Fotopříběh o holoubkovi
„Ahoj! Jsem takové malé neopeřené holoubátko a právě jsem se vyklubalo. Maminka mě spolu s dalším vajíčkem zahřívá svým tělem, abych nenastydlo. Když jsem přišlo na svět, byl zrovna víkend, ne že by na tom nějak záleželo. Zatím jen spím a spím a spím a užívám si maminčina tepla.
Vím, že zatím nejsem žádný krasavec, místo peří mám jen žluté chmýří, z hlavy mi trčí neforemný černý zobák a jsem taková malá neohrabaná koule, ale nebude trvat dlouho, a peří mi naroste také.
Po pár dnech už mi hnízdo začíná být malé, bráška se mi nevyklubal a tak mám alespoň hnízdo pro sebe. Maminka mi nechává dostatek prostoru a přilétá mě jen nakrmit. Po dvou týdnech už velikostí začínám dohánět dospěláky.
Jako mladý holoubek mám peří zatím jen šedohnědé, i když typický bílý pruh na okraji křídel už se mi rýsuje. Ještě to nějaký čas zabere, než se mé peří dobarví, zobák mi zčervená, a na krku se objeví charakteristický bílý proužek.
Je čtvrtek a dnes poprvé jsem si pořádně protáhl křídla. Napadlo mě totiž, že bych se trochu proletěl. Stačí jen roztáhnout křídla a šup! Vznést se do vzduchu není nic složitého, alespoň jsem si to myslel. Stihl jsem jen tak tak doletět na protější stříšku. Uff, teď si musím krapet odpočinout. A za chvíli zase hurá zpět.
Spletl jsem si ale balkon a přistál na tom vedlejším. Hovím si na okraji listím porostlého balkonu, ale není to tu moc pohodlné. Jsem vklíněn mezi kovové bodce, které sem umístili člověci jako prevenci proti náletům ptactva, především nás, holubů.
Dlouho to tu nevydržím. Jen naberu sílu a zase si protáhnu brka. Mezitím přilétá moje maminka. Z vedlejšího balkonu vychází člověčí samice a namíří na nás černou krabičkou, která vydává cvakavé zvuky. Koukám, co se děje, ale brzy zase zmizí.
Po chvíli se mi podaří vstát a vzlétnout. Mířím zpět na stříšku, která je jen pár metrů od balkonu, ale špatně jsem odhadl vzdálenost a padám k zemi. Auuuu!
Přistání na dlažbu není nic moc. Teď už se nazpět nahoru jen tak nedostanu. Budu muset nabrat hodně síly, než se mi to povede.
Sedím tu v koutku a odpočívám. Zase se na mě přišla podívat ta dvounohá samice. Co mi asi chce? Dělá cvak cvak krabičkou a zase odchází. Pak už je tu klid.
Je večer a pokouším se vzlétnout. Hurá, nakonec se mi to podaří a mám vyhráno!
Na svět se teď dívám z výšky. Dokonce jsem si našel stejně starého kamaráda a dolů na svět se díváme spolu.“
| Další články na podobné téma | ||
|---|---|---|
 Rituál sázení - od díry ke stromu |  Ledovka, náledí a námraza – není to totéž |  Sova jako symbol moudrosti, ale také temnoty a smrti |
| zobrazit více článků... | ||
1) Babička: „Nemáš prosím nějaké suché pečivo pro zvířátka?“ Já:…
2) Nejen přírodě není jedno, jestli použiješ toaleťák, kapesníček nebo…
3) Obrněnci opět řádili v přírodní památce Na Plachtě v Hradci Králové
4) Brambory léčí i škodí
5) Myslivci: „Ochranářům nevadí vlci v ohradách s hospodářskými zvířaty,…