Geologický cyklus: vznik, zvětrávání, eroze a transport hornin

Na koloběhu hmot na povrchu planety se podílejí především vnější (exogenní) síly. V nitru planety jsou hmotné pohyby pod kontrolou vnitřních (endogenních) sil. Celý koloběh hmot začíná, ale také končí sopečnou činností.

Zvýšený tlak a teplota v hlubinách zemské kůry taví horniny a mění je ve žhavotekuté magma. To se protavuje k povrchu a po tektonických poruchách na něj proniká jako láva, která vytváří sopečná pohoří, lávové příkrovy i samostatné sopky. Tak vznikají magmatické horniny. Ty, i když jsou tvrdé, se působením teploty, větru, deště a mrazu rozpadají (zvětrávají) na drobné částice, jež jsou splavovány potoky a řekami jako sedimenty do údolí řek a poté do moří. Například v poslední 150 milionech let uložila řeka Mississippi 12 km mocnou vrstvu sedimentů na dno Mexického zálivu. Tlakem nadložních vrstev se podložní vrstvy zpevňují a mění na sedimentární horniny. Některé vrstvy se dostávají tak hluboko, že nadložní tlak a termální energie je mění na metamorfované (přeměněné) horniny.

Tam, kde se stýkají litosférické desky, mohou být horniny vyzdviženy a vyvrásní se v pohoří, která opět zvýšenou měrou podléhají zvětrávání. V místech subdukčních zón jsou strhávány sedimentární, metamorfované i sopečné horniny hluboko do zemské kůry, kde se v důsledku zvýšeného tlaku a teploty mění opět na magma, jež vlivem zemětřesení a tektoniky může vystoupit na zemský povrch a uzavřít tak koloběh hmot na zemském povrchu. Zvětrávání hornin probíhá třemi způsoby – chemicky, mechanicky a biologicky. Při chemickém zvětrávání jsou zejména v teplých oblastech horniny rozrušovány oxidací a chemickými látkami z dešťové vody a půdními kyselinami, přičemž dochází ke změně fyzikálních i chemických vlastností horniny. Při mechanickém zvětrávání jsou horniny roztříštěny po puklinách či trhlinách mrazem nebo rozdílným rozpínáním a smršťováním jejich jednotlivých minerálních součástí při změnách teploty. Při biologickém zvětrávání, které je někdy považováno za součást mechanického či chemického zvětrávání, jsou horniny narušovány kořeny rostlin nebo chemickými látkami vylučovanými zvířaty či rostlinami. Zvětraliny mohou být přenášeny ledem, větrem a vodou a dále opracovávány. Led, vítr a voda transportující zvětraliny dále narušují zemský povrch a vytvářejí další jemnější materiál, který je odnášen společně do nížin a moří. Smíšený proces zvětrávání hornin a odnosu jeho produktů se nazývá eroze.

Měření velikosti zemětřesení

Na Zemi se každoročně vyskytne asi milion zemětřesení. Mírou jejich velikosti je Richterova stupnice navržena v r. 1935 kalifornským seizmologem Charlesem Richterem. Stupnice je logaritmická – síla zemětřesení je vyjádřena bodem stupnice (tyto body se nazývají magnitudo), přičemž vzestup o jeden bod na stupnici znamená, že síla zemětřesení se zvětšila desetinásobně. Tedy například zemětřesení, jehož magnitudo je 8, je desetkrát silnější než zemětřesení, které má magnitudo 7, a stokrát silnější než zemětřesní, jehož magnitudo je 6.

Někerá velká zemětřesení 20. století

Oblast	Magnitudo	Přibližný počet obětí	Rok
Čína	8,6	180 000	1920
USA (Aljaška)	8,5	178	1964
Chile	8,5	4 000 - 5 000	1960
Čína	8,3	200 000	1927
Japonsko	8,3	143 000	1923
USA (San Francisco)	8,3	700	1906
Čína	8,2	240 000	1976
Mexiko	8,1	12 200	1985
Arménie	8,0	25 000	1988
Irán	8,0	189	1977
Ekvádor	7,9	600	1979
Nový Zéland	7,9	225	1931
Filipíny	7,8	1 600	1990
Japonsko	7,8	250	1993
Irán	7,7	10 000	1990
Alžírsko	7,7	3 500	1980
Irán	7,7	15 000	1978
Peru	7,7	50 000 - 60 000	1970
Itálie	7,5	83 000	1908
Pákistán	7,5	20 000 - 60 000	1935
Indonésie	7,5	1 300	1992
Irán	7,4	12 000	1968
Itálie	7,2	3 000	1980
Japonsko	7,2	5 000	1995
USA (San Francisco)	6,9	67	1989

Citace:
Kol. Autorů, Všechno o Zemi – místopisný průvodce světem, Reader´s digest výběr, 2000