Letní ochranářský tábor Klondyke (13.8. - 20.8.2006)

Letos v červenci se v prostředí krásné přírody Šluknovského výběžku konal již po 2. ochranářský tábor Klondyke. Hlavním organizátorem tábora byl Jakub Juda, vedoucí Komunitního centra Českého Švýcarska. Hlavním cílem tábora bylo poznat nejen přírodu kolem sebe, ale rovněž zasvětit účastníky do některých metod ochrany přírody a s ní spojeného monitoringu.

Tábora se nás účastnilo dohromady i s Jakubem devět, což by někomu mohlo připadat málo, avšak my jsme si takto vcelku dobře vystačili. Navíc velký počet lidí je někdy spíše na škodu než k užitku zvláště pak, co se týče poznávání a ochrany přírody.

Tábor hezky od začátku (od neděle) do konce (do neděle)

Hned první den, tedy spíše noc, kterou jsme na táboře prožili, byla plná nových poznatků v oblasti enviromentální výchovy a osvěty. Nejprve se vyrazilo na rohovce do blízkého lesního potoka. Největší nadšení z rohovců projevoval nejmladší účastník tábora Matěj, a nasbíral jich tatínkovi do krabičky vcelku početné množství. Rovněž po zbytek tábora projevoval o rohovce velký zájem. Rohovec je odrůda křemene, která se velice dobře opracovává. My jsme si během tábora například vyzkoušeli, že je možné rohovec použít na výrobu hrotů šípů či dokonce na rozdělání ohně pomocí křesadla.

Brzy po mém příjezdu do tábořiště se spustil déšť. Člověk by si řekl: "jé, zase prší, to budeme celou dobu schovaní někde pod střechou." Ale kdepak! Kuba nás překvapil svým návrhem, že bychom se mohli jet podívat kousek za Rumburk na ,dle zákona o ochraně přírody a krajiny, kriticky ohrožený druh - blatnici skvrnitou a silně ohroženého čolka obecného. Déšť je totiž pro vyhledávání obojživelníků nejlepší počasí!

Nadšeně jsme Kubův návrh přijali a jelo se. Oblečeni do nepromokavého oblečení, holinek a vybaveni baterkami jsme se vydali na náš první lov beze zbraně. Nejprve jsme pátrali po blatnici v pískových jámách. Blatnice do takovýchto jam často ve tmě zaleze, a nemůže se dostat ven. Namísto blatnice jsme však v jámě nalezli pouze Kláru, která si obětavě vyzkoušela, jak snadné je do takové jámy zapadnout. No chudák blatnice.

Vydali jsme se proto k blízkému rybníku na čolky a skokany s tím, že cestou zpět se blatnici opět pokusíme najít. Jakmile člověk dovolí svým pudům lovce, aby se projevily, brzy je překvapen nadšením a vzrušením, které takový lov vyvolá. A pokud jde o lov obojživelníků za účelem jejich poznání nikoliv ublížení, dostane toto lovecké nadšení vzápětí zcela jiné rozměry, je o to silnější. Naši první společnou noc tak obohatily nejen nálezy různých vodních druhů, ale především je doprovázející výkřiky nadšení a také menší projevy zklamání, proklouzl-li některý čolek mezi nezkušenými prsty, či když některý skokan i přes paralizování světlem baterky zmizel kdesi pod hladinou nebo v rákosí. Nu nakonec jsme od rybníku odcházeli spokojeni, neboť jsme chytili a prohlídli si jak čolky obecné tak i například skokana zeleného.

A teď konečně chytíme blatnici! Říkáme si a naše nadšení neopadá, ani když ji stále nemůžeme nalézt. Když už téměř nedoufáme, vykřikne Kuba: "Mám ji!" No hurá! Nikdo z nás netušil, co si přesně představit pod Kubovým popisem "písková barva, korálkově černé oči, žlutooranžové flíčky na břišní straně, .." Jsme proto velice mile překvapeni: Jen se na ni podívejte! Zde by byl každý popis jen chabým pokusem o vykreslení úžasného vzhledu tohoto tvora. Navíc vizulení kontakt se nevyrovná tomu vzít si blatnici do dlaně. Na dotyk působí kůže blatnice shora drsně a zespodu hebce, a to, jak se pomalu pohybuje, jakoby zkrátka nikam nespěchala, vám vyloženě učaruje. Tak ještě několik fotek a jedeme domů - do tábořiště. Mokří a umorousaní se již těšíme na podsadové stany a teplé spacáky. Divila bych se, pokud by mi někdo z účastníků tábora řekl, že se mu nezdálo o obojživelnících, nebo že alespoň neusínal s představou čolka, skokana či blatnice v hlavě.

Druhý den jsme si nejprve naplánovli trasu směrem k nejsevernějšímu hraničnímu patníku České republiky. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po vcelku namáhavé cestě, objevili ne jeden ale hned dva nejsevernější hraniční patníky! Jeden z těchto patníků označili jako nejsevernější Češi a druhý Němci. Můžete hádat, který z patníků byl označen správně, a nebo si k patníku číslo 2/40 dojít a přesvědčit se na vlastní oči, který z nich je kterak označen. Rozhodně svého výletu nebudete litovat, neboť zdejší krajina je vskutku úchvatná. Od dvou nejsevernějších hraničních patníků naší země jsme se vydali podívat se místo, kde se vyskytuje silně ohrožený druh rosnatka okrouhlolistá. Po asi 15i kilometrové procházce jsme se vrátili do tábora notně unavení a hladoví.

Další, třetí den se někteří z nás, jiní vařili v tábořišti oběd, vydali "za nejstarším mlýnským kamenem v České republice" a také na rohovce do blízkého potoka. Tento nejstarší mlýnský kámen pochází přibližne z doby 0 let našeho letopočtu. Představuje tak pozůstatek osídlení naší země Kelty. Je těžké pro laika představit si, jak takový kámen asi vypadá, a ani když dorazíte až přímo k němu, není vaše představa zcela jasná. Mlýnský kámen je na první pohled obyčejný kámen. Na poměrně rovné ploše jedné ze stran tohoto kamene si naši předkové vyhloubili malou jamku ve tvaru kroužku - tedy s volným místem uprostřed. Do vyhloubeného kruhu se nasypalo obilí, a to se pak jiným menším kamenem, pravděpodobně zaobleným v jamkovém prostoru kruhu drtilo tak, že se menším kamenem "jezdilo" po nasypaném obilí v jamce kolem dokola. Kruhový prostor se tak během let postupně neustále prohluboval.

Cesta vedla převážně lesem a houštím, což nám připadalo po propršené noci opravdu úžasné, avšak i přesto jsme se nevzdali a k mlýnskému kameni dorazili. Slova nejstarší mlýnský kámen zní sama o sobě honosně, a člověk by čekal, že nalezne takový kámen udržovaný, na místě turisticky vyznačeném nejen na mapě ale rovněž v terénu. Kdo ale neví, kde přesně kámen leží, těžko jej najde. Nebýt Kuby.. Kámen totiž leží pod spadlým ztrouchnivělým stromem a cesta k němu nevede ani vyšlapaná natož turistická. Je kolem dokola obrostlý křovinami a stromy. Možná o to větší byla naše radost z jeho objevení. Další překážku při zjištění, zda se skutečně jedná o mlýnský kámen, představuje to, že kámen leží na boku. Abyste viděli místo, kde naši předkové na kameni obilí mleli, musíte se sklonit až téměř k zemi, a zapátrat při ní po dolní části jedné strany kamene. Pak teprve uvidíte onen zázračný vymletý kruh.

Když jsme si kámen prohlédli, napadlo nás, zda po mletí nezůstali v mouce kousky kamínků či prach z nich. Otázka pro ten den zůstala nezopdovězena, mohli jsme se jen dohadovat. Později jsem se v knize Mezi Saharou a tropickými lesy - lidé z pohoří Mandara dočetla, že při mletí obilí na těchto mlýnských kamenech se skutečně do mouky dostávaly kousky kamenné drtě, a ty pak způsobovaly strávníkům mouky značné poškození zubní skloviny. Když je hlad..

Večer jsme podnikli cestu do blízkého zatopeného lomu nazývaného příznačně Račák, a hledali jsme pod kameny raky. Podařilo se nám však pouze raka zahlédnout, aniž bychom určili konkrétní druh.

Ve středu jsme se asi v 11 hodin dopoledne vydali na výlet za Šluknov, kde se měl večer a v noci konat odchyt netopýrů. Přímo na místě plánovaného dochytu netopýrů jsme si zevnitř prohlédli místní štolu Schweidrich. Jedná se o třípatrový důl, kam není radno vcházet bez baterky a holinek! Rozhodne-li se kdokoliv do štoly vlézt, měl by ho každopádně někdo doprovázet, nejlépe odborný průvodce! Stěny štoly pokrývá vlhkost a jakési podivné oranžové bláto vzniklé smísením hlíny, vody a zbytků rud. Stěny jsou nejen kluzké, ale také nepříliš stabilní! Těžba mědi zde probíhala až ještě na počátku 20. století.

Ve štole zimují četné druhy netopýrů.

Celou akci odchytu netopýrů vedl pan Ota Fabiánek, který se zabývá jak mapováním výskytu netopýrů tak i obojživelníků v České republice. Během noci jsme odchytili 17 jedinců, z nichž jeden se chytil do sítě dvakrát. Odchyt netopýrů je poměrně zdlouhavý proces (viz článek jakuba Judy). Odchycenými druhy byly netopýr velký (Myotis myotis), netopýr řasnatý (Myotis neterreri), netopýr Brandtův (Myotis brandtii), netopýr vodní (Myotis daubentonii) a netopýr ušatý (Plecotus auritus).

Po noci plné mávajících netopýřích křídel jsme se vydali pěšky zpět do tábořiště. Cesta byla poměrně dlouhá, ale také zajímavá. Šluknovsko patří mezi ornitologicky poměrně zajímavé oblasti, a tak jsme měli chvílemi možnost pomocí vždy připravených dalekohledů pozorovat četné dravce a pěvce. Večer za námi do tábora přijeli "indiáni", lidé, kteří znají dobře indiánskou kulturu, se svou dvoučlennou psí smečkou, a přednášeli nám o indiánském životě, jejich zvycích a jednotlivých indiánských národech - kde a jak žili. Dozvěděli jsme se tak například mnohé zajímavosti nejen z indiánské historie. Zároveň nám ukázali některé indiánské oděvy a vysvětlili metodu uchovávání kůží (jak na jídlo tak i na výrobu šatů). Kromě jiného jsme se také naučili rozdělávat oheň pomocí kamene a kovu a suché trávy, a dále si vyrobit vlastní lapač snů.

Pátek byl taktéž plný nových poznatků. Dopoledne za námi přijel pan Richard Nagel, který má v NP České Švýcarsko na starosti ekovýchovu. Na různých přírodních lokalitách nám předvedl a umožnil vyzkoušet si jednu z metod monitoringu suchozemských bezobratlých živočichů tzv. smýkání. Ke smýkání se používá speciální síť, odborně smykovadlo či smýkačka s delší rukojetí. Smýkání provádíme sítí tak, že procházíme mapovanou vegtací a sítí smýkáme po horních dvou třetinách vegetace ze strany na stranu ve tvaru ležaté osmičky. Do sítě zachycené bezobratlé živočichy odebereme do zkumavky. Smýkání několikrát opakujeme. Je možno použít též exhaustoru či speciálního vysavače (a jiných přístrojů, které není nutné vzjledem k náplni tohoto článku popisovat ani vyjmenovávat), kterým v ideálním případě vysajeme až 90% přítomných bezobratlých. Příslušné druhy určíme podle klíče buď přímo na místě nebo až v laboratoři. Pro zájemce o metody studia bezobratlých doporučuji Metody studia ekosystémů; Bejček, Šťastný a kolektiv.

A odpoledne hurá na bobra! Bobr evropský se na našem území vyskytuje již docela hojně, ale málokdo se může pochlubit, že by bobra evropského viděl v české přírodě volně na vlastní oči. A ani my jsme bobra při našem pátrání po něm nezahlédli. Co jsme však viděli, byly bobří okusy. Tak někdy jindy snad na viděnou, bobře!

Předposlední den tábora jsme se za svítání vydali na ornitologickou výpravu. Všude dosud ležela mlha, a tráva připomínala brouzdaliště. Hned v tábořišti jsme na vrcholu smrku zahlédli sedět nejspíše zvonka zeleného. Pro nedostatečné světlo se nám jej však nepodařilo přesně určit druh, každopádně se jednalo o čeleď pěnkavovitých. V tomto ročním čase se ptáci ozývají převážně kontaktními hlasy, kterých má každý druh velké množství. Naučit se kontaktní hlasy všech našich pěvců je úkol pro velmi zkušeného onitologa. My jsme s sebou na výpravě sice žádného takového neměli, ale i tak se nám výprava, myslím, povedla.

Statečně jsme se plížili přes orosenou louku k lesu, kde jsme doufali zahlédnout nejednoho ptáčka. Z lesa se přitom ozývaly sýkory a také pěnkavy svým nezaměnitelným pink pink. Přes louku čas od času přelétla sojka a žalovala na nás, že rušíme okolní klid. Projevovala se přitom hlasitěji než my. Hned v lese jsme měli možnost vidět sýkoru parukářku (Parus cristatus). Než jsme se vrátili zpět do tábora, pozorovali jsme také strakapouda velkého a hejnko drozdů.

Nezbývá než popsat konec tábora, a tak nějak celý tábor zhodnotit. Zkusím to jednou větou nebo spíš souvětím.: Jak jsme přijeli, tak jsme rozhodně neodjeli, jsme všichni o dost bohatší, chytřejší a uvědomělejší, no vážně. Tak příští rok zase ahoj! Nepřipojíte se k nám?

Fotografie: Jakub Juda

Kontakt na organizátora: Jakub Juda - juda@krasnalipa.cz