Drsné horské klima a rostliny

Protože vegetační období je ve vysokých nadmořských výškách poměrně krátké (jen tři měsíce), klíčení, vytváření květů a dozrávání semen musí proběhnout velmi rychle. Na rostliny má značný vliv také sněhová přikrývka, na některých místech najdeme sníh ještě v červnu. Rostliny vyžadující dlouhotrvající sněhovou přikrývku chionofilní rostliny - hionofyty (nebo rostliny sněhových políček) jsou přizpůsobené rozmnožením chlorofylu, protože musí asimilovat i pod sněhovou přikrývkou. Asimilace probíhá už při nízkých teplotách, její intenzita prudce stoupá i při malém zvýšení teploty vzduchu. Proto tyto rostliny někdy rozkvétají již pod sněhem, například dřípatka karpatská (Soldanella carpatica). Některé druhy vytvářejí pod sněhem listy, například mochna zlatá (Potentilla aurea). Sněhová přikrývka zároveň tvoří ochranu orgánů rostliny. Rostliny v zimě nedokážou přijmout vodu ze zamrzlé půdy, Sníh jim tedy zabezpečuje i vlhkost. Nejvíc jsou ohrožené rostliny, které mají listy nad sněhovou přikrývkou, musí maximálně omezit výpar, jinak jim hrozí vysušení orgánů, což může znamenat až uhynutí rostliny. Výdej vody transpirací zvyšuje sluneční záření, silné větry a nízký tlak. Transpirace je velmi intenzívní hlavně v letním období, kdy teplota vzduchu stoupá na 20 až 30C. Příjem vody se vykompenzuje přes noc, kdy teplota vzduchu poklesne.

Xeromorfní rostliny jsou přizpůsobené nedostatku vlhkosti. Listy mají redukované, tmavozelené, svinuté dovnitř, hrubé, s hrubou kutikulou a hrubostěnnou pokožkou, která je někdy vícevrstvá. Buňky obsahují větší počet chlorofylových zrn (Šmarda, 1976). Průduchy jsou častěji na dně osobitných prohlubin s úzkými otvory. Asimilační pletivo je dobře vyvinuté, houbové pletivo a mezibuněčné prostory jsou potlačené, často chybějí. Povrch listu bývá holý a lesklý s voskovým povlakem nebo pokrytý chlupy. Všechny tyto xeromorfní znaky slouží jako ochrana před prudkým přehříváním a výkyvy teplot. Xeroformní rostlinou je například pryskyřník ledovcový (Ranunculu glacialis).

Rostliny v horách mají přizpůsobené dlouhé kořeny, vysoký osmotický tlak vevnitř buněk a protoplazma má schopnost snášet velký úbytek vody. Vždy zelené jehličnaté dřeviny rostoucí na horní hranici lesa mají schopnost regulovat výpar průduchy, které uzavírají a tím zastavují průduchový výpar.

Květy vysokohorských rostlin mají výrazně tmavé nebo zářivé barvy. Obsahují více antokyánu, který má podle hodnoty pH buňkové šťávy od růžové přes fialovou až po modrou barvu. Jeho tvorba je podmíněná nižší teplotou, intenzitu barev podporuje UV záření.

Ve vysokohorském prostředí se často potkáváme s osobitými formami rostlin, které se přizpůsobily drsnému horskému klimatu polštářovitým vzrůstem. Tyto formy vznikají rozmnožením stonků, které jsou k sobě přitisknuté a polštář tak získává kompaktní povrch. Polštáře lépe odolávají nízkým teplotám, prudkým změnám teploty a chrání rostliny před nadměrným vypařováním, tvoří je například lomikámen protistojný (Saxifraga oppositifolia), silenka bezbyľová (Silene acaulis) a další.

Literatura:

Šmarda, J., 1976: Život rastlín v horách. In: Zborník prác o Tatranskom národnom parku.17. Martin, p. 21-43