Počasí a všeobecná cirkulace atmosféry

Důležitou úlohu v ní má zemská rotace. Kdyby nebyly rozdíly mezi ohřevem nízkých a vysokých zeměpisných šířek Sluncem, bylo by podél rovníku pásmo vysokého tlaku vzduchu. Ale skutečnost je jiná. Intenzivně ohřívaný povrch planety v okolí rovníku předává teplo ovzduší. Oteplený a vodní parou obohacený vzduch zde tvoří pás nízkého tlaku vzduchu, v němž vzduch stoupá do výšky a je nahrazován vzduchem, který ve spodní části atmosféry proudí z obou stran pásma výstupných pohybů. Vzdušné proudy ze severnějších a jižnějších šířek se zde sbíhají, konvergují. Pásmo, kde tento děj probíhá, se nazývá intertropická zóna konvergence. Pásmo vysokého tlaku vzduchu, které by zde za zmíněných podmínek mělo existovat, je intertropickou zónou konvergence rozděleno na dvě pásma rozložená v tropických šířkách obou polokoulí (přibližně kolem 25 – 30° severní i jižní zeměpisné šířky). Ve spodní troposféře proudí vzduch z pásem vysokého tlaku vzduchu v tropických šířkách obou polokoulí do pásma nízkého tlaku, v němž leží zóna intertropické konvergence. Z tropických pásem vysokého tlaku proudí vzduch také opačným směrem – do tlakových níží mírných šířek obou polokoulí směřuje také přízemní proudění z oblastí vysokého tlaku vzduchu nad Arktidou a Antarktidou.

Rotace planety má za následek uchylování vzdušných proudů, a to na severní polokouli vpravo a na jižní polokouli vlevo od počátečního směru pohybu vyvolaného spádem tlaku vzduchu. To je příčinou převládání západních větrů (vanoucích od západu) ve středních zeměpisných šířkách včetně většiny Evropy, Severní Ameriky a části Austrálie.

Toto je popis proudění vzduchu v blízkosti zemského povrchu. V určité výšce nad zemským povrchem ovšem existují kompenzační protiproudy. Planetární cirkulace, která přenáší teplo z nízkých do vysokých zeměpisných šířek, sestává z řady dílčích systému – tzv. Hadleyových buněk. Nejvýznamnější z činitelů modifikujících všeobecnou cirkulaci atmosféry (oproti proudění nad ideálním stejnorodým a hladkým povrchem planety) je teplotní kontrast mezi povrchem moře a pevniny. Povrch pevniny se zahřívá i ochlazuje rychleji než povrch moří. Proto je povrch pevniny v létě teplejší a v zimě chladnější než povrch moře. To je základní příčina střídání letního a zimního monzunu, které je charakteristickým znakem monzunových klimatů Země, v nichž žije polovina lidstva. Ve středních zeměpisných šířkách, kde leží i území České republiky, počasí v rozhodující míře závisí na tlakových nížích a výších.

Počasí v tlakové níži a tlakové výši

Tlaková níže (cyklona) je oblast, v níž tlak vzduchu klesá od okraje ke středu a v níž vzduch proudí spirálovitě od okraje k centru, a to proti směru hodinových ručiček na severní polokouli a opačně na jižní. Součástí vnětropické tlakové níže je zpravidla frontální systém sestávající z atmosférických front na styku studených a teplých vzduchových hmot. Mladá cyklona má teplý sektor mezi teplou a studenou frontou. Spojením studené a teplé fronty vzniká okluzní fronta. Výkluzný pohyb teplého vzduchu na teplé frontě je příčinou vytvoření vrstevnaté oblačnosti, z níž vypadávají málo intenzivní, ale dlouhotrvající srážky. Obvyklým znakem studené fronty je kupovitá oblačnost včetně bouřkových oblaků a intenzivní srážky, často charakteru přeháněk, a výskyt bouřek.

Tlaková výše (anticyklona) je rozsáhlá oblast vysokého tlaku v atmosféře, s klesajícím tlakem od středu směrem k okrajům. Slabý vertikální pohyb vzduchu způsobuje stále povětrnostní podmínky a špatnou viditelnost. V Evropě letní anticyklony znamenají dny s velkou délkou slunečního svitu, ale se zamlženým horizontem. V zimě naopak přinášejí velmi chladné počasí. Také podzimní mlhy jsou obvykle spojeny s anticyklonami.

Z vroucího horka do mrazivé zimy

Nejvyšší teplota naměřená ve stínu, 58 C°, byla zaznamenána v r. 1922 v libyjské vesnici al- Azízíja, asi 40 km jižně od Tripolisu. Avšak nejteplejším místem na světě je Údolí smrti v Kalifornii, kde bylo v r. 1917 po 43 dní za sebou naměřeno rekordních více než 48 C°. Prvenství pro místo s nejnižší zaznamenanou teplotou na světě získala třikrát po sobě ruská výzkumná stanice v Antarktidě Vostok. V měření teploty od srpna 1958 do července 1983 se vyskytují postupně tři extrémní hodnoty: - 87,4 C°, - 88,3 C° a -89,6 C°.

Citace:
Kol. Autorů, Všechno o Zemi – místopisný průvodce světem, Reader´s digest výběr, 2000