Infanticida u zvířat (5. část)

Většinu těchto vztahů inicioval člověk (podkládání mláďat divokých zvířat kojícím fenám či kočkám), mnoho velmi neobvyklých adopcí však zvířecí samice iniciovaly samostatně: fena se starala o koťata, kočka o štěňata, vačice a dokonce i o kuřata a kachňata, samice výra o kuře... Jde rozhodně o velice zajímavý jev.

Ekolog Stanislav Komárek se domnívá, že tyto adopce jsou iniciovány obecným savčím archetypem mláděte, který vede člověka k péči o zvířecí mláďata, zvířata k laskavému chování k lidským dětem a zvířata mezi sebou k péči o mláďata cizích druhů. Myšlenka je to zajisté zajímavá, nicméně to nevysvětluje, proč existuje tolik případů zabíjení mláďat přímo vlastního druhu i např. to, že šimpanz vidí potravu nejen v maličkých paviánech, ale i lidských dětech a občas i v šimpanzích mláďatech, která by mu přece měla být nejbližší.

Osobně se domnívám, že u zvířat v soužití s člověkem dochází k přehodnocení určování identity zvířete jen na základě fyzické podoby a ta pak považují za členy své rodiny a případně i adoptivní mláďata nejrůznější tvory, které by v přírodě pro ně znamenala jen potravu. Tomu by nasvědčoval i vznik velmi neobvyklých přátelství již dospělých zvířat: lva nebo orangutana s kočkou, kočky s potkanem, slona s myší, vlka s kozami, levharta s antilopami, psa s holubem nebo dokonce se zlatými karasy.... To všechno byly příklady člověkem neiniciovaného přátelství. U zvířat chovaných jako domácí mazlíčkové je ještě častější, navzdory obecnému názoru si psi a kočky z jedné rodiny obvykle velice dobře rozumějí a dokonce brání jeden druhého v případě ohrožení i v případě, že se vzájemně zrovna nemilují: tak pes chránil "svou" kočku, kocour "svou" fenku, fena pomáhala kočce vyhrabat její koťata, které majitel zahrabal za živa do země... Sama na vlastní oči jsem viděla, jak fungovala (na venkově!) kočkopsí školka - fena a kočka se střídaly ve společné péči o chumel koťat a štěňat.

Je ale pravda, že tato přátelství jsou častěji uzavírána mezi zvířaty opačného pohlaví nebo mezi samicemi a vznikají častěji v mládí než v dospělosti. Tento vřelý vztah se také (zejména na venkově, kde je možnost volného pohybu) nemusí vztahovat na všechna mláďata stejného druhu: pes bude chránit koťata své přítelkyně kočky vlastním životem, ale cizí kotě bez výčitek sežere. Je tedy zřejmé, že se jedná spíše o osobní vztahy nezávisle na konkrétním druhu. Kočky a psi také nejsou jediní "mezidruhoví" přátelé v domácnostech - setkala jsem se s přátelstvím fretek s kočkami, psi a dokonce morčaty, koček s potkany, králíky, papoušky, psů s papoušky...

Hlavní podmínkou je přitom zřejmě, aby mezi spřátelenými zvířaty nebyl moc velký rozdíl ve velikosti. Tím podivuhodnější jsou potom tak neobvyklá přátelství, jako již zmíněný lev s kočkou či slon s myší, vzniklá navíc bez působení člověka. Také u adopce mláďat cizích druhů je důležité, aby v době přijetí samicí byla zhruba stejně velká jako mláďata samice, zejména pokud je přijme k vlastním. Existuje teorie, že kojící samice má potřebu naplňovat své mateřské pudy, proto je ji tedy lehké oklamat.

V řadě případů je ovšem doloženo, že samice bez mláďat spustila sama laktaci, aby se mohla o adoptované mládě starat. Spuštění laktace u savců bez těhotenství není až takovou zvláštností, podle nových výzkumů to mohou dokázat i dospělé ženy bez ohledu na věk a sexuální zkušenosti a dokonce - při nižší produkci mléka - i muži, ve všech případech ovšem až po asi měsíční intenzivní masáži prsních bradavek prostřednictvím nemluvněte, mláděte jiného druhu - obvykle užívána štěňata - či nově vakuové pumpy nebo též po užívání hormonů. To přináší sice naději adoptivním lidským matkám i otcům, kteří chtějí svému dítěti po smrti jeho matky dopřát mateřské mléko, ale stejně se to nevyrovná schopnosti zvířecích samic spustit laktaci po maximálně několika hodinách. Dítě odkázané na náhradní lidskou laktaci by v přírodě měsíc nezbytný k jejímu spuštění nepochybně nepřežilo.

Zdá se, že samice mnoha, možná dokonce většiny druhů zvířat, jsou schopné (a občas skutečně ochotné) adoptovat mládě jiného druhu. Oproti tomu samci se dají "oklamat" při adopci mláďat jiného druhu snad jen v případě zpěvných ptáků. Klasickým případem jsou samozřejmě kukačky, ale i tam se zjistilo, že když samci některých druhů pojmou podezření z nějaké nekalé manipulace, podivné vejce nebo mládě opustí a nechají zemřít hlady. Snůšku s vejcem kukačky obecné běžně opouští budníčci, pěnice černohlavá zase bezpečně pozná kukaččí vejce od ostatních a vyhodí ho z hnízda. I mnozí další ptáci rozpoznají parazitická vejce (mimo kukaček třeba i vlhovců) a vyhodí ho z hnízda, "zastelou" hnízdním materiálem nebo celé hnízdo i se svými vejci opustí. Dělají to též např. straky kukačkám chocholatým, za to jim však kukačka ničí jejich vlastní snůšky tak dlouho, až se podvolí a podvržené vejce vysedí. Mláďata parazitických druhů hned po vylíhnutí vyhazují jen afričtí astrildi (u vdovek), jihoameričtí vlhovci a drozdi (u parazitických vlhovců). Nedávno se ale zjistilo, že některé ptačí druhy (např. australští modropláštíci nádherní) opouštějí mláďata kukaček nádherných a asi 40% mláďat kukaček bronzových až 3. - 6. den po vylíhnutí, kdy zřejmě zjišťují odlišnosti v hlasových projevech jejich a kukaččích mláďat. U nás bylo opuštění odrostlejších mláďat zjištěno v 16% případů u rákosníka obecného, nejběžnějšího hostitele kukačky obecné. Rozpoznávacím znakem zde bylo zřejmě enormní množství vyžadované péče, které neodpovídá množství péče pro mláďata rákosníků. Někdy také dochází k situaci, kdy jeden z rodičů mládě odmítne krmit a opustí ho, zatímco druhý (pravděpodobně častěji samice) mu stále pilně slouží. Většinou mají ale oba partneři shodný přístup ke podvrženému mláděti. Kukačky tedy nebývají v podvrhování mláďat zdaleka tak úspěšné, jak se dříve předpokládalo. (Ovšem zhruba stejně velká mláďata jiných ptačích druhů, která našim zpěvným ptákům podkládali ochránci přírody, jsou obvykle ochotni vychovat samičky i samečci. Zřejmě se podezření z hnízdního parazitismu u našich pěvců týká výhradně kukaček.)

Samci vůbec nevlastní mláďata přijímají velice těžko. Výjimkou mohou být např. homosexuální páry samců labutí, kteří "přirozeným způsobem" žádné mládě mít nemohou. Snaží se tedy sehnat nějakého sirotka nebo si dokonce nějaké ukrást, jen aby mohli uspokojit své "rodičovské pudy". Adopce cizího osiřelého mláděte je také např. doložena i u goril horských, tam ovšem osiřelá mláďata vychovává vždy samec - samice se nikdy neujme cizího mláděte - takže samec tam je vlastně v pozici samice u jiných druhů. Jde o jev tím zajímavější, že samci goril horských, jak už bylo řečeno, zabíjí mláďata samic svého druhu.

K adopci mláděte došlo navíc samcem z jedné skupiny až poté, co bylo mládě odmítnuto samcem ze skupiny druhé a málem zabito jeho samicemi. Svou roli možná hrál i fakt, že mládě již nemělo matku, které by jeho existence bránila otěhotnět, a že to byla samička. Jeden samec ji tedy mohl považovat za nesmyslnou přítěž, o kterou se odmítl starat, zatímco druhý v ní mohl vidět budoucí dospělou samici v jeho harému. Ale je také možné, že při adopci hrály hlavní roli osobní vlastnosti samce, který se sirotka rozhodl adoptovat. V každém případě je zřejmé, že i u některých samců existuje možnost adopce cizích mláďat vlastního druhu. Adopce mláďat cizích druhů je však pro samce obecně velmi netypická.

Fotografie kukačky: Jiří Bohdal - www.naturfoto.cz