Jak je to u nás se vzteklinou?

Samozřejmě, že i laická veřejnost zná do určitých mezí problematiku týkající se tohoto stále aktuálního tématu. Tento článek si klade za cíl nejen seznámení širší zainteresované veřejnosti s problematikou onemocnění, ale i to jak se změnili poměry po té, co bylo území ČR prohlášeno za vzteklinou prosté.

Historie vztekliny

Předpokládá se, že vzteklina se vyskytovala již v dávné minulosti u předků současných masožravců. Údaje o výskytu nemoci podobné vzteklině nacházíme v pracích starověkých učenců (asi 300 let před n.l.). Vzteklinu rovněž popisovali i starořečtí učenci Aristoteles, Demokritos a jiní. Infekčnost vztekliny však byla dokázána až v roce 1804.

Největším přínosem pro poznání této nebezpečné nákazy byly práce Pasteura. Právě jeho práce dokázali, že virus vztekliny se nachází v mozku infikovaného jedince, že vlastnosti viru lze ovlivňovat a z pozměněného viru pak lze připravit očkovací látku, která dokáže ochránit člověka i zvířata před onemocněním. Dalšími významnými osobnostmi v historii poznání tohoto onemocnění byli pánové Babes a Negri, kteří dokázali výskyt specifických tělísek v mozku infikovaného jedince. Tento poznatek byl dlouhou dobu užíván k identifikaci postižených jedinců.

Na našem území se do druhé světové války vyskytovala forma tzv. urbánní (městské) formy vztekliny, kterou šířili zejména domácí masožravci (psi, kočky). Po druhé světové válce se rozšířila forma silvatická (vzteklina volně žijících zvířat). Zdrojem nákazy jsou pak volně žijící zvířata, nejčastěji masožravci.

První u nás laboratorně diagnostikovaná vzteklina lišky byla v březnu 1947 v okrese Broumov. Od toho data začal silný nárůst onemocnění vzteklinou v populacích volně žijících zvířat. K největší kulminaci tohoto onemocnění u nás došlo v 80.letech, kdy byla rozšířena prakticky po celém území dnešní ČR (s výjimkou několika málo okresů).

Ačkoliv poznatky, úsilí i úspěchy v boji s nákazou vztekliny narůstají, přesto zůstává toto onemocnění vážným celosvětovým problémem.

Něco o původci vztekliny

Nemoc vzteklina je virové onemocnění, způsobované virem z čeledi Rhabdoviridae a jde o rod Lyssavirus. Viry této čeledi mají tyčinkovitý tvar-podle toho je i nazývána celá čeleď (řec.rhabdos = tyč, hůl). Virové částice jsou na jednom konci zaoblené, na druhém konci ploché a svým tvarem připomínají projektily. Patří mezi středně velké viry, protože jejich velikost se pohybuje v rozmezí 180-75 nm (nanometru).

Jde o tzv.RNA viry, neboť jejich genetická informace je uložena v jediné jednovláknité molekule RNA. Dále je řadíme mezi viry obalené, což znamená, že jejich povrch je kryt vrstvou obalu, který má za úkol především chránit virovou částici.

Virové partikule jsou stabilní v rozmezí pH 5-10, k rychlé ztrátě infekčnosti také dochází při teplotě 56°C (varem je virus vztekliny zničen do 2 minut), účinkem UV paprsků a gama zářením. V zakopaném kadáveru (tělu uhynulého infikovaného jedince) nacházíme životaschopné viry ještě po 5 týdnech.

Množení těchto virů je stejné jako u všech ostatních. Virus musí napadnout buňku a v ní se pomnoží. Způsob, jakým virus ovlivňuje buňku, se nazývá cytopatický efekt.

Virus vztekliny vyvolává akutní , zpravidla smrtelně probíhající onemocnění zvířat přenosné na člověka, které se při typickém průběhu projevuje poruchami vědomí, zvýšenou dráždivostí, hydrofobií (chorobný strach z vody-odmítání polknutí tekutin), parézami (částečná ztráta pohybových schopností svalu, svalové skupiny či končetiny) a paralýzami (těžký stupeň ochrnutí postihující pohybové ústrojí).

Vnímaví jsou všichni teplokrevní obratlovci (savci a ptáci). Přestože jsou jednotlivé druhy různě vnímavé, je toto onemocnění pro všechny smrtelné. Nejvnímavější z volně žijících zvířat jsou lišky, vlci, šakali a polní myši. Pes ani člověk mezi tuto skupinu nepatří. Z hospodářských zvířat je vysoce vnímavý skot, z domácích zvířat pak častěji kočky než psi. Hlavními přenašeči u nás jsou liška, jezevec a někteří hlodavci. V jiných státech a světadílech jsou to pak skunkové, lemuři, netopýři (zejména vampýři), mývalové, kojoti, lasice a jiné druhy volně žijících zvířat. Přenos dravými ptáky není zcela objasněn. Problematická je rovněž otázka přenosu hlodavci. Existuje totiž častá shoda mezi zvýšeným výskytem vztekliny u koček a lišek a silným přemnožením myšovitých.

Infekce a vlastní onemocnění

Do organismu se virus dostává obvykle kousnutím a jen zcela výjimečně proniká neporušenou sliznicí. Nejprve se virus pomnožuje v buňkách svaloviny a pak proniká podél nervů do centrální nervové soustavy (CNS; mozek a mícha), kde se množí v nervových buňkách. Projevy onemocnění jsou následkem množení viru v CNS. Po pomnožení se virus vrací podél nervů zpět k periferii, množí se ve slinných žlázách, v pankreatu a v nadledvinách. Z organismu se vylučuje slinami a to dokonce ještě dříve než dojde k prvním projevům onemocnění.

Pro vznik a rozvoj onemocnění má rozhodující význam vnímavost postiženého jedince, vzdálenost poraněného místa od CNS, charakter rány, množství viru, které vniklo do rány, a druh zvířete, které pokousalo. Všechny tyto aspekty se pak promítají do délky inkubační doby. Průměrná inkubační doba je 2-8 týdnů.

Diagnostika vztekliny

Diagnostikovat se dá toto onemocnění jak na živém, tak na mrtvém jedinci. Na živém organismu se provádí celkové klinické vyšetření, zaměřené zejména na teplotu jedince a reakce jeho zornice na světlo. Pro možnou infekci svědčí zvýšená teplota a nenormální reakce zornice (zornice se při osvitu např.rozšíří místo aby se zúžila nebo každá zornice reaguje jinak). Dalším možným testem je tzv.korneální test, kdy se provede otisk rohovky jedince, ten se pak obarví a navázané barvivo se detekuje pomocí imunofluorescentního mikroskopu. Vyšetření na vzteklinu se na živém zvířeti je nutno provést dvakrát v rozmezí tří dnů.

Na mrtvém jedinci se diagnostika provádí z odebrané mozkové tkáně. I zde je několik možných technik diagnostiky lišících se přesností i rychlostí provedení. Dříve byla používána technika založená na průkazu Babes-Negriho tělísek v histologických preparátech z mozkové tkáně. V současnosti se provádí diagnostika testem z otiskových (vyšetřovaná tkáň se otiskne) nebo roztěrových (vyšetřovaná tkáň se rozetře) preparátů z vybraných míst CNS (Ammonovy rohy, čtverohrbolí, prodloužená mícha, mozeček). Připravené preparáty se vyšetřují dále podobnou technikou jako test korneální (viz.výše).

Jde-li o poranění člověka, pak se i při negativním výsledku testu z mrtvého zvířete provádí biologický pokus na skupině sajících laboratorních myších. Pokusná zvířata jsou sledována po dobu 30 dnů a u uhynulých myší se provádí rovněž diagnostika z CNS. Tento postup je uložen a přesně popisován zákonem!

Boj proti vzteklině u nás

V 60.letech začal u nás boj proti vzteklině využívat dánského poznatku, že snížením hustoty přemnožené liščí populace na určitou úroveň by mělo dojít ke snížení šíření vztekliny. Proto bylo v 60. a 70. letech vyplácena odměna za každou zastřelenou lišku, která byla odevzdána veterinární službě. Nešlo však jen o snížení vlastní populace, ale i o upřesnění geografického rozmístění vztekliny na našem území a o odhalení dalších ohnisek výskytu. K tomu se od roku 1979 začalo provádět plynování nor pomocí preparátů uvolňujících fosforovodík. Od této metody bylo později upuštěno z důvodů etiky a mysliveckých tradic. I přes všechna tato opatření se nedařilo zastavit šíření infekce.

Od roku 1989 se u nás začalo s orální vakcinací populace lišek. Vakcíny jsou na bázi živých virů, které mají sníženou patogenitu (schopnost vyvolávat infekční onemocnění). Vůči některým druhům jsou však stále ještě dostatečně patogenní-zde je možné riziko při náhodném vystavení člověka účinku těchto živých vakcín. Od počátku jejich využívání jich bylo použito již kolem 200 milionů dávek, žádný případ infekce člověka vakcínou však nebyl zaznamenán. Princip vakcinace je podání očkovací látky v ampulce uvnitř vhodné návnady. Pro kontrolu se do návnady přidává látka, umožňující dlouhodobě identifikovat jedince, který návnadu přijal. Nejčastěji se k tomuto účelu užívá tetracyklin, protože se ukládá v kostní a zubní tkáni a lze ho proto poměrně snadno prokázat. Očkovací látky se podávají zpravidla dvakrát ročně-na jaře a na podzim. Původní manuální kladení návnad myslivci bylo nahrazeno efektivnější leteckou distribucí. Průzkumy ukázaly, že úspěšnost vakcinace u lišek kolísá podle jednotlivých oblastí v rozmezí od 50-70%, to znamená, že toto procento lišek si začalo tvořit protilátky proti viru vztekliny.

Od zavedení orální vakcinace v roce 1989 měl výskyt vztekliny v ČR sestupnou tendenci. Poslední výskyt byl zaznamenán v roce v dubnu v roce 2002 u lišky v okrese Trutnov. Jelikož za následující dva roky u nás nebyla vzteklina diagnostikována, tak ČR splnila kritéria pro přiznání statutu vztekliny prostého státu. Jaký to má pro nás následek? Znamená to, že sice po více než dva roky u nás nebyla vzteklina jako nákaza zaznamenána, ale nelze to brát zcela jako na vždy trvající stav. Většina vyšetření se provádí na populaci lišek, ale co ostatní zvířata? Ta jsou vyšetřována jen zcela náhodně.

Tento negativní stav je však třeba podkládat řádným a pravidelným monitoringem, přičemž jako nejdůležitější je kontrolovat situaci pohraničních regionů se zahraničními oblastmi, kde se vzteklina stále vyskytuje (tj. s Polskem a Slovenskem).

Jaký má tato situace vliv na člověka? Především mají krajští hygienici možnost odvolat nařízení, podle kterého musel v případě pokousání či jiného poranění člověka zvířetem ošetřující lékař vyžadovat vyšetření zvířete, které poranění způsobilo. Tuto možnost mají krajští hygienici těch krajů, jejichž hranici netvoří státní hranice s Polskem či se Slovenskem. V případě využití této možnosti krajským hygienikem nemusí ošetřující lékař požadovat dané vyšetření (ale může!). Rovněž podávání protilátek pokousanému člověku v kraji, kde není nařízené vyšetření zvířete, závisí na ošetřujícím lékaři. Další výhoda se týká mezinárodního obchodu a pohybu zvířat, který je tak výrazně usnadněn.

Zdroje:
Veterinářství (článek Eliminace vztekliny v ČR orální vakcinací lišek, O.Matouch, č.2/2005, ročník 55)
Speciální veterinární mikrobiologie (F.Vařejka a kol., Státní zemědělské nakladatelství Praha) Praktika z veterinární virologie (V.Celer, Ústav mikrobiologie a imunologie FVL VFU Brno, 2004)
Nákazlivé choroby hospodárskych zvierat-virusové a rickettsiové choroby (O.J.Vrtiak a kol., Priroda, vydavateľstvo knih a časopisov, Bratislava, 1972, 64-079-72)