann. Rev. Entomol. 23: 125-149.
Brock, P.D. (1992). Rearing and Studying Stick and Leaf-Insects. The Amateur Entomologist, Vol. 22, Feltham.
Bruins, E., 1999: Encyklopedie teraristiky. REBO Productions, Čestlice. 316 s.
Divoký, M, 2000: Ještě k lupenitkám. In Kovařík F. a kol., 2000: Hmyz - chov a morfologie. Nakl. Madagaskar, Jihlava. s. 159-160.
Günther, K., 1953: Über die taxonomische Gliederung und die geographische Verbreitung der Insektenordnung der Phasmatodea. Beitr. Entomol. 3, 5: 541-563.
Obenberger, J., 1955: VII. Řád Phasmatodea - strašilky. Entomologie II, Nakl. ČSAV, Praha: 345-377.
Pecina, P., 2000: Strašilky. In Kovařík F. a kol., 2000: Hmyz - chov a morfologie. Nakl. Madagaskar, Jihlava. s.108-158.
Seiler Ch., Bradler S., Koch R., 2000: Phasmiden - Pflege und zucht von Gespenstschrecken, Stabschrecken und Wandelnden Blättern im Terrarium. Bede-Verlag, Ruhmannsfelden.

Fotografie:
Ing. Jaromír Zajíček - www.strasilky.cz
Helena Lálová