Bioakumulace, toxicita a toxický efekt

Problematika bioakumulace není pro nikoho, kdo se zajímá o biologii nebo jiné z přírodních věd, nijak neznámou, ale nikde v médiích o ní pravděpodobně neuslyšíte, ani se o ní v některém z běžných časopisů nedočtete nic moc podrobného. Přesto je třeba problematiku biokamulace znát, neb ovlivňuje přímo či nepřímo náš každodenní život.

Každá toxická látka, která se dostane do přírody, na nás zákonitě negativně působí v různých směrech. Pronikne-li například v jarním období do některé z povrchových vod nadměrné množství dusíku a fosforu, začne zde okamžitě probíhat eutrofizace. To je však pouze jeden z mála negativních jevů probíhajících v přírodě majoritně naší vinou.

Hlavním zdrojem fosforu a dusíku v našich řekách jsou celkově odpadní vody a intenzivní forma zemědělství. Fosfor ve splaškových vodách pochází jednak z lidských exkrementů, jednak z pracích prostředků a jiných čistících prostředků. V současnosti existuje řada pracích prášků, které fosfor neobsahují. Tyto výrobky lze označit za ekologicky šetrné, samozřejmě ale jen v tom případě, neobsahují-li jiné přírodě škodlivé látky jako jsou tenzidy a podobně.

Při eutrofizaci dochází k rychlému množení řas a sinic, které během svého života a rovněž po smrti uvolňují z těla pro nás toxické látky přesněji vodorozpustné exotoxiny. Při silném rozvoji vodních květů vytvářejí některé druhy sinic konkrétně látky složité bílkovinné povahy ze skupin cytotoxinů, hepatotoxinů a neurotoxinů, které jsou v přírodě těžce odbouratelné. Při koupání ve vodách postižených eutrofizací tyto látky způsobují alergické kožní reakce a záněty spojivek. Přítomnost sinic a produktů jejich látkové výměny a posmrtného rozkladu dále značně komplikuje úpravu vody na pitnou.

Tyto látky však nejsou nebezpečné pouze pro nás, ale představují v určitém poměru jistou smrt také pro veškeré vodní živočichy. Díky závislosti jednotlivých organismů na přirozeném potravním řetězci v tomto vodním prostředí, umírají mnohé druhy na nedostatek potravy a biodiversita vodního ekosystému se snižuje. Exotoxiny samostatně způsobují navíc velkou řadu onemocnění, např. botulismus, antrax, morový toxin, tetanus a další.

Toxické působení mají především nám všem dobře známé těžké kovy. Zapříčiňují četné zdravotní potíže jak lidem, tak i zvířatům a rostlinám. Nejzávažnější negativní vlastností těžkých kovů je právě jejich schopnost bioakumulace.

Biakumulace znamená nashromažďování látek v těle organismu důsledkem stravování se vyšších organismů organismy nižšího stupně v potravní pyramidě. Jednoduše řečeno, když například menší ryba sežere rostlinu, která obsahuje určité malé množství nějaké nebezpečné látky schopné bioakumulace, zvýší se několikanásobně koncentrace této látky v těle této menší ryby. Pro ni však zpočátku nemusí být množství uvažované látky v těle toxické, protože je ještě poměrně malé. Pokud tuto rybu uloví jiná větší ryba, obsah dané látky se v jejím těle opětovně navýší. Ani pro tuto rybu to nutně nemusí znamenat nebezpečí ohrožení života, ale samozřejmě může. Pokud větší rybu, která strávila menší rybu, uloví jiný predátor, koncentrace hypotetické nebezpečné látky se znovu navýší. Pravděpodobnost, že tento dravec příčinou velkého množství nebezpečné látky v těle, dojde zdravotní újmy, nebo dokonce zemře, se tak mnohokrát zvětší.

Představme si nyní, že jsme ulovili takového predátora my, ještě před tím, než zemřel, v době, kdy naakumulovaná nebezpečná látka v jeho těle zapříčinila toxický rozklad vnitřních útrob. Množství nahromaděné látky v čase samozřejmě závisí na mnoha dalších faktorech, jako je například vnitřní prostředí organismu, poločas rozpadu této látky a další.

Uveďme si nyní několik důležitých toxicky působících látek a jejich přesné nebezpečí nám a životnímu prostředí.

Arsen - As

Arsen doprovází v přírodě síru a do prostředí se dostává vyluhováním sulfidických rud, emisemi ze spalování uhlí, z chemického průmyslu, deratizačních prostředků apod. Jeho přirozený obsah ve vodách je řádově v desítkách mikrogramů na litr. Nejčastěji se vyskytuje v oxidačním čísle 5. Kumuluje se nejen v organismech ale také v sedimentech. Riziko otravy vzniká při inhalaci prachu a par sloučenin arsenu. Sloučeniny arsenitého aniontu jsou více toxické než aniontu arseničného. Arseničný aniont může reagovat například s proteiny (bílkovinami) nebo se koncentruje v leukocytech (bílých krvinkách). Při dlouhodobém vystavení se jeho působení dochází k postupnému hromadění, tedy kumulaci, v játrech a ve vlasech. Akutní - rychle a prudce probíhající otravy se neobjevují příliš často, v průmyslu však mohou vznikat otravy chronické - vleklé a dlouhotrvající. Sloučeniny arsenu v různých formách poškozují nejprve periferní, poté i motorické svalstvo, způsobují celkovou slabost, a poškozují játra. Dále vyvolávají nádory kůže, plic a také sliznic. Limit arsenu pro pitnou vodu je stanoven 0,05 mg/l.

Berylium - Be

Při bližším styku s kovovým beryliem vznikají poranění, která se jen těžko hojí. Při vystavení organismu prachovým částicím dochází k růstu vředů na kůži. Stejně tak se na kůži objevují při poranění kovovým beryliem špatně léčitelné puchýře, mnohdy doprovázené zánětem spojivek a jinými obtížemi. Při inhalaci jeho sloučenin vzniká plicní onemocnění nazývané berylioza. V současnosti je dokázána i karcinogenita berylia a jeho sloučenin, která má za následek vznik nádorů kostí, plic. Onemocnění způsobená beryliem se mnohdy začnou projevovat až po několika letech, neboť berylium potřebuje více času k tomu, aby mohlo dojít k jeho nahromadění se do zdraví škodlivého množství.

Chrom - Cr

Toxicita sloučenin chrómu roste s jejich oxidačním stupněm. Za nejnebezpečnější jsou pokládány sloučeniny Cr^6-. Procházejí totiž vcelku snadno buněčnou stěnou. Sloučeniny Cr^3- se váží nejvíce na krevní bílkoviny. Onemocnění způsobená chrómem se projevují různě. Při inhalaci se poškozují horní dýchací cesty, vznikají nádory na plicích, záněty sliznic a další. Na pokožce se objevují těžko hojitelné vředy, které pronikají hluboko do kůže, svalstva a kostí. Chrom navíc disponuje mutagenními účinky, tzn. způsobuje změny ve struktuře DNA.

V přírodě se chrom volně vyskytuje nejčastěji ve formě chromitu Cr₂O₃.FeO, ze kterého se vyrábí redukcí koksem slitina chrómu a železa - ferrochrom. Čistý chrom se získává aluminotermicky z oxidu chromitého. Je to stříbrolesklý, těžký kov, odolný vůči korozi. Nejstálejší sloučeniny chromu jsou chromité a chromové. Reaguje s kyselinami, pokud nedochází k jeho pasivaci (nereaktivnosti) působením kyseliny dusičné HNO₃.

Použití chromu v průmyslu je různorodé. Nejznámější je asi pochromování kovů jako ochrana proti korozi. Oxid chromitý je zelený prášek a užívá se jako barvivo. Použitím sloučeniny obsahující chrom jsou rovněž vyráběna krycí žlutá barviva. Dichromany jsou pak používána jako silná oxidační činidla.

Kadmium - Cd

Kadmium se v současné době nachází ve všech v intenzivně zemědělsky obhospodařovávaných půdách, do nichž se dostává společně s fosforečnými hnojivy. Ve vodách bývá přítomno především ve formě kademnatého aniontu, nebo v komplexech s huminovými látkami. Antropogenními zdroji jsou především odpadní vody z kovoprůmyslu, výroby alkalických článků, polygrafického průmyslu a již zmíněné zemědělství. Kadmium negativně ovlivňuje samočisticí schopnost vody a zvyšuje toxicitu jiných prvků (Zn, Cu, aj.). limit pro pitné vody je 0,05 mg/l. Do organismu putuje formou inhalovaného prachu a trávicí soustavou. Organické sloučeniny kadmia (methyl kadmium aj.) jsou mnohem toxičtější než sloučeniny anorganické. Přibližně 15-20% Cd se v těle akumuluje zejména v játrech a v ledvinách. Za projev akutní otravy se považuje horečka a zvracení. Chronické otravy způsobují vyplavování vápníku z kostí, a jejich zkracování a lámavost. Inhalace kadmiového prachu navíc způsobuje zápal plic.

Nikl - Ni

Nikl patří rovněž mezi velmi nebezpečné prvky, které se vlivem člověka stále více akumulují ve volné přírodě. Nikl ve volné přírodě se vyskytuje vždy jen společně s kobaltem. Nikl můžeme nalézt v podobě nerostu milleritu NiS a nikelinu NiAs. Nebezpečný je jak samotný nikl, tak i jeho oxidy. Největší škody páchá především tetrakarbonyl nikl Ni(CO)₄, který je mimo jiné součástí cigaretového kouře. Nikl a jeho sloučeniny vyvolávají nádory na plicích, a kovový nikl může způsobovat alergie a kožní onemocnění.

Olovo - Pb

O neblahých účincích olova pravděpodobně každý z nás ví. Olovo se do přírody dostává z olověných rud a antropogenní činností - výroba akumulátorů, emise motorových vozidel aj. Působí negativně na samočisticí schopnost vody. Běžně se v lidském organismu vyskytuje a je průběžně vylučováno společně s močí. Celkový denní příjem olova se odhaduje na 300 mg. Do organismu se dostává dýchacími cestami, a v menších dávkách s potravou. Co se týče potravy, je třeba dát si pozor například na houby rostoucí v blízkosti silnic, neb houby mají vysokou schopnost poutat právě těžké kovy a tedy i olovo. Organické sloučeniny (např. tetraethyl olovo) pro jejich dobrou rozpustnost v tucích, pronikají do organismu i pokožkou. Při příjmu vyšších dávek olova, než jaké stačí organismus vyloučit, dochází k jeho akumulaci především v kostech a v ledvinách. Olovo však působí na celý organismus, zvláště pak na krvetvorbu, centrální nervovou soustavu a částečně i na zažívání. Olovo vyvolává rozpad červených krvinek, blokuje SH- skupiny některých enzymů, nepříznivě působí na mitochondrie, ovlivňuje pochody v Krebsově cyklu a mnohé další. Projde-li olovo placentou plodu, projeví se na zárodku jeho teratogenní účinky. Olovo může navíc způsobit neplodnost. Například Římané, kteří ve své vyspělé kultuře vyráběli vodovodní systém z olověných trubek, doplatili na neznalost toxických účinků olova, a neplodnost se u nich výrazně projevila. Chronické otravy olovem se projevují nechutenstvím, bledostí, kolikou aj.

Rtuť - Hg

Rtuť se v přírodě a v přírodních vodách vyskytuje v nepatrných koncentracích - řádově g/l. Zvýšený obsah je způsoben zejména pronikáním z odpadních vod, používáním některých fungicidů, bakteriocidů apod. Limit pro pitnou vodu je 0,001mg/l. V současné době je rtuť a její sloučeniny považována za jeden z nejzávažnějších kontaminantů v životním prostředí. Do organismu proniká plícemi, trávicí soustavou, ale i přes pokožku. Rtuť a její sloučeniny se v těle akumulují v šedé kůře mozkové, později v ledvinách, játrech a v krvi. V krvi se váže na erytrocyty, jejichž vylučování je poté velmi pomalé. Nejnebezpečnější jsou alkylované sloučeniny rtuti. V přírodě se rtuť přirozeně vyskytuje převážně jako rumělka HgS, jejíž nebohatší naleziště leží ve Španělsku, Itálii a Kalifornii. Výroba rtuti z rumělky byla známa již starým Řekům a Římanům. Rtuť se užívá k plnění teploměrů, tlakoměrů, do usměrňovačů, polarografu, k výrobě rtuťové masti, amalgámů používaných v zubním lékařství, ale také při výrobě zlata.

Otravy rtutí a jejími sloučeninami jsou velice vážné a obvyklé končí vážným poškozením organismu až smrtí. Rtuť a především alkylové sloučeniny jsou obecně považovány za mitotický jed. Otrava se projevuje prudkými bolestmi břicha, rychlým selháním ledvin. Postižený bývá agresivní, dochází u něj k neovladatelnému třesu končetin, poruchám vidění, řeči, nekoordinovaným pohybům. Nejznámější otrava rtutí s katastrofálními následky byla zaznamenána u obyvatel žijících v japonské zátoce Minamata. Rtuť obsažená volně v malém množství v prostředí zátoky byla transformována mikroorganismy na alkylové sloučeniny, a planktonem se dostala do ryb, které byly hlavním zdrojem potravy a tedy i otravy místních obyvatel. Kromě smrtelných případů měla otrava vážné následky u dětí - nádorová onemocnění, genetické poškození a další zdravotní problémy. Podobné případy jsou byly zaznamenány v minulosti rovněž po požití obilí mořeného sloučeninami rtuti. Dusičnany NO^3- a dusitany NO^2- Dusičnany tvoří přirozenou součást životního prostředí, ale při intenzivním způsobu zemědělské výroby představují riziko zvýšených obsahů dusičnanů v potravním řetězci, jak jsme si již uvedli výše u eutrofizace, i v podzemních vodách. Člověk dusičnany přijímá nejvíce s potravou a pitnou vodou. Dusičnany se v organismu redukují na dusitany, které tvoří s hemoglobinem methemoglobin, neschopný rozvádět v těle kyslík. Zvláště nebezpečný je zvýšený obsah dusičnanů v těle u kojenců, u nichž může dojít až k zadušení (alimentární methemoglobinémie). Limitní obsah dusičnanů ve vodě pro kojence je nižší než 15 mg/l, pro ostatní 50 mg/l. Při dlouhodobém působení dusitanů a aminů se předpokládá, že v organismu mohou vznikat karcinogenní nitrosaminy.

Formaldehyd - HCHO

Formaldehyd se vyskytuje v řadách barev a lepidel (fenolformaldehydové pryskyřice používané při výrobě dřevotřísky), velké množství je spotřebováváno na výrobu syntetických živic, při výrobě barviv, v gumárenském a kožařském průmyslu a také na desinfekci a konzervaci. Dříve se používal při úpravě tkanin, výrobě koberců aj. Formaldehyd se z těchto materiálů může uvolňovat a zejména v uzavřených prostorách se zvyšuje jeho koncentrace. Domy postavené z dřevotřísky a vybavené některými druhy koberců se tak mohou stát životu nebezpečnými. Formaldehyd je rovněž užíván při očkování proti bakteriím tvořícím toxiny. V tomto případě je pacientům naočkován jiný toxin, působící destruktivně proti nebezpečným toxinům, který je však právě formaldehydem zbaven své škodlivosti. Do organismu se formaldehyd dostává hlavně při dýchání, ale i přes kůži a potravou. Působí dráždivě na dýchací cesty a oči, vyvolává ekzémy a alergie, astmatické záchvaty, a rovněž může způsobovat i rakovinu. Citlivost lidí na formaldehyd je různá. Při dlouhodobém působení poškozuje plíce a způsobuje řadu dalších problémů.

Radon - Rn

Radon je radioaktivní vzácný plyn, který se vyskytuje v několika izotopech. Nejrozšířenější je izotop 222Rn, meziprodukt rozpadové řady uranu 238 vzniká tedy například při palivovém cyklu jaderného paliva. Jelikož je uran v přírodě velmi rozšířen, odpovídá průměrná objemová aktivita radonu v přízemní vrstvě ovzduší 3Bq.m3. Radon působením rozdílných tlaků v půdě a budově může do budovy pronikat, a zde se v uzavřených prostorách koncentrovat. Do organismu se radon dostává především dýchacími cestami, méně pak je obsažen v pitné vodě čerpané z hlubokých studní. Radon je zářič s poločasem rozpadu 3 825 dní. Toto ionizující záření zvyšuje riziko vzniku rakoviny plic, popřípadě dochází k odumírání buněk v plicích. S krví se může pak radon dostat i do dalších orgánů a poškodit i je. U nových budov se v současnosti provádí měření objemové aktivity radonu a při překročení povolené hranice se provádí izolace podloží nebo odvětrání.

Radon se dříve používal při léčbě rakoviny. Vzhledem k jeho velmi krátkému poločasu rozpadu byl však nahrazen vhodnějšími zářiči.

Chlorované uhlovodíky

Z počátku byly chlorované uhlovodíky považovány za neškodné. Hromadně byly používány jako insekticidy, z nichž nám nejznámější je pravděpodobně DDT. Četla jsem zajímavou studii o tom, že tento hubící prostředek proti hmyzu, není nebezpečný, že se jedná pouze o nepodložené dohady některých ekologů. Bohužel to s největší pravděpodobností dohady nejsou, neb právě chlorované uhlovodíky v DDT obsažené, mají velmi negativní účinky. Jako mnoho látek tvoří totiž přirozenou součást potravního řetězce, kde se akumulují především v tucích.

Mimo je také bohužel známo, že DDT představuje pravděpodobně nejlepší dosud známou obranu proti šíření malárie komáry rodu Anopheles. Když byl prokázán přenos malárie těmito komáry, vyhlásilo jim lidstvo skutečný boj. Všude se začaly důsledně používat protikomáří sítě - moskytiéry, dotěrný hmyz byl huben pomocí chemických látek včetně proslulého DDT, člověk zpanikařil a hladiny vod, jejich líhnišť, se pokrývaly různými ropnými produkty a oleji, aby se larvy komárů udusily. Pro likvidaci komářích larev se v rámci biologického boje začaly využívat i drobné rybky, živorodky komáří (Gambusia holbrooki), původem z jižních států USA. Záhy byly vysazeny do všech koutů světa a během druhé světové války byly tyto rybky shazovány na líhniště nebezpečných komárů přímo z letadel. Gambusie se stala živorodkou s největším areálem rozšíření, avšak kromě užitečného lovu komářích larev způsobila na místech, kam byla introdukována, značné ekologické škody na původní vodní fauně. Tato rybka, jejíž jméno 'gambusio' znamená 'bezvýznamný', tak na jednu stranu zachránila miliony lidských životů, současně však poškodila mnohé původní ekosystémy. Komáři rodu Anopheles se vyskytují nejenom v tropech a subtropech, ale i v mírném pásu včetně území našeho státu. Ačkoliv u nás stále žijí vhodní přenašeči, malárie díky důslednému léčení nakažených lidí (a tedy díky neexistenci zdroje) zcela zmizela z ČR před šedesáti lety.

Naakumulované chlorované uhlovodíky negativně ovlivňují transport draslíku, sodíku a hořčíku přes membránu nervových vláken, poškozují reprodukční orgány, způsobují nádorová onemocnění a podobně.

Chlor sám o sobě v určitém množství dráždí sliznici, leptá pokožku a v první světové válce byl dokonce zneužit jako bojový plyn - fosgen COCl₂. Tento plyn je silně toxický. Poprvé byl připraven na počátku 19. století reakcí oxidu uhelnatého s chlorem, za využití slunečního záření. Proto také název fosgen - latinsky phos = světlo a genes = vznikat. V současné době je fosgen důležitou průmyslovou surovinou, která se vyrábí z CO a Cl za katalytického působení aktivního uhlí. Důležitou sloučeninu představuje také chlor a uhlík - chlorid uhličitý CCl₄. Je to jedovatá kapalina nasládlého zápachu s karcinogenními účinky. Často se používá jako rozpouštědlo. Dříve se jím rovněž plnily hasicí přístroje, avšak v současnosti se pro svou jedovatost k těmto účelům nepoužívá.

Organofosfáty

Organofosfáty jsou považovány za extrémně toxické systémové jedy. Blokují činnost enzymu cholinesterázy a znemožňují přenos nervových impulzů chemickou cestou. Dále ovlivňují činnost hladkého, jímž jsou tvořeny vnitřní orgány, a srdečního svalstva, snížení krevního tlaku a způsobují křečové stahy příčně pruhovaného svalstva. Nacházejí se v insekticidech, nebo v bojových chemických látkách. Do organismu pronikají snad všemi možnými cestami.

Toxiny

Toxiny patří mezi produkty metabolismu převážně mikroorganismů. Bakterie po čas růstu vylučují do svého okolí již výše zmíněné vodorozpustné exotoxiny. Endotoxiny (toxiny nácházející se uvnitř organismu) jsou vázány na buněčné stěny a do prostředí se uvolňují hlavně po smrti organismu jeho rozkladem. Některé z nich jsou karcinogenní, mutagenní a podobně. Kupříkladu enterotoxiny odvozeného z řeckého slova enter = střeva, jsou přirozenou součástí mikroflóry našich střev. Enterobakterie jsou rozsáhlou skupinou zahrnující patogeny lidské, zvířecí i rostlinné. Mnohé jsou neškodnou součástí mikroflóry lidského tlustého střeva. U některých z nich však jejich toxiny ovlivňují metabolické procesy buněk, ke kterým bakterie přilnou. Escherichia coli byla dlouho známa pouze jako nevinná, i když důležitá a potřebná, součást střevní mikroflóry. Dnes známe asi 240 antigenních variant, z nichž některé způsobují průjmová onemocnění. Tyto kmeny často vytvářejí toxiny, jejichž tvorba je kódovaná plazmidy.

Plazmidy jsou menší molekuly DNA vyskytující se v bakteriální buňce. Replikují se nezávisle na chromozomální DNA, a mohou proto být v jedné buňce přítomny ve více kopiích. Ačkoliv je informace kódovaná plazmidem pro buňku postradatelná, může svého nositele v některých případech zvýhodnit, protože plazmidy často zvyšují odolnost bakterií vůči antibiotikům. Jelikož jsou snadno předávány z buňky do buňky, může se jimi kódovaná vlastnost (např. rezistence k antibiotikům) v populaci bakterií rychle šířit.

Další důležité bakterie, uvolňující nebezpečné toxiny jsou Klostrídia. Klostrídia jsou anaerobní bakterie, které vytvářejí velmi odolné spóry a řada druhů produkuje nebezpečné toxiny. Clostridium tetani je součástí normální střevní flóry býložravců a spóry této bakterie se běžně vyskytují v půdě, zejména je-li hnojena zvířecím trusem. Při bakteriální kontaminaci rány dochází v anaerobním prostředí zánětu k namnožení klostrídií. Toxin se z místa množení bakterií dostává k okolním nervovým zakončením a na nervových synapsích zabraňuje uvolňování přenašečů nervového signálu: kyseliny - aminomáselné. Nedostatek této molekuly vede k nadměrné a nekontrolované stimulaci kosterních svalů. Onemocnění tetanus se projeví především křečemi, zprvu postihujícími obličejové svaly mimické a žvýkací, krční svaly, a později sestupuje na ostatní svaly těla.

Další nemoc vyvolávaná toxiny je botulismus. Botulismus je vyvoláván jiným zástupcem rodu Clostridium - druhem Clostridium botulinum. Na rozdíl od tetanu však nedochází u lidí k infekci samotnou bakterií, ale pouze k otravě následkem požití toxinu (takzvaného botulotoxinu). K jeho produkci dochází v anaerobním prostředí, nejčastěji v kontaminovaných konzervách. Ačkoliv se botulotoxin také váže na nervovou tkáň, působí odlišným mechanizmem než toxin tetanický. Na synaptické membráně zabrání uvolnění acetylcholinu, což je mediátor excitační (způsobující nabuzení reakce), učastnící se řízení činnosti žláz a svalů. Působením toxinu tedy dochází ke 'slabým' obrnám - dvojitému vidění, poruše polykání až obrnám dechových svalů.

Velmi nebezpečné jsou toxiny hub - mykotoxiny. Některé z nich jsou velmi toxické, karcinogenní, mutagenní apod. Patří sem například aflatoxiny, které vznikají činností plísní Aspergillus flavus na obilí, sójových bobech, rýži, olejninách atd. Účinek mykotoxinů je vysvětlován jejich reaktivností s SH- skupinami enzymů a bílkovin.

Toxický efekt

Poslední pojem, který si v tomto článku vysvětlíme, je toxický efekt. Tento pojem neodmyslitelně souvisí jak s bioakumulací tak samozřejmě s toxicitou. Denně jsme vystavováni celé řadě chemických látek, které mohou více čí méně působit na lidský organismus. Závažnost toxického efektu roste s dávkou toxické látky a je označována jako dávkový efekt.

Malé dávky nevykazují žádný toxický efekt až do tzv. prahové hodnoty, do níž organismus ještě zvládá kompenzaci toxického působení určitou formou homeostatické adaptace. Teprve po překročení prahové hodnoty je pozorovatelný toxický efekt. Stupeň toxického působení stoupá s dávkou až po dosažení smrtelné dávky. Velikost prahové hodnoty a smrtelné dávky závisí na mnoha faktorech a je u každého jedince různá. Záleží zejména na druhu látky, jedinci samotném, okamžitém stavu organismu, spolupůsobení dalších látek, adaptace látky na určité prostředí látky apod.

U všech případů expozice více druhům toxických látek mohou nastat různé způsoby vzájemné interakce. Určité látky mohou vzájemně snižovat svoji toxicitu (například arsen a selen). Tento vztah pak označujeme jako antagonismus. Je-li účinek spolupůsobení dvou nebo více látek vyšší, než odpovídá prostému součtu účinků, hovoříme o synergismu. Ten se uplatňuje například u vlivu tabákového kouře a azbestu na četnost výskytu rakoviny plic.

Nevím, jak se vám líbí životní prostředí, v němž žijeme, a jehož některé negativní aspekty jsem vám právě pouze zhruba popsala. Včera jsem projížděla kolem černé skládky v blízkosti města Mostu v severních Čechách, a napadlo mě, kolik asi toxicky působících prvků se z takovéto skládky do přírody uvolňuje. Jistě to není zrovna malé číslo. Jak jsem poznamenala na začátku článku, příroda nám vše, co jí dáme, několikanásobně vrátí. Víme-li tedy o negativních účincích našeho bezohledného chování nejen vůči přírodě, ale zároveň vůči nám samým, není to jen další důvod změnit své chování k lepšímu? Uvědomme si už jednou provždy, že Země je náš domov, a jiný nemáme. Sci-fi představy budoucího života na jiné planetě, mě uvádějí v úžas. Skutečně potřebujeme několik planet na to, abychom pochopili, že NIČIT není náš hlavní úděl zde?

Izotop - jedno ze skupiny atomových jader se stejným počtem protonů (náležejí tedy ke stejnému prvku), ale s různým počtem neutronů

Zdroje:
1. Kapitoly z ochrany životního prostředí (kolektiv autorů, 2002)
2. Učebnice středoškolské chemie a biochemie (Prof. RNDr. Pavel Peč, Csc.; RNDr. Danuše Pečová, Nakladatelství Olomouc, 2001)
3. Chemie pro čtyřletá gymnázia 1. Díl (Aleš Mareček; Jaroslav Honza, Nakladatelství Olomouc, 1998)
4. slovník cizích slov (Dr. Ladislav Rejman, Státní pedagogické nakladatelství, 1966)
5. Ekologický slovník terminologický a výkladový (Jaroslav Pelikán; Jana Jakrlová, Nakladatelství Fortuna, Praha, 1999)