Jak pojmenovávat barvy

Označení barev v mluvené řeči je nejednoznačné (vágní). Na označení barvy nějaké konkrétní věci se dvě osoby proto nemusí dohodnout (manželka má kalhoty, které manžel vnímá jako tmavě hnědé a ona jako tmavě fialové). Nedohodnutí se na barvě není otázkou odlišného vnímání barev jednotlivými osobami, ale spíše otázkou patrně špatné výuky barev již od útlého věku. Dosud neexistuje žádná česká stupnice s orientačními rozsahy, co lze za červenou ještě považovat a co je již hnědá či růžová a nikdo tak vlastně není odpovědným učitelem barev. Pojmenovávání barev podle známých přírodnin má také řadu úskalí. Jaké jsou tedy možnosti pojmenování barev.

11 základních barev

V různých jazycích hraje roli 11 základních barev - bílá, žlutá, růžová, oranžová, červená, fialová, modrá, zelená, hnědá, šedá, černá. Další možností jsou kombinace základních barev (žlutozelená, žlutohnědá... ) a odlišení světlého a tmavého odstínu (světlezelená, tmavozelená...). U kombinací barev je důležitější název druhé barvy než barvy první - žlutohnědá je více dohněda, hnědožlutá více dožluta. Protože ale nelze mluvit o nějakém přesném poměru kombinovaných barev, může se nakonec jednat i o barvy ve skutečnosti identické. Naproti tomu například barva modrožlutá neexistuje, je to totiž barva zelená (barvy se skládají a kombinace mohou dát nějakou základní barvu). Intenzivně tmavé barvy lze označit jako barvy složené z černé (např. černozelená - tmavší než tmavě zelená). Barva modravě zelená je naproti tomu zelená s modrým nádechem (ne modrozelená a výraz 's nádechem' je další možnost označení barev). Pokud jde o rozlišování světlého a tmavého odstínu barev, jsou ještě další možnosti. U některých barev lze rozeznávat ještě barvy bledé, jasné a temné (bledě, jasně a temně modrá), dále syté (sytě žlutá), s náběhem do nějaké barvy (dožluta), s neintenzivní barvou (žlutavá), špinavý odstín (špinavě červená). Pojmenování barvy může také komplikovat povrch - může být leklý či matný. Výhodou pojmenovávání barev vycházejícího ze základních barev je snadná představitelnost takových barev, každý ovšem nemusí být schopen barvy např. vhodným způsobem skládat.

Přirovnání

Proti složitým kombinacím pojmenování barev je možnost barvy přirovnávat k nějakým obecně známým přírodninám, např. k prvkům - zlatá; nerostům - smaragdová; ovoci - švestková, citrónová; pigmentům - karmínová, šarlatová apod., či lidským výtvorům - cihlová, čokoládová apod. Ne vždy však toto přirovnání může být jednoznačné. Sýrově žlutá může být světlejší i zlatavá, ovoce je dnes řada barevných odrůd. Setkat se lze i s pojmy složenými z přírodnin a základních barev - zlatooranžová. Některá speciální označení barev jsou pojmem v určitých oborech, vlastní barvy jsou pak kodifikovány v různých odborných stupnicích (námořnická modrá, telemagenta, siena pálená... ). České názvy zde pak jsou jen otrockými překlady cizojazyčných škál, které mají řadu nevýhod - obvykle tu nejsou definovány základní barvy a jejich odstíny, zato názvy barev zde mají i různá exotická pojmenování. Protože barevné škály má každý obor individuální, ani odborníci (jsou-li z různých oborů) se na barvě rozhodně dohodnout nemusí. Některé stupnice jsou také již jen omezeně dostupné, barevný rozsah jiných je nevyhovující (některá základní barva může být ošulena, protože se nepředpokládal její význam v daném oboru).

Charakteristika barva

Barva je charakteristikou trojrozměrnou. Každou barvu lze charakterizovat buď odstínem, sytostí a světelností nebo pomocí červené, zelené a modré (jak se tyto barvy skládají si můžete prohlédnout u řady softwarových aplikací - třeba i MS Wordu u volby barvy písma). Ukažme si barevný problém na příkladě botaniky. Barva květů obvykle nechybí u téměř žádné základní charakteristiky jakéhokoli druhu. Některé druhy vykazují velkou barevnou proměnlivost a barevný popis u nich nemá velkou hodnotu (některé druhy violek). Mezi dalšími druhy však existují zřetelné barevné rozdíly, jejich barva je poměrně stálá a lze ji i tzv. "nakoukat" (např. kakosty, i u takových taxonů ale mohou existovat různé barevné odchylky - "luzusy"). Popis barvy květů různých druhů bohužel není jednotný ani v botanických publikacích (významný je i u popisu zahradních kultivarů). I barevná charakteristika je však dostatečně přesně a srozumitelně popsatelná, stejně jako tvarová variabilita. Jednoduchost praktického třídění rostlin podle barvy květu snad také není třeba zdůrazňovat.

Záznam barev

Dnes je samozřejmě mnohem jednodušší zachytit barvu květů pomocí fotoaparátů. Zde však ale lze připomenout možnost blednutí fotografií a jejich někdy obtížné zpětné dohledávání v albech či na CD. Na fotografiích violek lze demonstrovat hned několik jevů, jak barva téže rostliny může vypadat různě. Za prvé se mohou měnit světelné podmínky a světlost barvy díky počasí, dále může být různým způsobem nastaven vlastní fotoaparát, stejně tak může být různě nastaven můj monitor, když se na fotografie při psaní tohoto článku dívám a nakonec tiskaři článek mohou vytisknout stejně různě jako různé typy stolních tiskáren. Kdybyste chtěli barvu změřit, měli byste vybrat reprezentativní bod květů. Už to je problém, protože i květy violek jsou vlastně pestré (díky žilkám, střed květu se liší apod.). Měřit barvu na digitální fotografii je z výše popsaných důvodů na nekalibrované technice nesmysl. A co takhle změřit barvu květu pomocí kolorimetru? Cesta to jistě je, ale běžný kolorimetr má obvykle požadavek na měřenou plochu řádově v cm², je jen omezeně použitelný v terénu a stojí také nemalé peníze. Slovní popis problémem se zobrazováním nebo měřením nemá.

Doporučuji používat pojmenování barev vycházející z 11 základních barev s tím, že například v botanických klíčích by se měla vedle vysvětlených morfologických termínů objevit i barevná stupnice se základními barvami. Stejně jako každý hudbu vnímá jinak, na notovém zápisu by měla být shoda (schopnost hudbu zapsat a přehrát). Podobně by to mělo být i se slovním zápisem barev.