Chov strašilek

Insektárium

Jako insektária se hodí skleněné, nejlépe lepené nádrže typu "akvárií", které můžeme postavit na nejmenší stranu a z "víka" akvária zakrytého dřevěným rámem s pletivem tak udělat snímatelnou boční nebo přední stěnu. Také obdobné nádrže s posuvnými nebo odklápěcími dvířky jsou vhodné, vždy v nich ale musí být zajištěno větrání v podobě zabudovaných pruhů pletiva. Menší a pozemní druhy mohou být chovány i v menších plastových krabicích. Konečně suchomilnějším strašilkám s potřebou většího větrání nejlépe vyhovují pletivové houseníky, které mohou mít skleněnou přední stěnu (vysouvací, otevírací, odklápěcí) nebo případně i plnou další stěnu. Jako pletivo je vhodný tzv. muší rozměr, popřípadě nerezavějící včelařské pletivo nebo jemné pletivo z mosazi. Protože strašilky některých druhů jsou schopné prokousat umělou hmotu, nelze doporučit plastové pletivo.

Velmi důležitý je rozměr insektária, a to zejména jeho výška. Obecně by minimální výška insektária pro strašilky měla být troj- či lépe čtyř- násobkem délky těla dospělé samice (samice strašilek bývají větší než samci) druhu, který v něm chceme chovat. Je to nutné pro úspěšné svlékání nymf, které se při něm nemusí vždy zavěsit u stropu insektária, ale třeba na větvičce krmné rostliny v polovině výšky. Při svlékání vlastně visí na staré kůži a tedy se postupně délka nymfy se svlečkou minimálně zdvojnásobí. U okřídlených druhů v posledním instaru (před posledním svlekem) musíme ještě počítat s vyvěšováním křídel.

Vlhkost v insektáriu v prvé řadě určuje volba materiálu. Čím více plochy tvoří sklo (či jiný neprodyšný materiál), tím méně ubikace vysychá a tím větší vzdušná vlhkost se v ní dá udržet. Naopak plochy tvořené pletivem usnadňují větrání a tím i vysychání. Kromě toho je dobré pro bezproblémové svlékání a možnost napití strašilek insektárium denně rosit, zejména u mladých jedinců. Vhodná je měkká dešťová voda.

Substrát na dně nemusí být žádný, pak je ale nutné insektárium často čistit. Někteří chovatelé dávají na dno jen noviny či papírové ubrousky, aby si čištění usnadnili. Jinak je možno použít řadu materiálů, mně se v praxi se osvědčilo kokosové vlákno (je možné ho zakoupit v obchodech s chovatelskými potřebami nebo na chovatelských burzách - lépe čistá dlouhá vlákna, ne drcený lisovaný lignocel - s ním nemám dobrou zkušenost, snadno plesniví) nebo písek smíchaný s rašelinou v poměru 1:1. V chovech s druhy kladoucími vajíčka do země (viz dále) je žádoucí substrát mít.

Osvětlení nádrže je čistě estetickou záležitostí. Strašilky jsou až na málo výjimek převážně noční či soumrační tvorové a světlo nepotřebují, spíše jim vadí. Žárovka může mít jedině funkci ohřívače, pokud chováme teplomilnější druhy s vyššími nároky na teplotu než je běžná pokojová (20 - 25°C), při které většina druhů dobře prosperuje. Nutné je ovšem se vyvarovat teplot nad 40°C, kterých je možné snadno dosáhnout například ve skleněném insektáriu postaveném na osluněném místě.

Jakmile je potrava v insektáriu ožrána nebo začíná žloutnout, zasychat nebo černat a plesnivět, je třeba dodat novou. Ideální situace vzniká v tak velkém insektáriu, že se do něj vejdou současně dvě "kytice" krmení. Starší, více okousanou a zaschlou vyměníme za čerstvou a mladší, ještě vyhovující, ponecháme. Do značné míry se tak vyhneme obtížnému vychytávání strašilek, které se omezí pouze na několika málo kusů, které z nějakého důvodu sedí na staré kytici. "Odtrhávání" sedících strašilek od pokladu (které je obtížné díky schopnosti strašilek pevně se podkladu držet drápky na nohou) a jejich přemisťování rukou či pinzetou (velmi drobné a křehké nymfy je lepší nechat přelézt například na list a přemisťovat je na něm) není příjemné ani jim samotným a chovateli značně prodlouží a zkomplikuje celý zásah. Některé druhy se drží velmi pevně, jiné v takových situacích ztrácejí nohy a další se mohou účinně bránit mechanicky i chemicky.

Většině druhů můžeme dávat potravu do libovolných nádobek na vodu, pokud jsou dostatečně stabilní, aby se nepřevrhly. Je výhodné v nich doplňovat vodu, pokud příliš rychle vysychá, prodlouží se tím životnost a použitelnost rostlinných částí předkládaných strašilkám, které pro městské chovatele v zimním období mohou být značně nedostatkové (proto je vhodné si už v létě vytipovat lokality, kde ostružiny rostou, nejlépe mírně svažité terény listnatého lesa, opadané listí ostružiny před mrazem chrání). Některé druhy ale mohou do nádobek s vodu zalézt, zapříčit se v nich a utonout, zejména ty, které se přes den ukrývají ve štěrbinách nebo vedou pozemní způsob života (z běžně chovaných se jedná hlavně o druhy rodů Eurycantha, Orxinus, Lamponius či Epidares). Toto nebezpečí se týká především menších nymf. Je tedy vhodné volit nádoby s úzkým hrdlem, které ještě utěsníme (třeba zmačkaným papírem, vatou, kouskem hadříku) nebo nádoby s víkem, do kterého naděláme otvory pro větvičky jimiž krmíme. Druhy s vysokými nároky na vzdušnou vlhkost, chované v málo větraných skleněných či plastových insektáriích, mohou dostávat větvičky potravy bez vody, pouze zastrčené do vlhkého substrátu insektária (například v chovech strašilek rodů Dares a Epidares). Potrava v prostředí s vysokou vzdušnou vlhkostí vadne a zasychá jen velmi zvolna.

Malé nymfy je vhodné chovat v oddělených, většinou menších insektáriích. Ve společnosti dospělců se sice snáze naučí přijímat potravu (pokračují na požercích větších jedinců), ale zároveň jim tam hrozí, že si je nebo jejich nohy splete jiný jedinec s krmením. Mladé nymfy také bývají vlhkomilnější než větší jedinci, takže je často výhodné chovat nymfy do určité velikosti ve skleněných nádobách a později je přemístit do pletivových houseníků.

Potřebujeme-li odjet na delší dobu a nemáme-li možnost zajistit ošetřování chovatelského zařízení, dáme do insektária velké množství potravy, větrání omezíme na minimum a insektárium umístíme do místnosti s teplotou okolo 15°C. Chov zde vydrží s menšími ztrátami 2 - 4 týdny.

Potrava

Strašilky jsou výlučnými býložravci, i když mohou při požírání rostlinné potravy bezděčně pozřít třeba vajíčka nebo vývojová stádia jiného hmyzu. Při ledabylém vedení chovu se strašilky z žízně či hladu mohou okusovat v příliš nahuštěných chovech navzájem .

Řada druhů strašilek je oligofágní nebo monofágní. Mezi obligátní monofágy patří například peruánský druh Bostra scabrinota, požírající listí dřeviny Piqueria pubescens či americká strašilka Diapheromera velei živící se bobovitou rostlinou Psoralea tenuiflora. Takové druhy samozřejmě nejsou chovatelné, pokud není k dispozici vhodná živná rostlina nebo pokud není možné najít v naší květeně vhodný (obvykle systematicky příbuzný) druh, který strašilky budou ochotny přijímat bez následků jako náhradní potravu.

Na druhé straně stojí druhy polyfágní, schopné požírat nesmírně širokou škálu rostlin, mnohdy i jedovatých. Těchto druhů také není tolik. Mezi často chovanými jsou takovými "všežravci" schopnými při úniku z insektária přežívat na většině pokojových rostlin, například Carausius morosus nebo Sipyloidea sypylus.

Převážná většina druhů strašilek jsou tedy oligofágové, neboli druhy specializované na celou skupinu rostlinných druhů. Mnoho takových strašilek je v chovu schopno přijímat růžovité dřeviny. Protože v našich klimatických poměrech je důležité, aby potrava byla dostupná i během zimy, jsou tyto druhy krmeny obvykle ostružiníkem, který přetrvává zelený i přes zimu, není-li příliš velký mráz. Ostružiník lze pěstovat i v nevytápěném skleníku, jenž ochrání rostlinu před silnými mrazy. Pokud se už chovatel rozhodne si ostružiník opatřit, je dobré zakoupit beztrnou formu a tak odstranit jedinou stinnou stránku ostružiníků, která značně znepříjemňuje manipulaci. V létě je možné druhy přijímající ostružiník krmit i maliníkem a růží, nejčastěji šípkovou. U kulturních odrůd růží pořizovaných v zahradnictví je ovšem velký problém s rezidui po toxických postřicích. To samé platí pro kapradiny, které jsou potravou barevně velice krásné strašilky Oreophoetes peruana, a to jak kapradiny pěstované jako pokojové rostliny, tak naše běžné lesní druhy kapradí a papratek. Ani rostliny z blízkosti chemicky ošetřovaných ploch není vhodné používat ke krmení, můžou v horším případě způsobit ztrátu celého chovu. To samé platí pro rostliny rostoucí v blízkosti rušných dálnic a průmyslových.

Z naší flóry přijímá řada druhů dále listy ptačího zobu, břečťanu, dubu, lísky , lípy, olše či vrby.

"Učit" strašilky nové potravě je nejlépe v případě čerstvě vylíhlých nymf (pokud projevují ochotu ji přijímat - dá se tomu pomoci častým rosením potravy a přidáním jedinců téhož či jiného druhu, kteří již tuto potravu běžně přijímají, malé nymfy potom jednoduše pokračují v rozšiřování požerků). Převádět vzrostlé nymfy nebo imága na odlišnou potravu nebývá úspěšné a vede často k úhynům, s výjimkou záměny ostružiníku, maliníku a růže navzájem u dlouhodobě chovaných druhů. U lupenitek a celkově choulostivějších druhů je třeba ale varovat i před tím.

Vajíčka - kladení a péče o ně

Samice různých druhů odkládají vajíčka různými způsoby. Nejčastěji je pouštějí, podobně jako trus, ze živných rostlin dolů a vajíčka se pak vyvíjejí na povrchu půdy, v opadance, do které se zakutálejí, v paždí listů hostitelských rostlin nebo půdních štěrbinách, do nichž zapadnou. Variantou tohoto způsobu je vystřelování vajíček na větší vzdálenost. Samice druhů s touto strategií "rozptylování" mívají subgenitální plošku podobnou lžící a vajíčka vrhají tímto zařízením jako prakem aktivním pohybem zadečku (Extatosoma tiaratum, Cyphrocrania gigas, Phyllium spp.). Jiné druhy sktivně zasunují vajíčka do různých štěrbin v kůře (Orxines macklotti) nebo v půdě. Některé druhy, například Heteropteryx dilatata, Eurycantha spp. nebo Aretaon asperrimus zasunují vajíčka do půdy a jejich samice mají k tomu uzpůsobený konec zadečku.

Samice Anisomorpha buprestoides v přírodě vyhrabávají jamky v písčité půdě předním a středním párem nohou, potom stáčejí zadeček pod sebe a do každé jamky nakladou 8 - 10 vajíček a snůšku zahrabou. Ophicrania leveri, která v přírodě zasunuje vajíčka do vlnitých obalů kokosových ořechů, je ochotná odkládat je v chovu do chomáčků vaty (ale část nicméně pouští volně na zem). Celá řada druhů strašilek má vajíčka v okamžiku vykladení lepkavá a umísťuje je do štěrbin, na listy a stonky živných rostlin nebo na pletivo a stěny insektária. Takto se chovají například samice druhů Necroscia sparaxes, Palophus tiaratus nebo Timema californica. Někdy takto klade na jedno oblíbené místo několik samic a vytvářejí tak shluky vajíček podobné hroznům, např. Sipyloidea sipylus

Vajíčka v chovu je vhodné vybírat měkkou pinzetou ze zbytků úlomků rostlin a trusu strašilek, který se hromadí na dně insektária. U suchomilných druhů je ale možné vajíčka nevybírat a nymfy se bez problémů líhnou i v takovém nečištěném insektáriu. To platí z častěji chovaných druhů pro pakobylky Carausius morosus, Baculum extradentatum, Baculum thaii a Sipyloidea sipylus. Vajíčka druhů s "nalepovací" strategií ostatně dost dobře nemůžeme odebírat, protože se při odtrhávání od podkladu většinou poškodí.

Vajíčka většiny chovaných druhů je nejlépe inkubovat ve skleničkách se šroubovacím uzávěrem, který je proražen malým otvorem, nebo v Petriho miskách, v dózách se skleněným, ale nikoli hermeticky přiléhajícím víčkem nebo v plastových krabičkách, na nejméně 1 - 2 cm vysokém podkladě čistého písku nebo rašeliny, který mírně zvlhčujeme tak, aby se voda dostala v malém množství na dno nádobky a půdním substrátem vzlínala nahoru. Vajíčka by se přitom neměla namočit. Mírně vlhký substrát má spíše udržovat vzdušnou vlhkost než smáčet odspodu vajíčka. Proto je možné vajíčka inkubovat i v sítech, která jsou položena ve vyšší otevřené plastové nádobě, na jejímž dně se udržují cca 2 cm vody. Pak je vhodné vajíčka denně rosit rozprašovačem a občas prohrnout. Pokud jsou vajíčka v přílišném vlhku, často zplesniví. Někdy ani to nemusí negativně ovlivnit líhnivost vajíček, jindy plíseň pronikne (nejspíš mikropylárními póry) do vajíček a zničí celou nebo téměř celou snůšku - závisí to asi také na druhu plísně. Rozvoji plísní se dá zabránit propláchnutím vajíček ve slabém (růžovém) roztoku hypermanganu.

Vylíhlé nymfy většiny druhů je možno vybírat z "líhně" měkkou entomologickou pinzetou a umísťovat na čerstvou potravu, ale v některých případech je takový postup naprosto nevhodný. Jak píše Pecina (2000), nymfy pakobylky Lamponius guerini mu takovém případě až na nepatrné výjimky hynuly a začalo se jim dařit teprve, když umístil otevřenou nádobku s líhnoucími se vajíčky do malého insektária s ostružiníkem ve vodě. Divoký (2000) má podobnou zkušenost s lupenitkami (Phyllium spp.). Dva až tři dny po vylíhnutí nechá nymfy jen důkladně se napít (stačí rosit vajíčka rozprašovačem). Teprve poté je umisťuje do insektária, kde začnou normálně přijímat potravu.

Někdy se stane, že v suchém prostředí se nymfě nepodaří zcela opustit vajíčko. Pak často hyne. Uvízne-li jí ale ve vajíčku jen jedna (zpravidla zadní) noha, nymfa chodí a žije i s vajíčkem a zbaví se ho až po svléknutí do druhého istaru, popřípadě uvězněnou nohu odvhrne (autotomie). Chovatel ale může podobně postiženému jedinci nohu opatrně pomoci vyprostit, nejlépe po řádném navlhčení vajíčka.

Jelikož líhnivost vajíček je při dodržení výše uvedených zásad po měrně vysoká (Brock, 1992, uvádí až 90%) a jejich produkce taktéž, je nutné z nich k chovu vybírat jen část, jinak dochází v chovu až k apokalyptickým situacím. Brock navrhuje jako jednu z variant zkrmování zlatým karasem, pro kterého jsou vhodným potravním doplňkem. Použitá literatura:
Bedford, G. O., 1978: Biology and ecology of the Phasmatodea. Ann. Rev. Entomol. 23: 125-149.

Brock, P.D., 1992: Rearing and Studying Stick and Leaf-Insects. The Amateur Entomologist, Vol. 22, Feltham.

Bruins, E., 1999: Encyklopedie teraristiky. REBO Productions, Čestlice. 316 s.

Divoký, M, 2000: Ještě k lupenitkám.

Ing Kovařík F. a kol., 2000: Hmyz - chov a morfologie. Nakl. Madagaskar, Jihlava. s. 159-160.

Pecina, P., 2000: Strašilky. In Kovařík F. a kol., 2000: Hmyz - chov a morfologie. Nakl. Madagaskar, Jihlava. s.108-158.

Hetrick, L. A., 1949: The oviposition of the two-striped walkingsticks Anisomorpha buprestoides (Stoll). Proc. Entomol. Soc. Wash. 51:103-4.

Paine, R. W., 1968: Investigations for the biological control in Fiji of the coconut stick insect Graeffea crouani (Le Guillou). Bull. Entomol. Res. 57:567 – 604.

Smrček M., Smrčková L., 1990: Začínáme se zvířaty. Státní zemědělské nakladatelství, Praha.

Fotografie:
Helena Lálová
Václav Hanzlík