Infanticida u zvířat (1. část)

No a pokud přece jen, tak rozhodně ne mláďata. Žádný tvor přece není tak krutý! Proto může být překvapivé zjištění, že se jedná o jev velice častý, který navíc má mnoho různých forem. První její formou je zabíjení mláďat vlastního druhu, ke kterým nemá agresor bližší vztah. Nejrozšířenější je to zřejmě u samotářsky žijících druhů masožravců a všežravců. Např. součástí jídelníčku dospělé vačice jsou běžně malé vačice, někdy i pokrevní příbuzné (mladší neznámí sourozenci, potomci sourozenců, vnoučata, u samců případně i vlastní potomci). Nejedná se o záměrnou konzumaci určitých jedinců, prostě jen o pravidlo, že přičinlivý tvoreček sežere vše dostatečně menší než on, mláďata vlastního druhu (většinou s výjimkou vlastních mláďat u samice) nevyjímaje.

Obměnou toho je vztah zvířat žijících ve skupině k mláďatům z nepřátelských skupin. Mládě je vnímáno jako budoucí dospělý člen nepřátelského společenství a je tedy likvidováno stejně jako dospělí. Prokázáno je to např. u vlků, hyen a psounů prérijních, tedy u druhů, které jsou známé velmi kladným vztahem k vlastním mláďatům. Tato forma byla doložena např. i během vzájemného vyvražďování dvou šimpanzích skupin. V tomto případě není mládě vnímáno primárně jako potrava (i když může být posléze také sežráno), proto k zabíjení mláďat tímto způsobem může dojít i u býložravců. Například výše zmínění šimpanzi sice maso konzumují, ale všechny povražděné šimpanze nechali ležet bez snahy o jejich konzumaci. Jde očividně o složitější fenomén než v prvním případě a paralely s tím by bylo možné najít i v chování (nejen) starších lidských kultur, jak zmíním na závěr článku.

Druhým typem je zabíjení mláďat, která se "neměla narodit": u některých druhů žijících ve skupinách (u mangust liščích) např. smí mít mládě jen dominantní pár a mláďata jiných párů jsou nemilosrdně zabíjena. V plzeňské ZOO teď mají maličkou mangustu, která se narodila "nesprávným rodičům" a bez okamžité pomoci ošetřovatelů by nepochybně byla zlikvidována. Musela být odchována uměle. Podobný princip je např. u včel: vajíčka smí klást jen královna a případní potomci jiných včel jsou neprodleně zabíjeni. Protože je tam život umožněn mláďatům rozličných otců, ale jediné matky, upomíná to na opačný a rozšířenější případ: tolerance mláďat jediného otce a různých matek. Liší se však jednou podstatnou věcí - likvidace je prováděna jakýmkoliv členem skupiny kromě matky, není to tedy práce jen královny.

Trochu podobná je situace u pštrosů, kdy dominantní samice ochotně pečuje i o vejce jiných samic, ale pouze těch, které se spářily s jejím samcem a tedy "patří do rodiny", jiné odhání a jejich vejce odmítá. Přitom dominantní pár bude mít další kontakty s jinými pštrosy až v dalším období páření, takže se o žádnou soudržnou skupinu nejedná a samice v podstatě jen plní vůli svého samce, která se s jejími vlastními zájmy neshoduje. Ovšem pštrosi jsou obecně komplikovaný případ, protože sice odmítají vejce cizích samic, ale jejich vylíhlá osiřelá mláďata ochotně přijímají a dokonce je i kradou, aby tak množstvím cizích mláďat ochránili mláďata vlastní. Také poměrem samců a samic představují v přírodě unikát - je u nich dvakrát více samců než samic, takže mnoho samic nenajde stálého partnera a musí se spokojit s kontaktem během páření a své potomky svěřit do péče otce svých mláďat a jeho stálé družky. Privilegiem zde kupodivu není možnost mít mláďata, ale vychovávat je - ačkoliv jde o práci velice vysilující! To se vztahuje nejen na samice, ale i na samce - aby samci bylo dovoleno vystřídat v sezení na vejcích, musí samici velmi přesvědčovat o tom, že je to skutečně on, otec jejích mláďat. Podle zkušeností ze zajetí je údajně extrémně těžké, ba až nemožné přesvědčit samici po ztrátě svého partnera k přijetí jiného samce, takže rozhodně toužebně nečeká na více pomoci při péči o vejce a mláďata. Pštrosi jsou prostě tvorové s velmi komplikovaným chováním, které není jen tak lehce logicky vysvětlitelné.
(Pokračování příště...)