Ochrana rostlin v praxi - Houby

Největším problémem je ochrana těch rostlinných druhů, které dosud nebyly dostatečně probádány, nebo omezené množství informací neumožňuje zákonitě jinou ochranu než opět omezenou. Proto je nutné vyhýbat se poškozování přírody celkově a snažit se veškeré dosud známé rostlinné druhy chránit na co nejvyšší možné úrovni. Bohužel málokdo z nás ví, co znamená nejvyšší možná úroveň ochrany v reálu. Ono je snadné říci žijte ekologicky, ale nikdo nám již nedá přesný návod, jak se vyvarovat případným chybám a omylům, nebo jak napravit chyby minulé. Zde je tudíž nezbytná především prevence plynoucí z výsledků výzkumných studií mimo jiné botaniků a vzájemná spolupráce odborníků a veřejnosti, která se alespoň mně osobně zdá stále nepříliš rozvinutá. V dnešním článku se vám pokusím se zaměřením se na ochranu hub alespoň částečně osvětlit, jak se do jisté míry správně chovat v určitých situacích a neškodit tak přespříliš běžným rostlinným druhům žijícím kolem nás.

Nejprve bychom si měli vysvětlit, co znamenají pojmy ochrana in a ex-situ, protože se s nimi v příštích odstavcích setkáme poměrně často.

Metoda ochrany in-situ
Nejjednodušší laická definice říká: Metoda ochrany in-situ je ochrana druhů v jejich přirozeném prostředí. Protože však přirozené prostředí je díky neustálým, ať vědomým či nevědomým, zásahům člověka do přírodních dějů nutno chápat v uvozovkách, budeme brát jako přirozené prostředí místa, kde se dané druhy přirozeně vyskytují, i přes antropogenní činnost.

Metoda ochrany ex-situ
Jako metody ochrany ex-situ pak bereme ochranu druhů za využití uměle vytvořeného prostředí například pěstování v živném roztoku.

Ochrana hub a význam hub

Houby jsou v zákoně o ochraně přírody a krajiny kvůli podobnému způsobu ochrany řazeny mezi rostliny. Význam hub je skutečně značný. Většina z nás zná pouze ty druhy hub, jež tvoří plodnice. Jejich význam spojujeme proto ponejvíce s potravním řetězcem lidí nebo živočichů. Takové obalované žampiony mohou nám připadat stejně chutné jako třeba srnce obecné chtná některý druh houby, která je pro nás nepoživatelná. Skutečný význam hub však spočívá v něčem zcela jiném, než v občasném zpestření jídelníčku. Majoritně převládá jejich nepopiratelný význam v ochraně a udržování homeostáze celých nejen rostlinných společenstev.

Obecně je známo, že nemá-li vyšší rostlina mykorhitickou houbu, nemůže dobře prosperovat. Proto je třeba chránit zejména podzemní části hub, které nejsou vidět a rostliny a houby od sebe rozhodně neizolovat. Nejvíce škody způsobuje houbám ne průmysl, zemědělství nebo snad neuvážená stavební činnost, ale nevzdělaná houbařská veřejnost. Spousta lidí při sbírání hub nepoužívá nožík, a bere si společně s nalezenou houbou do košíku také její podhoubí. To je ovšem samozřejmě zásadní chyba, které se vzdělaní houbaři většinou nedopouštějí. Nejdůležitějším bodem ochrany hub je tedy výchova houbařské veřejnosti!

Dalším významem hub je jejich dekompoziční schopnost. Některé druhy hub mají dokonce až schopnost remineralizační. Podílejí se tak mimo jiné na tvorbě humusu, který zvyšuje úrodnost půd.

Nesmíme samozřejmě opomenout význam hub z hlediska parazitického. Mnoho druhů hub žije právě parazitickým způsobem. Parazit svého hostitele neničí naráz ale postupně, oslabuje jeho obranyschopnost a dává tak možnost nastoupení dalším chorobám, které jsou pro rostlinu většinou již smrtelné.

Metody ochrany hub in-situ
Chránit všechny druhy hub je v praxi bohužel téměř nemožné. Převážná většina netvoří plodnice, a proto je velmi těžké chránit na úrovni něco, co není vidět, a i když tvoří plodnice, není jisté, že je dovedeme spatřit. O mnohých druzích hub zřejmě ani nevíme, že existují. Před několika lety jsem četla zajímavý článek o nalezení obrovské plodnice houby. K nálezu došlo v některé z cizích zemi, nepamatuji se bohužel ve které. Po objevené plodnici se lidé desítky let spokojeně procházeli považujíc ji za mech nebo snad zvláštní travní porost. Nejen v České republice proto ochrana druhů hub podléhá prozatím jen nedostatečnému zákonnému zpracování.

Základem pro ochranu hub v prostředí in-situ je ochrana svrchní části půdy tzv. hrabanky. Zde se nachází mnohé výtrusy hub chystající se zakořenit a také některé živiny pro houby nepostradatelné. Hrabanku je obecně zakázáno shrabávat nebo znečišťovat.

Houby žijící mykorhiticky nebo paraziticky na jiném organismu poskytují tak zákonnou ochranu tomuto organismu, neb od něj získávají potřebné živiny. Tento organismus je chráněn v případě, že se na něm houba dále vyživuje, i po uhynutí.

Ochrana hub a zemědělství
Ze zemědělské činnosti houbám jako všem rostlinám škodí hlavně jeho intenzivní forma. Je tudíž potřeba přecházet postupně na formy hospodaření ekologičtějšího - extenzivního.

Extenzivně hospodařit znamená mimo jiné vyhýbat se nadměrnému hnojení, využívat více kupříkladu zeleného hnojení, některých druhů chlévského hnojení, těžké půdy vylehčovat zejména rostlinnými zbytky z organické výroby atd. Ekologickému zemědělství se u nás věnuje neustále rostoucí počet zemědělců. Kdo by koneckonců nechtěl pít raději čerstvé nezávadné mléko z ekologického chovu, jíst maso ze zvířat, která před smrtí nebyla vystavena obrovskému stresu, dopřávat sobě i svým blízkým zeleninu a ovoce bez obsahu chemických látek z hnojících přípravků a namísto nekvalitních vajíček z neznámého chovu ve stísněných podmínkách moci si opět ověřit jejich původ a tím i záruku nezávadnosti pomocí malého barevně odlišitelného razítka? Já bych si to tedy rozhodně přála. Tento způsob hospodaření se dá jinak nazývat také zemědělstvím bezodpadovým.

Nutné a neméně důležité je upřednostňování výběrové těžby, která umožňuje vznik lesů různověkých, před holosečemi a správný postup při obnově lesů a mnohé další. Vezmu-li si za názorný příklad správného postupu obnovy lesa třeba v současnosti probíhající snahu o revitalizaci lesů Vysokých Tater, musím znovu poukázat na důležitost vysázení lesů původních namísto zničených umělých monokultur. Nahrazování původních odolných dřevin nestálými ač zdánlivě lépe prosperujícími druhy je, jak se ukázalo, očividná hloupost. Doufejme, že se jí nedopustí slovenští obyvatelé podruhé.

Důležitou roli v otázce problematiky ochrany hub hraje také změna vodního režimu související nejen se zemědělskou činností. Člověk si již uvědomuje, že změnami vodních poměrů provedenými za účelem dosažení lepší úrodnosti půd jen málokdy skutečně docílí kýženého výsledku. Změny vodních režimů půd právě naopak často půdám a tedy i rostlinám na nich žijících škodí. Vše je tudíž nutné provádět uvážlivě s ohledem na všechny možné případné faktory působící v souvislosti s jakýmkoliv zásahem.

V České republice je problematika revitalizace vodních toků řešena vcelku uspokojivě. Je zde možno vidět snahu o navrácení řek do "původních" koryt, mokřady, rašeliniště, rybníky, bažiny a vůbec celkově veškerá vybraná zavodněná území, trvalá i přechodná, s vodou stojatou i tekoucí zaznamenaná v Ústředním seznamu ochrany přírody jsou chráněna podle Ramsarské úmluvy o ochraně mokřadů zejména jako biotopů vodního ptactva před nadměrným zatěžováním, velké množství spadá rovněž do soustavy Natura 2000, nebo podléhá programu Revitalizace říčních systémů atd.

Nitrátová směrnice
S extenzivními formami hospodaření a tedy i s ochranou rostlin souvisí pojem Nitrátová směrnice. Nitrátová směrnice prakticky vychází ze směrnice Rady 91/676/EHS o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů. V legislativě České republiky byla v lednu 2004 oficiálně zapracována do vyhlášky č. 103/2003 o stanovení zranitelných oblastí a o používání a skladování hnojiv a statkových hnojiv, střídání plodin a provádění protierozních opatření v těchto oblastech implementující Nitrátovou směrnici. Od té doby jsou všichni zemědělci hospodařící ve zranitelných oblastech povinni dodržovat opatření akčního programu.

Akční program vychází ze Stockholmské konference pořádané v roce 1972 ve Stockholmu. Stockholmská konference dala mimo jiné především vzniknout pojmu ochrany přírody v mezinárodním měřítku. Akční program obsahuje 119 doporučení zavazujícím se účastnickým státům jak chránit životní prostředí.

Metody ochrany hub v ex-situ
Ochrany hub v umělém prostředí se příliš nevyužívá, neb jejich užití není tolik významné. Rozeznáváme 2 základní metody této ochrany - umělé pěstování a kultivace v tkáňových kulturách.

Umělé pěstování je možno provádět ve sklenících nebo případně v nádobách obsahujících živný substrát. Jako živný substrát se nejčastěji používá nadrcená odumírající hmota. Substrátů však je známo několik druhů a mohou se i navzájem míchat dle potřeby. Dané druhy hub se do připraveného substrátu inokulují (naočkují) a poté dochází k jejich kultivaci. Tohoto způsobu se využívá nevíce v potravinářském průmyslu.

Kultivace v tkáňových kulturách představuje pěstovaní buďto v kultivačním roztoku nebo v kultivačním médiu. Zde se využívá principu agaru. Agar je sušený sliz, získávaný vyvářením předem usušených a na slunci vybělených stélek některých druhů ruduch. Ochlazením extrakt tuhne na gel. Kultivační roztoky jsou využívány v lesnictví. Vytvořený kultivační roztok se inokuluje do kořenových balů semenáčů, načež se houbová vlákna zachytí a vzniká tak mykorhitické soužití prospěšné jak rostlině tak i houbě.

Ochrana všech druhů rostlin je skutečně nezbytná, mnoho druhů z nich je dnes možné vidět jen opravdu vzácně, vymírají, nebo jsou dokonce na samotném pokraji vyhynutí. Vyjmenujme si nakonec několik málo druhů kriticky a silně ohrožených druhů hub, je totiž třeba neustále si tento fakt připomínat - škodíme rostlinám, živočichům, a tedy i sami sobě a z kdovíjakého "záhadného" důvodu počty ohrožených druhů stále rostou. Mezi kriticky ohrožené zvláště chráněné druhy hub patří například hřib královský, hvězdovka Pouzarova, václavka bažinná a silně ohroženými druhy jsou kupříkladu klouzek žlutý nebo strmělka suchomilná. Doufejme jen, že se jednoho nebudou řadit mezi druhy vyhynulé zcela. Půjdeme-li lesem, snažme se neničit okolní přírodu, ale naopak jí pomáhat. Vždyť správné ohleduplně houbaření je velmi hezkou zálibou mnoha lidí a přispívá k lepšímu rozmnožování všech druhů hub a také rostlin, s nimiž žijí v symbióze.

Fotografie: Mirek Putík