Letní koncerty aneb hmyz slyší??

Vědec Fabre zkoumal cvrkání kobylek, rakouský entomolog J. Regen dělal pokusy s cvrčky. Sameček cvrkající pod poklopem samičku nevzrušoval. Neslyšela ho, tak tedy nejevila zájem. Pokud byl zvuk cvrkajícího samečka přenášen telefonem, pak samička reagovala. Což byl pro vědce důležitý důkaz toho, že hmyz slyší. Cvrkání ale není vždy stejné. V hmyzí řeči si kobylky, sarančata i cvrčci dávají najevo, že toto místo či teritorium je již obsazeno. Vzájemně se překřikují a tak je to na letní louce někdy jak na trhu.

A jak vzniká sarančí cvrkot?

Zvuk vzniká třením nohy s řádkou trnů na křídle. To si můžete dokonce i vyzkoušet. Chyťte saranče a přejeďte opatrně nohou po křídle. Při této jemné manipulaci patrně "zavrzáte". Křídlo je opatřené pevnou blánou napnutou jako kůže na bubnu a na okrajích s tvrdými tlustými žilkami. Cvrčci pak vyluzují až 500 různých zvuků...

Zpívají i krtonožky, což málokdo ví. Třením předních křídel vydávají dobře slyšitelné zvuky. Jedna z žilek na křídle má na svém povrchu šupinkovité výrůstky, které rozechvívají druhé křídlo jako smyčec strunu.

Nejlepším mistrem cvrkajících tvorů je však cvrčivec révový, který umí zvuk dokonce i směrovat. Jak to dělá? Nezvedá křídla jen mírně jako to dělají jeho kolegové, ale postaví je svisle jako loď plachty. Zvuky jsou pak směrovány jako záře reflektoru a stačí jen lehké pootočení tělem a zvuky doléhají zas do jiného místa.

Cikády necvrkají, nýbrž spíše bubnují. Její zvukové ústrojí je dosti složité. Nejdůležitější částí jsou tři blanky, které jsou ve zvláštní velké dutině na kořeni zadečku. K jedné z těchto blanek se upíná silný sval. Tím, že se asi 400x za sekundu stahuje, rozkmitá blanku a ta potom vyluzuje pronikavý zvuk. Složitou soustavou ozvučných prostorů v tomto ústrojí se zvuk zesiluje a je slyšet dalece do okolí.

"Mluvit" umí i tesaříci. Vydávají zvuk tím, že třou jeden článek zadečku o druhý. Znakoplavky cvrkají tak, že přejíždějí předníma nohama po ozubeném sosáku. Někteří motýli vydávají hlasité zvuky tím, že klepou hřbetem křídla o hruď.

A jak hmyz sám zvuky vnímá?

Hmyz nemá uši, ale na zvuky viditelně citlivě reaguje a zvuky i vydává. A pokud zvuky vydává, pak musí být pro někoho určeny. Již v předminulém století zjistili entomologové, že hmyz zvuky vnímá na nejrůznějších částech těla. Denní motýli mají sluchové orgány na kořeni předních křídel. Noční motýli je mají mezi hrudí a zadečkem. Saranče slyší na zadečku, ploštice na hrudi. Mnoho dalších druhů má sluchové ústrojí na tykadlech.

Sluchová ústrojí podrobili vědci důkladnému zkoumání a zde jsou některé typy těchto orgánů: 1. Tympanální orgány (z řeckého slova tympanon, což znamená buben). Toto je orgán maličko podobný lidským uším. Je to dutina potažená tenkou blankou spojenou s nervovými výběžky. Zvuk rozechvěje blanku a nervové buňky předají signál do mozku.
2. Johnstonův orgán je orgán na konci tykadel a jedná se o skupinu vysoce citlivých buněk, které zachycují chvění vzduchu. Zvuk rozechvívá vzduch a tyto vzruchy jsou přenášeny do mozku hmyzu..
3. Podkolenní orgán je specifický orgán, který mají všekazi. Jedná se o citlivé buňky pod spojením stehna a holeně..
4. Chloupky jsou přijímacím zařízením housenek. Stejně ale slyší i švábi. Na konci zadečku mají do stran čnějící výrůstky, tzv. cerky. Na nich jsou jemné citlivé chloupky reagující na pohyb vzduchu..

Dokonce i obyčejný bzukot komárů je komunikačním prostředkem. Jinak piští komáří sameček, jinak samička a dokonce rozdíl najdeme i mezi čerstvě vylíhlou samičkou, starou samičkou nebo starým komárem. Komáří samečci tak rozeznají tu vhodnou adeptku na rozmnožování. Zvuky vnímají tykadly s jemnými chloupky. Samečci je navíc mají tzv. "péřovitá" a ta jim umožní najít s dokonalou přesností vhodnou samičku. Nemají je však hned, úplně mladí samečci mají chloupky přilehlé k tykadlu a až dozraje čas, tak se rozvětví.

Hmyz má navíc určitý "zvukový filtr", což je schopnost vnímat pouze zvuky svého druhu a navíc zvuky varovné. Například pokud kolem roje komárů prosviští komár prchající, podle bzukotu ostatní poznají, že je nablízku nebezpečí a prchají také...

Na závěr jedna příhoda, která se stala jednoho letního večera roku 1956 univerzitnímu profesorovi Kennethu Roederovi, americkému fyziologovi. Pořádal doma malé letní posezení a kolem lampy létaly můry. Náhle jeden z hostů nechtěně přejel velkou zátkou po skleničce a všechny můry spadly na zem. Byly však živé, čile se pohybovaly a za okamžik zase vzlétly. Znovu ten zvuk a můry opět padají.

Čím to? Můry v domě profesora Roedera se vrhly k zemi, neboť slyšely zvuk, který jim připomněl ultrazvuk, tedy zvuk lovícího netopýra. V předtuše nebezpečí se tedy vrhly k zemi a snažily se zachránit pádem...

Zdroj: Jurij Dimitrij: Hmyz