Na bobří řece u Voroněže

Bobří hráz
Autor: Wikipedia

Je kolem půlnoci a měsíc jasně svítí. Pomalu a tiše se plavíme ve dvou starých kánoích po říčce Usmaňce. Nacházíme se nedaleko od města Voroněže, v srdci Ruska. Spolu se dvěma kamarády a pod vedením místního zoologa jsme vyrazili pozorovat bobry. Říčka teče borovým lesem a různě pokroucené stromy vrhají stíny, které nás občas lekají. Pomalu pádlujeme a vnímáme tiché šplouchání vody. Napjatě čekáme, až o sobě dá vědět první bobr. Jen občas a šeptem prohodíme nějaké slovo. Netrvá to dlouho a slyšíme typické plácnutí bobřího ocasu o hladinu. A za chvíli další a ještě další. Plácnutí, o němž jsme čítali v dobrodružných knížkách popisujících život v přírodě. Jsou to chvíle harmonie a uvolnění, které lze zažít v srdci divoké přírody, kombinované se vzrušením, jež pociťuje lovec sledující kořist.

Bylo nás deset studentů biologie, když jsme v září roku 1989 vyrazili na výměnný pobyt do Ruska s cílem poznávat tamní přírodu, zejména pak národní parky (zapovědniky) v okolí Voroněže. Těšil jsem se nejen na přírodu, ale zajímal mě i život tamních lidí. Naší první týdenní zastávkou byla biologická stanice ve Voroněžském zapovědniku. Zapovědnik získal svůj věhlas výskytem a chovem bobra evropského. Po parku jsme se většinou pohybovali právě po Usmaňce buď na kánoích, nebo většinou pomocí jednoduchých šlapadel na dvou plovácích, kterým místní říkali „katamarány“. Bobří hráze a nahlodané či popadané stromy lze vidět na mnoha místech zapovědniku. Navštívili jsme i chovnou stanici bobrů, kde jsme tyto podivuhodné hlodavce mohli vidět zblízka.

Na biologické stanici jsme bydleli v typických ruských dřevěných domech. Místní kuchař nám celý týden servíroval jediné jídlo – jáhlovou kaši. Když měl dobrou náladu, tak jsme k ní dostali i trochu cukru. Skvělá byla místní sauna, kterou nám každý den odpoledne pořádně roztopili, abychom večer mohli očistit svá těla. Dodnes cítím nádherný pocit jakoby znovunarození, který jsme zažívali, když jsme se pořádně prohřáli v „báni“ a poté vyběhli do studené Usmaňky. Rusové se s regulací teploty v sauně moc netrápili. Teplota byla výrazně vyšší, než bylo zdrávo, takže někteří z našich kamarádů pro silné bušení srdce a nevolnosti saunu raději opouštěli. Nejen teplota v sauně, ale i pití vodky poněkud přesahovalo rozumnou míru. Společné večery s místními byly velmi družné a vždy, když nám dokola stolu nalévali vodku, řekli: „Vstaváj!“ a podle vzrůstu nalili buď plnou sklenici, nebo jen půl. Sklenice se musela vypít najednou. A pak se zpívalo…

Nikdy nezapomenu na návštěvu malé vesničky v Choperském zapovědniku. Středem vesničky, jako u mnoha jinými v Rusku, vedla prašná široká cesta, po níž pobíhali psi, a byla lemovaná různobarevnými dřevěnými domky s malými zahrádkami. Spolu se dvěma kamarády Mirkem a Rudou jsme tam potřebovali přespat. Ujala se nás stará paní. Dodnes si pamatuji její jméno. Prozradila nám, že jí tady všichni říkají Davidovna. Nechala nás přespat v největší světnici svého domku. V rohu místnosti stál velký stůl a kolem něho podél stěny dlouhé dřevěné lavice ve tvaru písmene L. Nad lavicí v samotném rohu stála na poličce opřená o zeď stará ruská ikona. Členové rodiny si ji předávali z generace na generaci, pod ní se umíralo i přicházely na svět děti, byla symbolem trvání víry i kontinuity rodu. Davidovna nám připravila i něco k snědku. Bylo vidět, že žije velmi skromně, a když nám dávala cukr do čaje, bylo jasné, že se s námi dělí o vzácnou věc. Od jiných lidí z vesnic jsme věděli, jak těžko si obstarávají obživu. Z velké části jsou závislí na vlastním dobytku a bramborách, které si každý pěstuje v zahrádce. U čaje nám Davidovna vyprávěla o svých několika dětech a mnoha vnoučatech a také o obtížích i krásách zdejšího života. Nenaříkala. Jen konstatovala. Když jsme se s touto stařenkou loučili, měl jsem pocit, že ji znám léta. Dnes již pravděpodobně nežije, ale v mém srdci zanechala zvláštní stopu. Stopu materiálně chudého, ale současně velmi bohatého člověka. Člověka hrdého a ryzího.

Řeka Usmaňka
Autor: Wikipedia

Tito lidé na ruském venkově byli rádi, že mohli uvítat a pohostit cizince. Těšilo je, že jim návštěvník přinesl kousek ciziny, a oni se svým přijetím postarali o to, aby si i host mohl na oplátku odnést kousek jejich světa. Světa, který se postupně ztrácí pod naplaveninami moderní civilizace určované zejména životním rytmem měst. Abychom ještě zůstali v Rusku – při nedávné návštěvě Moskvy jsme s mou ženou pocítili stejné odcizení, které člověk zažívá při návštěvách amerických nebo japonských velkoměst. Lidé sedící v metru nebo vlaku koukají každý do svého tabletu nebo mobilu, mnozí jsou navíc izolováni svými sluchátky, do nichž proudí hlučná hudba. Někteří jen tupě hledí před sebe. Nemluví. Ve vlaku si každý sedne do prázdného kupé, zatímco při našich dřívějších cestách po Rusku bylo jedno kupé plné a ostatní zela prázdnotou. Dříve lidi spojila láhev vodky, zatímco nyní je rozděluje moderní technika. Na každém kroku vidíte, jak lidem vládnou peníze. Po ulicích jezdí dlouhé limuzíny, všude kolem drahé restaurace a butiky.

Naštěstí ale stále existuje mnoho míst, kde život plyne poklidným tempem. A to i v rozvinutých zemích. Po celém Norsku jsou rozesety samoobslužné chaty turistického spolku DNT. Nacházejí se často v liduprázdné krajině norských hor. Na chatě můžete přespat nebo si vzít jídlo z připravených zásob. Na stěně visí ceník a pod ním je kasička. Do ní všichni poctivě vhodí částku, kterou si sami spočítali. A funguje to. Podobný systém jsem zažil i v USA, když jsme jezdili po kempech v Minnesotě, poblíž kanadských hranic. Kasičky tam dokonce ani neměly charakter poštovní schránky, ale byly shora otevíratelné, takže případný nepoctivec by si dokonce mohl vzít i peníze, které tam dali ostatní turisté. Pro našince skoro neuvěřitelné. A také tam to funguje. Nevím, jestli tato pravidla lidé dodržují ze strachu z trestu, nebo z přesvědčení. Věřím, že nekradou ne proto, že by je mohli chytit, ale proto, že to není správné. Intuitivně chtějí žít v souladu se zákonem vtisknutým do hloubky naší duše. Od pradávna uloženým tam, kde sídlí naše svědomí a možná i Bůh.

Myslím, že bohatství nepřináší lidstvu úlevu. Vždyť nikdy za celou dobu své existence se lidstvo nemělo materiálně tak dobře jako nyní, a přesto se necítíme lépe. Naopak občas v médiích slýcháme o pandemii deprese. Mám pocit, že více klidu, pohody a pokoje jsem při svých cestách viděl ve tvářích chudých venkovanů než u lidí z měst. Jako kdyby bylo bohatství vykoupené tempem, které člověka vyčerpává. Lidé obklopeni mnohým zde touží po stále nových věcech, jež vlastně vůbec nepotřebují. A jako důsledek nenaplnění mohou pociťovat úzkost. Přemýšlel jsem také o svobodě. Ani ona není všelékem. Na příkladu Ruska jsem si uvědomil, že zatímco dříve zde byli lidé zamračení, nyní jsou navíc i uhoněni, jsou v trvalém stresu. Svoboda lidem otevírá ohromný prostor pro realizaci jejich plánů, ale také – jako vedlejší produkt – s sebou nese riziko zklamání, pokud sny nejsou naplněny. Tento neúspěch člověk dříve pokorně přijímal jako součást svého osudu nebo Božího záměru s ním. Nyní je frustrován a bere antidepresiva.

Když v severských krajích potkáte člověka, zastavíte se a jste rádi, že spolu můžete chvíli pohovořit. O tom, odkud pocházíte, kam jdete, jak se vám tady líbí. Může dojít k prostému lidskému prolnutí. Lidé, kteří zde bydlí, žijí v souladu s přírodou. Nepohybují se na hraně možností, které jim okolní prostředí může dávat. Jsou srostlí s planetou a vytvářejí jediný živý organismus. Když slyší šplouchnutí vody, tak tomuto zvuku rozumí. I v temné noci ví, že se bobr právě zanořil pod hladinu…