Proč zde někteří ptáci zůstávají?

Toho, že někteří ptáci odlétají a někteří zůstávají si lidé všimli již dávno. V roce 1828 holandský vědec Schlegel ustanovil biologické třídění ptactva na ptáky POTULNÉ, STÁLÉ A STĚHOVAVÉ. Na první dvě jmenované třídy se podíváme podrobněji. STÁLÍ ptáci nikam neodlétají. Většinou jsou vázány na člověka, zůstávají v jeho nejbližším okolí. Patří mezi ně vrabec, hrdlička, straka, sýkorka nebo koroptev. Po vyhnízdění se nová mláďata stěhují maximálně o několik kilometrů od svého rodného hnízda, aby získali své vlastní teritorium. Jejich rodné teritorium zůstává jejich rodičům. Za potulné lze považovat například stehlíka nebo strnada. Létají stovky kilometrů za potravou, ale bez nějakého systému. Snad jedině lze vypozorovat potulování za příznivějším klimatem, ale nejedná se o tah. Není možné říct, že jeden druh je pouze takový či takový. Ptáci jednoho druhu mohou na některých místech žít stálým způsobem života a na jiném potulným způsobem.

Podstatná je potrava

Zatoulat se k nám mohou na své pouti za potravou i třeba ořešníci kropenatí až z daleké Sibiře. Typický příkladem potulného ptáka je křivka obecná. Živí se semeny smrku a ty dozrávají ve větším množství vždy až po několika letech. Během léta či podzimu se stahují do míst, kde jsou nové zásoby smrkových semen a koncem zimy či zjara zde hnízdí a vyvádějí své mladé. S nimi pak opět hledají nová útočiště na příští sezónu, tedy další stanoviště s vyšším výskytem smrkových semen. Stálí ptáci jsou maximálně přizpůsobiví. Jen díky této schopnosti mohou zimu přežít na jednom místě a tudíž nemají potřebu podnikat dalekou namáhavou cestu do příznivějších krajin. V zimě je k mání jen velmi omezený jídelníček. Pupeny, jehličí, semena, bobule, jeřabiny, kukly a larvy ukryté ve štěrbinách kůry stromů. Přechod na tuto stravu je znakem vysoké schopnosti ptactva se přizpůsobit.

Typické je to pro sýkorky. Sýkorka je hmyzožravý pták. Většina hmyzožravých ptáků na zimu odlétá. Sýkorky ovšem zůstávají či se jen tak potulují. Ovšem jejich potulování je pouze za účelem nalezení regionu s větším výskytem potravy. Například z lesa se stahují k lidským obydlím. Jsou totiž částečně schopné přejít na rostlinnou stravu. A nejen to, navíc se pojišťují proti hladu i jinak. Dělají si zásoby semen, například sýkorky babky si semena vkládají do štěrbin stromů a pod kůru. Sýkorka parukářka takto "syslí" i kukly a larvy. Stejně ořešníci a sojky. A sojka je prý schopná utvořit si až 4 kg zásobu semen, žaludů a bobulí. Ovšem paměť zrazuje nejen lidi, ale i ptáky... A tak zda tyto zásoby najdou či ne, zůstává věcí náhody. Někdy ano, někdy ne. Když je ale nenajdou zakladatelé, pak je najde někdo jiný a poslouží si. A oni se zas pochutnávají na cizích zásobách. Takže o hladu určitě nezůstanou, i když si svá vlastní stanoviště nepamatují. A kolik toho takový pták za zimu vlastně spotřebuje? Datel za zimu sezobe semena až z 1000 šišek! Datel černý či brhlík lesní je na tom stejně. V zimě hledá kukly a larvy v kůře, navíc se přiživuje ještě žaludy, ořechy a semeny.

Nejde jen o změnu potravy

Ovšem ani všichni semenožraví ptáci zde nezůstávají. Svou roli hraje i to, kde semena rostou. Ptáci zobající potravu v trávě neumí hledat na stromech a ve sněhu potrava není. Tak odlétají za příznivějšími podmínkami do dalekých krajů. Přizpůsobit se zimě kromě změny potravních návyků také znamená i schopnost odolávat nízkých teplotám. Stálí a potulní ptáci tuto schopnost mají. Jejich tělo již na podzim začíná první přípravy. Ptáci se začínají víc živit, aby si vytvořili tukové zásoby. Tuková vrstva je v zimě zahřívá a částečně i živí. Navíc mají hustší opeření.Pomáhají jim i nejrůznější skrýše. Nocují v bezpečí v dutinách stromů, kde jsou chráněni před větrem a mrazem. Tetřevi a jeřábkové zas tráví noci zahrabaní ve sněhu, který tepelně izoluje jako eskymáky jejich iglů. Mnozí ptáci zůstávají schováni i přes den, při zvláště silných mrazech. Ven vylétají jen krátce a za potravou. Sýkorky, datli a brhlíci přečkávají zimu i na větvích stromů, stejně jako další řada drobných ptáčků. Aby si udrželi tělesnou teplotu, načechrají peří, zasunou hlavu pod křídlo a spí jako malé opeřené kuličky.

Schopnost přežít zimu plně závisí na inteligenci, rychlosti, hbitosti a přizpůsobivosti. A opeřence, které můžeme v zimě vidět z okna zaslouží náš obdiv. Jak jinak lze charakterizovat to, že čas na shánění potravy se rapidně snižuje. Schválně, zvládl by tohle člověk? Zatímco v létě mají ptáci na shánění potravy 12-15 hodin, v zimě jim na to musí stačit 6-8 hodin a to za notně ztížených podmínek. To přežívají opravdu jen ti nejchytřejší a nejsilnější. Neznamená to ovšem, že by stěhovaví ptáci byly nějak méněcenní. Prostě jedni jsou schopni daleké vysilující cesty za potravou a jiní se umí přizpůsobit mrazivému podnebí.

Inspirace a zdroj informací:
DIMITRIJ Jurij: Ptáci, Lidové nakladatelství, 1991

Fotografie:
Sýkorka - Petr Kadlík
Stehlík - Ondřej Prosický - www.naturephoto.cz
Vrabec - Jiří Bohdal - www.naturfoto.cz