O lovu antilop bez olova

„Spring buck“ je velice společenský druhem, žijícím v ohromných stádech. Patří mezi středně velké antilopy. Rohy mají obě pohlaví, avšak samičí jsou menší a slabší. Zbarvení antilopy skákavé je kontrastní. Její srst je krátká, na hřbetě a krku světle hnědá. Má také tmavý pruh na hlavě, který vede od ucha přes oko až k čenichu. Hlava a břicho jsou obvykle bílé.

Existuje ale i vzácnější, krémově zbarvená forma, kterou jsem měla to štěstí spatřit letos v červenci. Byla jsem na návštěvě u přítele Garyho v Jihoafrické republice na jeho farmě. Farma v Africe neznamená domeček se stájí, slepicemi a třemi záhonky, ale spíš několikasethektarový pozemek, na kterém můžou žít klidně sloni nebo lvi. Jeden studený večer jsme si povídali a přítel mi vyprávěl o farmě, kterou získal člověk, jenž zvířatům moc nerozumí. Na jeho pozemku žila rodina krémových „spring bucks“, která se ale nerozrůstala. Usoudili jsme, že majitel jim nejspíš nenabízí ochranu před predátory, možná ani neví, že něco takového je třeba. Každé nově narozené mládě se pak snadno stane chutnou kořistí.

Bylo mi antilop líto, a taky mi připadalo, že je škoda, aby tato cenná barevná varianta skončila na hodovním stole karakala nebo šakala. Gary se nabídl, že na jeho farmě by bylo antilopám lépe, přeci jen, divoká zvířata jsou jeho život a o antilopy se postarat dokáže. Zrovna byla doba, kdy mohou být antilopy březí, takže bylo nutné je odlovit velmi opatrně. Usoudili jsme, že nejlepší strategií bude zvířata uspávací puškou střelit z helikoptéry. Je legrační, jak snadné je něco takového v Africe zajistit. U nás bych musela vyřídit tolik papírů, že bych s nimi utloukla slona.

Ráno jsme se na misi sešli čtyři – já, Gary, místní veterinář Brandon (uspávat zvěř nemůžete bez přítomnosti veterináře, jsou za to mastné pokuty) a pilot vrtulníku, kterému všichni říkali John. Ten se tu ocitl z dobrodružných pohnutek – po vysoké škole šel pracovat, ale vydržel to jen půl roku a zamířil za zážitky do Afriky. Když jsme došli na místo, John zrovna přenášel barely s palivem k nedalekému keři, aby uvolnil místo ve vrtulníku. Pobafával přitom z cigarety, což se mi nezdálo moc bezpečné, ale nic jsem neříkala. Brandon se proměnil z veterináře na alchymistu a jal se mixovat uspávací koktejl a plnit jím šipky. Než jsme se nachystali, dojeli dva Garyho kamarádi, místní domorodci, ve svých džípech. Každou antilopu, kterou trefíme, rovnou zavezou do ohrady, kde se zvířata proberou. Pak je naložíme a zavezeme na farmu.

Veselí černí chlapíci se zářivě bílými zuby, kteří prokládali svou angličtinu slovy z místních jazyků, nastartovali jeepy, já s Garym a Brandonem jsme naskočili do vrtulníku. Naládovali jsme pušku uspávacími střelami a dohodli se, že se budeme střídat. První pálil Brandon, a i přes svůj věk – už mu táhlo na padesátku – dokázal střílet přesně jako Vilém Tell. Hned první ranou trefil drobounkou samici, kterou jsem si hned zamilovala a pojmenovala ji Pitunka. Další na řadě byl Gary, a ten to měl těžší. Jeho běžící terč, na poměry „spring bucks“ mohutný samec, zběsile kličkoval a Gary poslal dvě rány vedle, než s pěkně, hlasitě vysloveným „fuck“ konečně zasáhl. John mezitím hlásil našim černým stopařům pozice antilop. Třetí na řadě jsem byla já, a trefila jsem na první pokus. Nebyla to ale nijak obtížná rána, moje antilopa měla honičky evidentně dost a prchala spíše symbolicky. Odlovit zbytek unavené rodiny už nebylo těžké, za dvě hodinky bylo hotovo, probrali jsme antilopy a nachystali je na cestu.

Po příjezdu jsme antilopy vypustili do nachystaného aklimatizačního kempu, malého výběhu, kde se měly uklidnit a seznámit s prostředím. První den lítaly po ohradě jako křivka znázorňující pohyb v teorii chaosu, ale pak už se uklidnily a dnes, když píšu tyto řádky, jsou připraveny k vypuštění na farmu. Já s Garym je přitom pozorujeme a těšíme se, až se objeví miminko a ukáže nám, že příroda je i v tomhle přetechnizovaném století pořád ještě zázračná.

Fotogalerie k článku