Biologie člověka - vývoj biologie člověka

Antropologie

Antropologie neboli biologie člověka. Toto slovo pochází z řeckých slov antropos, což znamená lidský a logos, věděti. Je to věda o vývoji člověka. Přízviskem této vědy by mohlo být systematická neboli taxonomická. Toto označení pochází z dob Karla Liné, zakladatele hierarchie. Jejím úkolem je pozorovat, popsat a zařadit, je to tedy věda především popisná.

Vývoj biologie člověka od nejstarších dob

V pravěku šlo především o to poznávání. A to hlavně z důvodů obživy, výroby oděvů, především z kůže a nástrojů. Lidé měli zájem o okolní dění hlavně z praktických potřeb. Informace si předávali po celé generace prostřednictvím jeskynních maleb, případně ústně. Už z doby pravěku je známo léčitelství.

Pastevectví, tedy domestikování zvířat a jejich chovem je typická mladší doba kamenná.

Ve starověku, za dob nejstarších lidských civilizací jako obyvatelé Egypta nebo Sumerové, se kladl důraz na poznávání sebe sama. Důkazem toho jsou dochované mumie z Egypta, na kterých byly prováděny zásahy do lebky. Svědčí o tom také primitivní lékařské spisy. Z Babylonu (dnešní Indie) zase pocházejí knihy systémů lékařských, kterých je celkem 6. Ty obsahují už i receptury léků a změny organismů při různých onemocněních. Ještě ale nemůžeme hovořit o lékařství, ale jen o léčitelství, protože se používali spíše bylinky a nebyl stanoven žádný systém.

Antika se vyznačuje humanitními a přírodovědnými obory

Všechny ovšem patřili pod filozofii, jejíž název se překládá jako láska k moudrosti. Velmi důležitou roli hrála anatomie, stavba těla. A to nejenom člověka, ale i chovaných a lovených zvířat. Mezi osvědčené metody léčení patřil sběr a podávání léčivek. V módě byl i šamanismus. Mezi řecké filozofy patřili Hippokrates a Aristotelés. Hippokrates žil ve 2. polovině 5 století př.n.l., založil lékařskou školu na ostrově Knósos. Mimo jiné se zabýval epilepsií. Určitě znáte Hippokratovu lékařskou přísahu. Dnešní verze této přísahy má trochu pozměněnou formu. Byla vypuštěna hláška o tom, že studium lékařství je určeno pouze mužům, a především již do přísahy nespadá eutanásie a zákaz potratů. Aristotelés jako první třídil organismy na zemi včetně člověka. Zabýval se vznikem světa a je autorem teorie samoplození (tzv. abiogeneze). V antice byla významná také Alexandrijská lékařská škola, činná ve 4. st. př.n.l. Zde se učenci zabývali otázkami jako systola a diastole (stažení a uvolnění srdečního svalu) nebo zkoumali podstatu chorob a způsobené změny na orgánech. Nedílnou součástí antických dějin je Řím. Mezi významné římské filozofy patřil Galénos, který sestavil ucelený systém lékařské vědy a jako jeden z prvních prováděl pokusy a dokonce i pitvy.

Ve středověku se situace razantně změnila

Křesťanství ranného středověku odmítá vědu a snaží se ji potalčovat nebo alespoň tlumit její vliv na rozvíjející se společnost. Například tím, že vydává striktní zákaz o provádění pitev. Známé jsou hony na čarodějnice, které se jen pomocí léčitelství snažily pomoci lidem. Tyto ženy většinou končily na popravištích. Situace je zcela jiná v Asii, kde věda kvete. Tak například Íbn Sína, jiným jménem Abicena z Tádžikistánu napsal knihu Kánon medicíny.

Dostaneme-li se dál do období humanismu a renesance vracíme se k opětovnému rozkvětu antropologie

Leonardo da Vinci prováděl pitvy. Díky nim mohl sepsat podrobné a kvalitní anatomické atlasy. Dokonce zkoušel i létat. Přesto si ho všichni vybavíme spíše jako malíře. Prostě po vzoru tehdejších renesančních lidí to byl takový všeuměl. Anatomií člověka se zabýval i Versálius. Ten opravoval omyly Galéna.

19. a 20. století

V této době už se antropologie začala naplno rozvíjet. Mnoho učenců a vědců objevilo spoustu nových věcí a objevují je stále dál. Celé 19. století vychází z poznatků Charlese Darwina a jeho objasnění původu člověka.

Krevní oběh popsal William Harwey [hárvi]. Je znám také jeho výrok vše pochází z vajíčka - “Omne vivum ex ovo”. Leeuwenhoek [lévenhog] sestrojil přístroj bez kterého by se dnešní věda v žádném případě neoběšla, mikroskop. Zabýval se také anatomií lidských tkání a učinil objev, že krev protéká tenkými cévkami (kapilárami). První Srovnávací učebnice anatomie pochází od Cuviera [kaviéra]. Schleiden, Schwann a Jan Evangelista Purkyně definovali buněčnou teorii, na jejím základě se rozvíjel další výzkum této oblasti. První dva jmenovaní jsou objeviteli tohoto stežejního kamene biologie, jejich paznatky však vycházely z poznámek Puryněho, proto i on je uváděn jako autor. Základy imunologie na principu likvidace choroboplodných zárodků učil Louis Paster [luj paster]. Sečenov zase odhalil krvácení do mozku, které přivodí mrtvici neboli mozkovou příhodu, lidově šlak. Johann Gregor Mendel se proslavil v oblasti genetiky. Položil její základy objevem zákonů dědičnosti. Robert Koch je zase známý jako objevitel bacilu tuberkulózy. I. P. Pavlov se zabával reflexy. Za objev podmíněného reflexu dostal dokonce Nobelovu cenu. Fleming zase v roce 1945 objevil penicilín a celkově se zaobíral účinky antibiotik. Asi největším objevem 20. století zůstal objev DNA (deoxyribonukleonové kyseliny). Nobelovu cenu za to získali Watson, Crick [krýk] a Wilkinson.

Z jmen českých objevitelů jmenujme Jana Jesenského. Ten provedl první pitvu u nás. A bohužel patřil k 27 popraveným českým pánům, jinak bychom se jistě dočakli i dalších objevů. Mezi zvučná česká jména patří také Jiří Procháska (zabýval se nervovou soustavou), Purkyně, Mendel, Hrdlička (světový atropolog) a Studnička (embryolog na Lékařské fakultě UK).