Jelen sika - Cervus nippon nippon

třída	Savci - (Mammalia)
řád	Sudokopytníci - (Artiodactyla)
čeleď	Jelenovití - (Cerviade)
rod	Jelen - (Cervus)
druh	Jelen sika - (Cervus nippon nippon)

Možná jste při procházce některou z našich zoologických zahrad zůstali stát u výběhu s drobnějším kaštanově hnědým jelenem s bílými skvrnami. Na informační tabulce jste si mohli přečíst - Jelen sika (Cervus nippon nippon) a na mapce oblast rozšíření - Japonsko, Korea, východní Čína.

Ne každý však ví, že s tímto exotickým zástupcem parohatých se může setkat i v naší volné přírodě. Při svých toulkách rozsáhlou Manětínskou vrchovinou jsem často nacházel v blátě či hlíně stopy menšího jelena i jeho shozy. Od učitele na místním učilišti, vášnivého myslivce jsem se dozvěděl, že jde o jelena siku, který původně žil pouze v oborách, kde se začal chovat od konce devatenáctého století. V našem případě v oboře Manětínského zámku.

Koncem druhé světové války se několika jedincům podařilo z obory utéct. Na pobyt ve volné přírodě si zvykli velmi rychle a tak se za pár let rozšířili po celém Manětínsku.

Od začátku zimy 1978- 79, kdy jsem přišel do Nečtin, jsem stále častěji nacházel ve sněhu jejich stopy, ale nikdy jsem žádného siku neviděl. Až jednoho dne jsem se vydal ke krmelci nad malou vsí jménem Zámek Nečtiny. Prodíral jsem se hlubokým sněhem kolem starého lomu, kde se v minulosti těžila břidlice, k Černému rybníčku. Se supěním jsem zdolával ve vysokém sněhu svah k pasece na které byl velký krmelec se zásobníkem. Zachytil jsem se posledního smrčku, abych se přitáhl a… překvapením jsem ztuhnul. Před sebou jsem spatřil jeleny. Fascinován jsem hleděl na stádo holé zvěře kolem krmelce. V zimní, šedohnědé srsti beze skvrn. Laně s různě starými kolouchy. Začal jsem počítat. Dvacet, třicet… Nešlo to. Zvěř byla kolem zdroje potravy stále v pohybu, možná kolem čtyřiceti kusů. Připadal jsem si jako na safari.

,,Zimním“ safari. Po pár minutách jsem se opatrně spustil zpět. Naštěstí sníh tlumil moje kroky. Když jsem se druhého dne o svém zážitku zmínil před učitelem, nevěřil mi. A tak si po vyučování oblékl hubertus a vyrazili jsme spolu. Věděl, že tady sika je. Sám jich několik střelil, ale tolik siků pohromadě mi prostě nevěřil. Vzhledem k jeho věku jsme šli trochu jinou cestou. Přišli jsme na kraj lesa a musel mi dát za pravdu.

Nebylo jich tolik jako předešlého dne, ale společně jsme napočítali přes pětadvacet kusů. Od té doby jsem se s sikou setkával častěji.

Vzhled

Jelen sika je menší než jelen lesní. V kohoutku je vysoký do 120 cm. A váží od 80 do 100 kg. V létě je kaštanově hnědý, s velkými bílými skvrnami uspořádanými v podélných řadách. Na hřbetě je podélný černý pás, okolí ocasu čistě bílé. V zimě skvrny mizejí, srst je pak šedohnědá. Dalším rozdílem od jelena lesního je kratší z profilu trojúhelníková hlava a menší paroží, které má obyčejně 8 výsad.

Rozšíření

Původní domovinou siky je Mandžusko, východní Čína, Japonsko, Korea a na sever zasahuje až do Ussurijského kraje v Rusku.

U nás mimo zoologických zahrad a obor se vyskytuje především ve zmiňované Manětínské vrchoviny odkud se rozšířil především na Tachovsko, Domažlicko a okolí Slavkovského lesa. V podstatě se s nim můžeme setkat ve větší části Plzeňského a Karlovarského kraje.

Způsob života a potrava

Jelen sika žije téměř stále ve větších nebo menších tlupách. Kromě doby říje, kdy se obě pohlaví stýkají, žijí laně s mláďaty v mateřských tlupách a jeleni se sdružují do zvláštních, vesměs málo početných, v nichž zůstávají téměř až do říje. Tlupu holé zvěře vede vždy zdravá a zkušená matka, láčava, která však nemusí být vždy starou laní. Tlupu jelenů zpravidla vede její nejmladší člen, kdežto staří jeleni bývají většinou vzadu. Na Domažlicku v oblasti Sedmihoří jsem nikdy nespatřil větší stádo než 5- 7 kusů. Siky mají rádi střídavé poměry porostní a terénní s proměnlivou pastvou. Za normálních situace má během 24 hodin potřebu se asi 8 krát pastvit.

K večeru opouští svá lože a přechází zprvu v travnatých houštinách, později se setměním vytahuje do sečí, lesních luk a někdy i do polí. K ránu se pak opět vrací do houštin, kde zalehává. I zde ovšem existují výjimky. Pozoroval jsem v červenci pastvící se jeleny uprostřed rozsáhlého jeteliště kolem šestnácté hodiny.

Potravou siky jsou letorosty a větvičky keřů i stromů, různé byliny, hlízy, houby, živá kůra, listy, pupeny a plody stromů, zvláště žaludy, bukvice, kaštany, jeřabiny, ovoce pláňat i různá zelenina a polní plodiny. V zimě jsou to z více než 60% lesní dřeviny. Velké škody působí především loupáním a ohryzem lesních dřevin. Citelný může být i okus kultur.

Jako všichni přežvýkavci potřebuje nezbytně i sika kuchyňskou sůl k vázání množství drasla v rostlinné potravě.

Rozmnožování

Říje jelena siky probíhá od září až do listopadu. Proti jelenu lesnímu neprobíhají boje o laně u siky tak urputně. Přesto hlavně v oborách v omezeném prostoru může souboj dvou samců skončit tragicky. Stejně tak může říjný jelen napadnout i člověka. Ve volné přírodě je toto nebezpečí minimální.

Laň klade jednoho, zřídka dva kolouchy po 220 dnech březosti zpravidla v červnu. Mládě kojí až do příští říje i když zelenou potravu přijímá kolouch již od druhého měsíci života. V zajetí se sika dožívá až dvaceti let.

V literatuře se můžeme setkat s názorem, že jelen sika se kříží s jinými druhy jelenovitých. Tento názor je pravdivý v případě jeho nejbližšího příbuzného jelena Dybowského ( Cervus nippon hortulorum) a dojít k němu může pouze v zajetí. Nesetkal jsem se ještě s tím, že by se křížil s našim jelenem lesním ( Cervus elaphus). Naopak často slýchávám názory odborné i laické veřejnosti zabývající se zoologií, ekologií či myslivostí, že v místě svého rozšíření sika vytlačuje našeho původního jelena.

Ochrana

Podle vyhlášky 245/ 2002 Sb. Ministerstva zemědělství ze dne 7. června 2002 je podle §. 1 písmeno n) povolena doba lovu jelena siky ( jelen, laň a kolouch ) od 1.8. do 31. 12. s výjimkou celoročního odchytu v oboře při překročení normovaných stavů.

Přes škody, které v oblastech přemnožení sika působí se domnívám, že je zajímavým zpestřením naší fauny a rozumným odstřelem se dají jeho stavy udržet na odpovídající úrovni.

český název	Jelen sika
latinský název	Cervus nippon nippon
hlavní znaky	Menší než Jelen lesní evropský, v létě kaštanově hnědý s bílými skvrnami, v zimě šedohnědý.
způsob života	Skrytě v lesních porostech, na pastvu vychází po setmění. Žije v menších, výjimečně i větších tlupách.
rozšíření ČR	jihozápadní Čechy
rozšíření svět	Mandžusko, východní Čína, Japonsko, Korea a na sever zasahuje až do Ussurijského kraje v Rusku.
potrava	Letorosty a větvičky keřů i stromů, různé byliny, hlízy, houby, živá kůra,listy, pupeny a plody stromů, zvláště žaludy, bukvice, kaštany, jeřabiny, ovoce pláňat i různá zelenina a polní plodiny. V zimě z více než 60% lesní dřeviny.
doba březosti	220 dnů
počet mláďat	1- 2
ochrana	Dle vyhlášky 245/ 2002 Sb. Ministerstva zemědělství ze dne 7. června 2002

zdroje:
Světem zvířat I. díl - savci (Dr. Hanzák, Dr. Veselovský. Albatros, Praha 1975)
Myslivost (Kolektiv autorů. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1966)
The Children´s Animal World Encyklopedia in colour (The Hamlyn Publishing Group Limited, London 1968 Kolektiv autorů)
Příroda v ČSSR (Dr. Čihař a kolektiv. Práce, Praha 1978)