Proč se invazní druhy neřeší?

Nerad bych vytvořil atmosféru, že s invazními druhy se dnes vůbec nic nedělá, ani se o nich pořádně neví, nebo se pozornost věnuje zbytečně méně důležitým tématům. Zájmy nejen hospodářské, ochrany přírody či i lidského zdraví tu snad není nutné připomínat, proč ale mnohdy tato problematika není považována za důležitou?

Laikovi na rozrůstajících se porostech nepůvodních rostlin "něco nesedí", ale nedovede si vysvětlit, v čem je takový porost odlišný od původních/přirozených. Invazní druhy se mohou lidem i líbit (mnohdy původně okrasné), nepůvodnost těchto druhů v naší přírodě nakonec není vidět (a s mnohými negativními dopady invazí se nakonec sám každý nemusí přímo potýkat). Obdoba králíků v Austrálii (stejné zvíře na každém kroku) není tak zřejmá (lze o ní i polemizovat), navíc i domácí druhy dovedou vytvořit monotónní porosty (pampelišky, kopřivy, borůvky, rákosí aj.).

Jedno z obecných pravidel nabízí myšlenku, že introdukované (člověkem dovezené) není špatné a může být výhodné (proto se i úmyslně vysazuje - nakonec patří sem i zemědělské plodiny, které člověk potřebuje pro přežití). V případě invazních druhů ale toto pravidlo neplatí - jsou to také druhy introdukované, původně mnohdy dokonce i užitkové, ale nakonec škodí přírodě i člověku. Také lze namítat, že invazní druhy jsou druhy jako každé jiné a onu jejich nepůvodnost není nutno rozlišovat. Nicméně mnohdy lze díky účinné prevenci zabránit šíření "nových druhů" - o kterých lze takto hovořit a se kterými mohou být jen zbytečné nové problémy (nejen pokud si klademe za cíl ochranu míst s původní přírodou, kterou nepůvodní druhy mohou nepřirozeně pozměňovat).

Ničení a zabíjení je proti ochranářské logice, kdy druhy v centru pozornosti ochranáři nechrání, ale potlačují a brání jejich šíření (byť s cílem ochrany jiných druhů). Řada lidí také osobně neviděla ukázku potlačování invazních druhů, navíc něco jiného je pouze vidět potlačování něčeho v televizi či slyšet informaci v rámci výuky, něco jiného vidět na vlastní oči a osobně si zkusit (nebo se dozvědět alespoň z regionálního tisku - "problém není někde, ale u nás"). Předsudek a vlastní nezkušenost proto vedou k vlastní neaktivitě.

V porovnání s řešením znečišťování, ochranou zbytků přírody s minimálním vlivem člověka či druhovou ochranou jsou invaze novým problémem, který se teprve nedávno dostal do popředí pokud jde např. o množství vědeckých prací (v našich zemích uváděný zlom v polovině 90. let minulého století). Vedení především k vědeckému popisu, pomíjení praktických aspektů, neprovázané úzké specializace a nekomunikativnost s veřejností byly vyčítány akademické sféře hlavně v minulosti. I v dnešní době je jistě možno uvést řadu případů, kdy nevědecká veřejnost je odkázána při řešení různých problémů jen na vědeckou literaturu a nevědecké informační materiály vycházejí bez možnosti komunikace s vědci. V praxi posléze může také vznikat dojem, že invaze jsou jen vědecký problém, kterým není nutno se zvláště zaobírat (ev. přírodovědný problém, jež nemá nic společného s vlastní ochranou přírody, zahradnictvím ap.).

"Jsme zaměřeni jinak" může být věta, kterou lze slyšet z úst těch, kteří by invaze na základě různých podnětů a iniciativ ve skutečnosti neměli ignorovat. I když jednotlivé ústavy mohou vykazovat určité tendence v zaměření, všechny by jistě jeden ne nepodstatný problém přehlížet neměly. Zkrátka "tohle nás zajímá, tohle tu děláme" totiž nemusí být věta, kterou by bylo možno vůbec slyšet z nějakého ústavu určitého typu a mnohdy nemusí zbývat nic jiného, než někomu říkat, co slyšet nechce (novinku :-)

Rovněž zkušenost s osobními neúspěchy (s pověstně "nezničitelnými" křídlatkami ap.) a s neproblematickými druhy s již masovým výskytem (netýkavka malokvětá) mohou vést k přesvědčení, že invazních druhů nemá smysl se zbavovat, protože "to nejde" nebo "nemá cenu". V této souvislosti se pak pomíjí účinné metody likvidace a druhy, které je nutné potlačovat i za předpokladu, že konečného úspěchu pravděpodobně nikdy nedosáhneme. Demotivující je tak předpoklad, že někde problém vyřešíme, odjinud se vrátí (viz např. plzák španělský, zlatobýl obrovský - již téměř všudypřítomní, snadno putující jedinci či polétavá semena), u rostlin můžeme potlačit populaci a nadzemní biomasu, ale nikoli semennou banku, kdy stačí jediné vyklíčené přeléhavé semeno a problém na dané lokalitě je brzo zpět (netýkavka žláznatá).

Zajímavá je také obvyklá motivace, že snadněji se presentuje nějaký nový exot (možnost obohacení domácí sbírky ap.), než co oželet (forma omezování - nepopulární, proto v omezeném rozsahu). Důsledkem může být sice pestrá nabídka exotů, ale také problémy s těmi, u kterých bylo zmíněno jen jak se mají pěstovat a nikoli jak se jich nakonec zbavovat. Setkat se lze i s tezemi o "zpestřování" společenstev, kde jinak rostou jen kopřivy (podél vod. toků). To může být i pravda, ale invadovány mohou být ve skutečnosti i cenná společenstva, resp. místa, kde by cenná společenstva jinak být mohla.

Vůle řešit problém také může být spojena s vypočítavým předpokladem "kdo si počká, bude moci více sklidit" (resp. "čím větší škoda, tím lepší Škoda"). Čekání umožňuje kolonka "boj s invazními druhy" měnící se z nuly teprve až když se tyto problémy začnou skutečně řešit a nakonec kdo by se zabýval "prkotinami". Teprve větší problém může být spojen s větším zájmem, kdy řešení znamená větší odměnu pro řešitele. Z ekonomického hlediska ovšem řešení takového problému vyžaduje jen větší výdaje veřejných prostředků, které ovšem stejně "čarodějně" nepřibývají jako daný problém. Výsledkem tak může být jen zničená příroda a krajina, důkaz něčí nezodpovědnosti a nedomýšlivosti, na jejíž řešení již nestačily peníze.

Stejný dopad jako vypočítavost může mít i pronikání různých ideologií, kdy slabým se nemá pomáhat, pestrost není důležitá, na různé změny si máme jen zvykat či se povznášet, nestarat se o věci kolem, zajímat se jen o svoji peněženku. Ideologie snadno pronikají do politiky, která pak nezřídka může snadno rozhodovat nikoli na základě vědeckých podkladů či skutečného zájmu společnosti. Naopak zájem politiků se odvíjí od zájmu voličů, kteří zvažují účelnost vynakládání veřejných prostředků (a hodnotí správnou činnost politiků u voleb).

Zmínit můžeme i motivaci úředních osob. Je zřejmé, že i když nějaký úřad na invazní druhy může dostat finanční prostředky, je řešení jen novou starostí "navíc". Krom toho nezřídka úředník od stolu může k řešení přistupovat, že rozumí jen zákonu, nařízením a stížnostem, vlastní iniciativnost není příliš obvyklá (přitom iniciativnost může být chloubou snad každého úřadu). Vágnost v doporučeních a kladení důrazu na rozum úředníků (jejichž nemilým údělem je potřeba, aby všemu rozuměli) pak snadno může vést k výmluvám "tohle není potřeba řešit", dokonce i v souvislosti s výskytem bolševníku velkolepého.

Posledním důvodem, o kterém lze při neřešení invazí uvažovat, je objem a způsob medializace mimo odborné prostředí. S tématem musí mít možnost seznámit se nejen např. vědci či úředníci, informační letáčky či vysílání by nemělo být mimo dosah většiny veřejnosti. V denním tisku a v nejsledovanějším vysílání bohužel tématika není zrovna často, v letošním roce lze ovšem očekávat jistý obrat (blíže snad brzy příště).

Pseudoargumenty, neinformovanost, pohodlnost, vypočítavost, hloupost... mnohdy stojí za šířením nežádoucích invazních druhů. Tak či onak, jejich šíření moc radosti do života nepřináší - patrně ani těm, kteří považují člověka za součást přírody s přirozenou možností dělat cokoli, včetně toho, čeho sám nakonec lituje a nakonec již nebude moci ani napravit. Problémy samozřejmě může přinést i druhý extrém - odebírající pozornost od důležitějších problémů ochrany přírody, zbytečné řešení neproblematických druhů, používání přehnaných množství herbicidů a agresivita v přírodě.