Kam mizí ptáci na zimu?

Je to každoroční rituál. Na jaře se ptáci vrací domů, aby zde přes léto vychovali mláďata, a na podzim se poměrně nenápadně vrátí zase daleko na jih, kde stráví zimu. Každý rok tedy dvakrát podstupují často velmi dlouhou a namáhavou cestu přes nekonečné pouště, vysoká pohoří a rozlehlé hladiny moří.

Nejde jenom o potravu

Nabízí se otázka, proč ptáci nezůstávají a nehnízdí rovnou v oněch teplých jižních krajinách, kam odsud každoročně na podzim odlétají a na jaře se zase musejí vracet zpět. Je to tím, že v zimovištích je díky vysokému počtu zimujících ptáků daleko méně prostoru a tím pádem velká konkurence při hledání potravy a také větší počet ptačích predátorů. Naše končiny jsou na jaře a přes léto relativně bohaté na potravu a navíc je zde v letním období, na rozdíl od poloh blízko rovníku, den výrazně delší než noc, což je nesmírně výhodné při péči o potomstvo. Ptáci hnízdící v našich zeměpisných šířkách mají během dlouhých dní na svá mláďata podstatně více času a mají díky tomu i třikrát více potomků ročně, než ptáci hnízdící v tropech. Zimy jsou u nás ale tvrdé a druhy, které se jim nepřizpůsobily, musí proto odletět jinam. Jenže, jak ptáci poznají, kdy se vydat na cestu? Řada z nich naše území opouští často ještě v době, kdy je tady potravy dostatek a zdaleka to nevypadá, že by se blížil podzim. Třeba rorýsi od nás odlétají už přibližně koncem července a počátkem srpna. Rozhodující slovo v odletu mají vrozené biorytmy ptáků. Tyto „vnitřní hodiny“ pak ještě zpřesňuje délka dne tím, jak se postupně během roku mění.

Kam táhnou?

Z hlediska chování ptáků v době migrace rozlišujeme stálé ptáky (například datel nebo vrána), částečně tažné ptáky, kdy pouze část populace táhne na jih a zbytek zůstává u nás a konečně tažné ptáky. Naše druhy táhnou nejčastěji do oblasti Středomoří, Pyrenejského a Apeninského poloostrova, ale řada druhů táhne až do oblasti subsaharské Afriky (typicky čápi nebo rorýsi). Do Afriky ptáci táhnou nejvíce třemi tahovými cestami: jihozápadní přes Pyrenejský poloostrov, jihovýchodní přes Balkánský poloostrov a třetí cestou přes Apeninský poloostrov.

Jak ale ptáci poznají, kterým směrem se vydat, kam mají táhnout? Není pravda, že by se to učili od rodičů - mláďata zpravidla létají na zimoviště odděleně od svých rodičů. Směr ptačího tahu je dán geneticky, je tedy vrozený. Do jisté míry se tahová cesta odvíjí od toho, kudy se ptačí druhy šířily z míst původního pradávného výskytu do podoby dnešního rozšíření. Tahová cesta potom zhruba kopíruje tuto trasu šíření druhu.

V době, kdy ptáci mají táhnout na jih, se jich zmocňuje nutkání vyrazit na cestu a jejich aktivita se případně přesouvá do nočních hodin a vrcholí kolem půlnoci. Takovému nutkání se odborně říká tahový (migrační) neklid a ten býval často předmětem nejrůznějších pokusů. Tahový neklid trvá zpravidla tak dlouho, kolik času je za dané rychlosti letu konkrétního druhu potřeba k překonání vzdálenosti mezi hnízdištěm a zimovištěm. Smysl nočního tahu i u normálně denních druhů není dosud zcela znám. Může jít o důvody bezpečnosti před predátory, klidnějšího povětří přes noc, což vyžaduje méně energie pro let ptáků nebo lepšího ochlazování organismu v průběhu noci. Při běžné tělesné teplotě ptáků kolem 41°C se totiž při takové námaze, jakou tah bezesporu je, snadno zahřejí blízko smrtelně vysoké tělesné teplotě.

Živé kompasy

Velkou roli v migraci ptáků hraje orientace. Ptáci využívají výrazných bodů v terénu, jako jsou pohoří, masivní vodní toky apod., ale pravděpodobně až v době, kdy jsou už poblíž cíle své trasy a jenom vyhledávají konkrétní místo. Dalším způsobem orientace je poloha slunce přes den popř. hvězd přes noc. Byly prováděny pokusy s ptáky, kterým byla, pomocí zrcadla, měněna pozice slunce, případně jim byla v uzavřeném prostoru promítána hvězdná obloha a oni vždy přizpůsobili směr, kterým chtěli odletět, novým podmínkám. Jsou také schopni pracovat i s posunem slunce, příp. hvězd v průběhu dne nebo noci a podle toho upravovat směr svého tahu tak, aby se během cesty neodchýlili. Velmi zajímavá je schopnost ptáků využívat zemský magnetismus, což jim umožňuje orientaci například během nočního tahu při zatažené obloze, když nemohou vidět hvězdy. Otázka orientace ptáků je však zatím stále jen málo objasněná.

Člověk je tvor zvídavý

Ptačí tah fascinoval lidi od pradávna, ale dlouhou dobu si jej neuměli vysvětlit a svoje domněnky o migraci ptáků konstruovali z mnoha mýtů a několika málo poznatků tehdejších přírodovědců. Od roku 1890, kdy dánský pedagog Ch. Mortensen začal s kroužkováním, prodělala ornitologie obrovský pokrok ve znalostech tahu ptáků. Kroužkování ptáků je nejspíš nejznámější a nejvýznamnější postup, který ptačí tah zkoumá. Jeho principem je označení chycených ptáků a analýza jejich opětovného odchycení (odkud kam se pták přemístil, po jaké době, atd.). I přes význam kroužkování se ve výzkumu ptačího tahu využívají i jiné postupy. Třeba chemická metoda stabilních izotopů, kdy je sledováno složení různých tkání ptačího těla (zejména peří) a podle obsahu konkrétního izotopu lze zjistit, v jaké části světa ptáci získávali potravu. Sledovat táhnoucí ptáky je možné taky za pomocí radarů. To je metoda, díky níž můžeme sledovat počet jedinců, rychlost jejich letu, výšku letu, směr tahu a podle frekvence úderů křídel můžeme omezeně určit i některé druhy táhnoucích ptáků.

Přestože ptáci jsou bezesporu nejprozkoumanější skupinou obratlovců, je v jejich životě řada otazníků. I přes intenzivní vědecký výzkum je ptačí migrace jednou z nejméně probádaných oblastí jejich života. To nám však nebrání v tom, abychom se jimi nechávali fascinovat, užívali si v blížící se zimě přítomnost stálých ptáků na krmítku a na jaře se zas těšili z návratu tažných druhů zpátky domů.

Přeji hezké podzimní dny

Zdroje:
Cepák J., Klvaňa P., Škopek J., Schröpfer L., Jelínek M., Hořák D., Formánek J. & Zárybnický J. (eds) 2008: Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Aventinum, Praha.
Veselovský Z. 2001: Obecná ornitologie. Academia, Praha.