Calla pomáhá břehulím udržet si náhradní bydlení

Břehule říční
Autor: Alex Auer

Pták roku 2013, kterého ne každý zná

Nejmenší česká vlaštovka, břehule říční (Riparia riparia) dlouho unikala pozornosti laické veřejnosti. I když úplně neprávem to nebylo: přibližně polovina lidí totiž považuje břehule za poměrně běžné ptáky, zatímco druhá půlka neměla o nějakých břehulích ani zdání. V čem spočívá tento podivný informační nesoulad? Úsměvný nepoměr mezi neinformovaností a zkreslením hojnosti břehulí populace vysvětlil RNDr. Petr Heneberg, PhD.

„Přišlo se na to vlastně až v loni, kdy si Česká společnost ornitologická zvolila břehuli za Ptáka roku. Když se Pták roku 2013 dostal díky médiím trochu do podvědomí lidí, poměrně dost lidí se začalo vyptávat, co je to vlastně za ptáka - vždyť jsme ho vlastně nikdy neviděli. Pro ornitology to znamenalo horké chvilky, na Tachovsku si lidé dokonce stěžovali. Je totiž pravdou, že právě tam nehnízdí, ani moc neprotahuje. Ale třeba na Budějovicku je to pták poměrně vděčný, a znají ho všichni. Pravdou tedy je, že břehule je pták, který má na mapě České republiky dost nepravidelnou distribuci. A jeho početnost se bohužel i nadále rychlým tempem snižuje.“

RNDr. Jan Řehounek z ekologického občanského sdružení Calla Sdružení pro záchranu prostředí, se stejně jako jeho kolega Petr Heneberg dlouhodobě problematice poklesu početnosti břehulí věnuje. A to nejen v Jižních Čechách, kde mezi lety 1999-2009 došlo k poklesu hnízdících párů o více než polovinu. „Příčinou je jednoznačně zánik vhodných hnízdišť. Břehule, jak napovídá jejich rodové jméno, osidlovali v době hnízdění kolmé břehy řek, do kterých hloubily dutiny. Každoroční povodně, které přicházely poté, co z nor vyletěly mladé, strhly břeh a znovu jej zarovnaly. Tak by to i mělo vypadat – břehule jen nerady osidlují staré vyhloubené nory, aby se vyhnuly parazitům. Raději si každý rok vydlabou nové a čisté hnízdní dutiny.“

Z břehů řek do pískoven

Přehrady a meliorace říčních toků ale udělaly pravidelným povodním přítrž, a s tím zmizela i většina vhodných, pravidelně obnovovaných, kolmých štěrko-písčitých říčních stěn. Čeští ornitologové však nějaký zásadní pokles početnosti populací břehulí nepozorovali. Tito nesporně sympatičtí vlaštovkovití ptáci si totiž našli náhradní stanoviště, v podobě pískoven. „ Pokud jste břehule, bývala pro vás dlouhou dobu ideální takzvaná selská pískovna,“ říká Heneberg. „Jednalo se o malé, rozlohou nepatrné, pískovny, které sloužily běžným lidem z několika obcí. Kdo potřeboval písek na stavbu, přišel a nakopal si dle libosti. A tenhle model neintenzivní těžby břehulím vyhovoval.“ Každoroční odkopávání písku kopáči totiž výtečně nahrazovalo „zarovnávací efekt“ velké vody na břehové stěny.

„Na jejich početnosti se neodrazil ani osmačtyřicátý rok,“ popisuje trudnou historii břehulí Heneberg „Tyto selské pískovny obvykle jen přešly pod majetek obhospodařovaný JZD. Kupodivu to dobře fungovalo, protože „jezedáci“ si sem jezdili kopat písek přesně tak, jako dřív sedláci.“ Situace se prý začala měnit až v devadesátých letech. „V roce 1992 jsme monitorovali pískovny v ČR. Celkem jsme jich napočítali 344. Z toho bez vertikálních stěn (61), ty, kde byly vertikální stěny přítomny, ale chyběla těžba písku (11), příležitostná těžba byla zaznamenána u 126, těžba pravidelná, ale malého rozsahu (57), těžba pravidelná, ale intenzivní u 93. Po roce 2003 se počet pískoven nezměnil, ale počet selských pískoven, těch s příležitostnou těžbou, začal klesat. Po zániku JZD ustala na většině malých lokalit těžba definitivně. A komu zůstala pískovna, ten těžit nechtěl, protože je to poměrně ekonomicky nezajímavý obor.“

Rozumný těžař písku – další ohrožený obratlovec?

Břehule tak začaly velmi rychle, v rozmezí necelých dvou desítek let, přicházet i o své „náhradní“ bydlení. „Typický „selský těžař písku“ je v dnešní době velice ohrožený druh, stejně jako břehule,“ říká Heneberg. „Na našem území existuje posledních 20-30 selských pískoven. Na počátku devadesátých let na Budějovicku jen něco kolem dvaceti hnízdišť. A nebýt prý Cally, nemáme tu dnes nejspíš žádné.“ Jiří Řehounek k tomu dodává: „Člověk může snadno získat pocit, když chodí pravidelně na nějakou lokalitu, že ta populace břehulí je stálá, nebo že dokonce roste. Jenže i když počet nor na jedné lokalitě může stoupat, celorepublikově ubývá jak pískoven, a s tím i potencionálních hnízdišť. V současné době klesá početnost břehulí asi o dvacet procent, což je výrazný skok.“

„Bez lidské pomoci už se neobejdou,“ říká Řehounek. „Břehule přišly regulací řek o přirozená hnízdiště, ve kterých jich dnes hnízdí pouhá 3 %. Naštěstí objevily náhradní domov v těžebních prostorech, především v pískovnách. Jejich šancí na přežití se tedy stala šetrná těžba respektující hnízdní období a cílená péče o hnízdiště v opuštěných pískovnách.“ A tak navzdory tradované představě o prozelenavých ochráncích přírody řeší lidé ze sdružení Calla činnosti, které si povětšinou s ochranou přírody nespojujeme. Aktivně jednají se zástupci firem a manažery těžařských společností, které se zabývají velkoplošnou těžbou písku. Nebo řeší zapůjčení bagrů a těžké techniky. A také vedou kampaň „Adoptujte břehuli“, z jejíhož výtěžku financují práce s obnovou hnízdišť v opuštěných pískovnách.

ROZHOVOR

Pomůže trvalý zákaz těžby písku břehulím tam, kde hnízdí?
Ne. To byl například problém s bývalým konzervačním trendem ochrany přírody. Na některých lokalitách došlo k zákazu těžby, protože se tam nacházely břehule. Z dálky to vypadalo hezky. Člověk přijel na lokalitu, kde viděl desítky, ba i stovky břehulích nor. Všechny, nebo alespoň většina jich byla opuštěných. Pochopitelně se ale ukázalo, že když se přestane těžit, a stěny pískovny se zvolna samovolně sesypávají a zarůstají, vůbec to břehulím neprospívá.

Co se stane, když břehule noru opustí?
Může v ní zahnízdit i něco jiného. Z běžných druhů ptáků třeba konipas bílý nebo vrabec polní. Záleží na tom, jak moc jsou jednotlivé nory rozpadlé. Když už trochu víc, může je osídlit třeba poštolka, nebo kavka obecná. Ty už potřebují trochu více prostoru. Kolmé písečné stěny s dutinami ale vyhledává také řada kriticky ohrožených bezobratlých.

Jak tedy břehulím pomoci?
Břehule můžete formou symbolických adopcí podpořit finančně (jednorázovým příspěvkem nebo trvalým příkazem). Kromě toho můžete ovšem pomoci i zapůjčením techniky pro úpravu hnízdních stěn nebo poskytnutím pozemků v přírodovědně cenných pískovnách.

Na co si břehule musí dát pozor
Stačí bříza, rostoucí poblíž vletového otvoru, na které se může usadit nějaký dravec, třeba ostříž, a břehule už se tu necítí v bezpečí. Problematické jsou i sesuté stěny. Po šikmém osypovém kuželu se mohou do nory dostat nejrůznější savčí predátoři, třeba jezevec. Stačí mu málo, aby se zachytil drápy, a vyskočit dokáží také nečekaně vysoko. Poté, co se dostane k noře, zvětší ji na svou velikost, a prohrabe se až k vajíčkům nebo mláďatům. Lišky zase vyhrabávají nory ze shora. Důležitý je i substrát. Pokud máte příliš tvrdou stěnu tak v ní nejsou schopny hrabat, příliš měkká a sypká se jim zase sesouvá.