Okáč luční - Maniola jurtina

třída	hmyz - Insecta
řád	motýli - Lepidoptera
čeleď	babočkovití - Nyphalidae
rod	okáč - Maniola Schrank, 1801
druh	okáč luční - Maniola jurtina (Linnaeus, 1758)

.

Vzhled

Okáč luční je zbarvením nenápadný. Sameček je na líci černohnědý s jediným černým rezavě lemovaným slepým očkem. Samičky jsou na líci světlejší, hnědě okrové a očko předního rohu leží v rezavě žluté pásce, která se rozpadá na jednotlivé skvrny. Samečkovo očko je navíc mnohem menší než samičky.Rovněž na zadních křídlech bývá náznak světlejší pásky, probíhající rovnoběžně s lemem křídla. Spodní strana předních křídel je sytě okrová se širokým okrajovým lemem. Rub zadních křídel samce má hnědavé zbarvení se širokou žlutavě hnědou páskou, ve které jsou dvě až tři slepá očka. Samičky jsou podobné, avšak páska je žlutavě šedá. Motýl je střední velikosti, přední křídlo měří 22-28 mm, přičemž samička je vždy nápadně větší.

Od jiných druhů ho spolehlivě poznáme podle rozlišovacího znamení. Na spodní straně zadních křídel je široký šedý pás, do jehož středu zasahuje od kořenové části křídla tmavší klínovitý zub. Odstín základní barvy tohoto okáče je ale proměnlivý.

U okáčů se takto odlišuje výrazným způsobem sameček od samičky, ale velmi často se u nich objevuje jev zvaný gynandromorfismus, což je nesprávné rozdělení pohlavních chromozomů při dělení oplozeného vajíčka a to může způsobit, že jedna polovina organismu je samčí a druhá vypadá jako samičí. Tento jev je dobře vidět, neboť pohlavní rozdíly jsou u nich výrazné.

Rozšíření

Okáče lze nalézt od Kanárských ostrovů přes severní Amerikua Evropu k Uralu a areál rozšíření zasahuje až do Malé Asie a Iránu. Obývá nížiny stejně jako horské masívy, kde létá na horských lukách. Lze ho zastihnout ještě ve výškách 1500 m nad mořem.

Způsob života a potrava

Motýlí generace se líhne v červnu a létají až do září. Opouštějí kukly postupně a navíc žijí poměrně dlouho. Jak již bylo zmíněno, jsou velmi hojní a prakticky všudypřítomní. Létají velmi pomalu a těžkopádně. Vyskytují se nejen ve volné přírodě, ale i ve velkoměstech. Nejčastěji v parcích, v příkopech podél silnic, na hřbitovech... Dává ale přednost otevřené krajině s křovinami či nesekanými loukami. Najdeme ho v lesích na cestách, v průsecích, na remízcích, na pasekách. Často saje na květech bodláků, pcháčů a chrastavců. Usedá i na zem, kde ho chrání ochranné zbarvení. Odpočívá nejčastěji s křídli přitisknutými k sobě, ale zrána nebo na sluníčku se sluní s široce rozevřenými křídly.

Při vyrušení motýl rychle rozevírá křídla a ukazuje své "oči", čímž se snaží oklamat a odstrašit případného útočníka.

Samečci mají jakýsi svůj rajon, který každé ráno obletují a na této své stálé trase hledají nově vylíhlé samičky a samozřejmě i potravu.

Rozmnožování

Housenky jsou zelené s tmavým širokým hřbetním pruhem, dlouhými chloupky a s bílými bočními proužky, hlava je žlutozelená. Líhnou se v září a po přezimování dokončují růst v květnu, kdy se kuklí.

Živí se lipnicí roční, obecnou a luční.

Ochrana

Ač jeden z nejhojnějších motýlů, také on zasluhuje naši ochranu neboť je důležitým článkem přírodního bohatství.

Hlavní zdroj:Rudolf Hrabák: Kapesní atlas našich motýlů