Liška obecná - Cantharellus cibarius

Liška obecná
Autor: Jiří Bohdal

Charakteristika

Klobouk bývá spíše drobnější, povětšinou měří mezi 1-7 (zdroj: 1) někdy až 12 centimetry (zdroj: 2). Jeho tvar se mění podle toho, jak houba roste. Mladé plodnice ho mají polokulovitě uzavřený, časem se zploští a u starších hub je typický jeho nepravidelný tvar. Většinou bývá uprostřed prohnutý, jeho okraj je zvlněný a podvinutý. Povrch klobouku je hladký a matný. Barvu má většinou světle žlutou, ale houbaři se běžně setkávají i s odstíny od světle žlutavé až po světle naoranžovělou.

Nepravé lupeny mají nepravidelný tvar a sbíhají se směrem dolů na třeni. Jsou vidličnatě rozvětveny a pospojovány příčnými žilkami. Lupeny mají stejné zbarvení jako klobouk.

Třeň má na výšku do 4 centimetrů a široký je 0,5-1 centimetr. (zdroj: 1) Některé prameny uvádějí až dvojnásobnou výšku. (zdroj: 2, 3) Tvarem je třeň spíše válcovitý, u starších hub dochází k zeštíhlení a prohnutí spodní části. Barvu má také jako celá houba žlutou. Je pevný a vyplněný dužninou.

Bělavá či světle žlutá dužnina má oproti zbarvení plodnice méně sytou barvu. Je tuhá, nedrolí se a ve spodní části někdy mírně dřevnatí a vytváří tak jakousi vláknitou strukturu. Mikroskopický výtrusný prach je bílý.

Rozšíření

Lišku obecnou najdeme v našich lesích od začátku léta do pozdního podzimu. Roste jak v jehličnatých, tak i v listnatých lesích. Většinou vytváří větší houf, který můžeme najít v kruhu nebo ve skupinkách. „Plodnice této houby nejsou napadány hmyzem, proto vytrvávají na stanovišti delší dobu.“ (zdroj: 3) „Liška obecná je druh známý v Evropě, Severní a Jižní Americe, Africe, Číně i Japonsku.“ (zdroj: 3)

Možné užití

Jedním z typických znaků lišky obecné je meruňkovitá vůně dužniny. V Kapesním atlasu hub se doslova píše: „Má příjemnou slabounce ovocnou vůni a mírně štiplavou chuť.“ Ideální je tato houba na vaření a smažení, čímž ztrácí onu štiplavou chuť. Do smažených lišek se obvykle přidává vajíčko. Je také dobrá jako naložená v octě. Plodnice rozdělené na menší kusy se suší, přičemž zcela ztvrdnou. U starších lidí, malých dětí nebo u osob s problémovým zažíváním někdy způsobuje zažívací obtíže. Ne kvůli nějaké jedovaté látce obsažené v houbě, ale z důvodu její těžké stravitelnosti.

Možnost záměny

Výhodou je, že si lišku nemůžete splést s  jedovatou houbou. Možnosti záměny tu ale jsou, například s liškou bledou, liškou Friesovou či nálevkovitou, dále s lištičkou pomerančovou. Kromě záměny ve stejném rodu hub si lze lišku splést i s krásnoporkou žemličkou.

Jedlá liška bledá, která se v lesích nachází méně často, je oproti lišce obecné mohutnější a celá houba má světlejší barvu. Klobouk bývá krémově žlutý až bělavý a třeň je bílý úplně. Navíc okraj klobouku je plstnatý.

Liška Friesova a liška nálevkovitá mají tmavší zbarvení. První zmiňovaná „má plodnice více zbarvené do oranžova, naspodu klobouku až s rumělkovým odstínem, povrch klobouku je sametově nebo jemně šupinatý.“ (zdroj: 3) Liška nálevkovitá má klobouk zbarven žlutohnědě a navíc roste až na podzim.

Častokrát se nám do připravovaného jídla připlete lištička pomerančová, která je sice jedlá, ale nechutná dobře. Roste totiž ve stejnou dobu jako liška obecná a navíc někdy i ve stejných skupinkách. Její plodnice jsou oranžové a oproti lišce obecné má plně vyvinuté pravé lupeny.

Krásnoporka žemlička je taktéž jedlá houba, která má „žemlově až světle červenohnědé barvy“. (zdroj: 4)

Liška obecná
Autor: Jiří Bohdal

Zajímavostí je, že výskyt lišek v našich lesích během posledních desetiletí značně kolísal. „Dlouho však v našich lesích téměř chyběla, ale nyní se začíná znovu objevovat. Zřejmě je to díky zlepšení kvality ovzduší. Podle holandských mykologů totiž liška nesnáší surový humus. Dokud komíny v naší zemi chrlily spousty oxidů síry a dusíku, vydrželo jehličí na stromech místo sedmi let pouhé tři až čtyři roky a sypalo se na zem, takže surového humusu přibývalo, neboť jej bakterie nestačily zpracovávat a liškám se prostě nedařilo“ (zdroj: 2) Dobrou zprávou je, že se počty nalezených lišek v posledních letech zvyšují. Pozitivní je také u této houby to, že tam, kde ji najdete jeden rok, tam poroste i v dalších letech. Proto si houbaři své „liščí“ tajemství hlídají.

zdroje:
1) Kapesní atlas hub- Příhoda Antonín
2) houbar.cz
3) www.kudlacek.estranky.cz
4) cs.wikipedia.org