Datel černý na Studenci

Těžké kroky ve sněhové peřině

Sněhová pokrývka stěžuje procházku s fotoaparátem i v nížinách, proto jsem si živě představil, jak to bude vypadat na Studenci. Bohužel, realita byla mnohem krutější. Kdybychom tam nebyli ve čtyřech a pravidelně se nestřídali v prošlapávání cesty do kopce, nikdo by se tam asi nedostal.

Sněhu bylo na svazích Studence 80 cm (někde i více) a pěšinka na vrchol prošlapána nebyla. Cesta, která obvykle trvá 30 minut, nám zabrala skoro dvě hodiny. Propadání do mocné vrstvy sněhu nám ubíralo dost sil. Přestože jsem tentokrát kamzíky nenašel a promrzlý les s námrazou nezahalila tolik toužebná mlha, nakonec jsem fotoaparát vytáhl.

Datel černý v království námrazy

Než jsem se dostal k autu, slyšel jsem ze vzdáleného lesa rytmické tlučení do suchého stromu, které se neslo jinak absolutně tichou loukou. To tlučení bylo malinko jiné, než způsob jakým se ozývá strakapoud, proto jsem se začal směr zvuku lokalizovat. Hodil jsem fotobatoh do zasněžené louky a jen s nasazenou pětistovkou jsem se opatrně vydal k lesu, tak aby na mě nebylo příliš vidět. Bohužel jsem takto dlouhou dobu ani neviděl původce ťukání. Až ve vzdálenosti asi 20 metrů, jsem se skrz námrazou pokryté větve podíval. Na suchém stromě poskakoval datel černý. Sice jsem si v duchu říkal, „Stejně zdrhne...“, ale zkusit jsem to musel.

Měl jsem jistotu, že mě do této chvíle nespatřil. Bohužel, ani já jsem neměl příliš výhled, datla zakrývalo několik větviček. Musel jsem ze zákrytu, tak abych viděl a mohl alespoň několik vteřin fotografovat, což se opravdu s několika krátkými přestávkami povedlo. Datel v zimní pohádce.