Maso chudých lidí

Podle historických pramenů lze bez rozpaků říci, že dávno. Starořecký botanik Theofrastos (asi 300 let př. n. l.) už znal smrže, lanýže a žampiony, jejichž řecký název mykos dal jméno celému vědnímu oboru - mykologii. Říman Plinius st. (1. stol. n. l.) houby rozdělil da dvou skupin, na jedlé a jedovaté. Přesně podle toho, jak byly užívány. Ty jedlé v kuchyni, ty druhé k travičství. Prý i císař Caludius byl svou ženou Agrippinou otráven muchomůrkou zelenou.

Ve středověku se mnoho zpráv o houbách nevyskytuje, zato renesance byla obdobím, kdy se studiu přírody věnovala velká pozornost. Vznikly popisy a vyobrazení hub, především kloboukovitých a chorošovitých. Známé je dílo rakouského vědce Clusia (16. stol.), jenž popsal asi sto druhů hub a připojil jejich obrázky.

Až do 19. století však nebyl původ hub zcela jasný a jejich různorodost, styl výskytu i v té době nepochopitelný způsob rozmnožování, evokovaly nejrůznější pověry a výmysly. Jejich výskyt se například připisoval bouřce, měsíci, byly považovány za vedlejší produkt hniloby i za hříčku přírody. V nejstarším německém herbáři najdeme slova: "Houby jsou dětmi bohů, vždyť se rodí bez semen". Naopak Francouz Sebastien Vaillant (počátek 18. stol.) uváděl, že jde o produkt ďábelský, narušující harmonii a řád přírody.

Ve stejné době však italský přírodovědec Pier Antonio Micheli objevil houbové výtrusy a správně určil, že slouží k rozmnožování. Pak následovalo zjištění francouzského botanika René Joachima Dutrocheta, který popsal funkci podhoubních vláken.

Otec botanického třídění Carl von Linné určil, že houby patří do rostlinné říše, a to do poslední 24. třídy jeho systému. Tam byly pod názvem tajnosnubné zařazeny všechny rostliny, které neměly květy a tedy se rozmnožovaly výtrusy. Linné ve své Systematice přírody z r. 1735 popsal 95 druhů hub a jejich skupinu učil jako "Fungorum ordo chaos est - řád hub je chaotický"

Na počátku 19. století vznikla samostatná věda o houbách - mykologie, a ta určila, že houby jsou samostatnou skupinou organismů. Klasifikaci hub učinili nizozemský lékař Christian Hendrik Persoon a švédský botanik Elias Magnus Fries, jejich díla jsou dodnes považována za základ mykologia a k takovým je třeba ještě přiřadit pětadvaceti dílnou práci italského mykologa Piera Andrea Saccardy.

A co československá, respektiva česká věda o houbách? U nás najdeme první zmínky ve středověku, houby jsou popisovány v herbářích od 16. století, ale vážněji se těmito organismy začali vědci zajímat až v 19. století. Významnou osobou v mykologii byl kustod Národního muzea August J. C. Corda a následovali lékař a přírodovědec Julius Vincenc Krombholz a botanik Filip Maxmilián Opiz.

Ve Všeobecném rostlinopisu Jana Svatoplika Presla z této doby je popsáno na dvě stovky druhů hub a jsou jim přiřazena česká jména. Koncem 19. století potom Josef Ladislav Čelakovský přeložil praktickou příručku o houbách rakouského autora B. Lorinsera a houbám se ve svých pracech věnují také František Bubák, Jan Bezděk a A. Bernard.

Pedagog Jan Bezděk vychoval řadu svých nástupců. Mezi nimi například profesora Jana Macků, který napsal první určovací klíč Český houbař. Jan Bezděk pak vydal atlas hub s názvem Houby jedlé a jedovaté, doplněný ilustracemi Václava Luňáčka.

Na Bezděkovo dílo pak navázal nejznámější československý mykolog František Smotlacha (1884 - 1956). Jeho dizertační prací byla Monografie českých hub hřibovitých. F. Smotlacha stál v roce 1912 u zrodu mykologického odboru České botanické společnosti, v roce 1919 založil Časopis československých houbařů a v r. 1921 Československou mykologickou společnost. Z literatury nesmíme zapomenout na Smotlachův Atlas hub doplněný fotografiemi, na Atlas hub Alberta Piláta s ilustracemi Otto Ušáka a Pilátův Klíč k určování našich hub.

Zakladatelem československé mykologie a jejím nejznámějším propagátorem Františkem Smotlachou pro tentokrát náš výlet do historie vědy o houbách skončíme. Mykologickou současnost, její osobnosti i důležitá díla oboru popíšeme v některém z příštích článků.