EPV - ekologicky poháněné vehikly

Za parametr ekologičnosti jsem si určil výkon případného podpůrného pohonu nepřekračující výkon vysavače.

Pravda, při srovnání s koníky pod kapotou autíček se to může zdát hodně málo, ale když si to vezmeme z druhé stránky, tak podpůrný výkon v hodnotě desetinásobku dlouhodobě udržitelného výkonu průměrného člověka už zas tak zanedbatelně nezní. Nebo si myslíte, že mít ,,pouze,, deset služebníčků Vaši velikosti neodpovídá?

Zájem o tyto stroje ve mně propukl naplno až po diplomové práci na VUT v Brně, kdy jsem měl navrhnout letoun na lidský pohon, ale dispozice k tomuto jsem sbíral od mládí.

Následovalo nějakých 20 let modelářské praxe v oblasti leteckého a lodního modelářství a cykloturistika s mou drahou polovičkou, která by dala na frak nejednomu mužskému.

Tam jsem si uvědomil, že klasické sedátko na jízdním kole je něco trošku nedořešeného (a taky kolik kopců je na světě ;-) no a v neposlední řadě, že v dešti by to chtělo nějakou stříšku. A nakonec již zmíněné studium letecké konstrukce, kde se člověk učí šetřit kilíčky.

Letoun na lidský pohon zůstal jen na papíře (také na internetu) pro svou nákladnost (nějakých 15 000 000 Kč) a nepraktičnost. Ale myslím si, že ultra-lehká vozítka popř. lodě nebo obojživelné stroje jsou zajímavou alternativou, kterou bych chtěl přiblížit širší veřejnosti.

Po jistých pokusech o jednostopou variantu EPV-čka jsem z důvodu snazší ovladatelnosti a bezpečnosti zvlášť v zimních měsících přistoupil k variantě dvoustopé. V průběhu tvorby mé první , lépe řečeno při dovolené u moře mi došlo, že by nebylo špatné udělat obojživelnou variantu.

Představa, že si sbalím pár švestek, hupsnu do hejblátka a u Jadranu plynně přejdu z jízdy v plavbu navigovanou GPS a okořeněnou pohledem na mořský svět přes průhledné dno mě dostala. A tak jsem poupravil konstrukci.

Pravda, není to zcela ono, protože kompozitový trup, který už byl udělán, jsem znovu dělat nechtěl, takže to nebude úplně 100%, ale to po prvním prototypu ani nemůže nikdo chtít. Dokončení vidím tak za rok. Nejde mi to zrovna tak rychle jako zahraničním 100 členným týmům jak na univerzitách, které podporují takoví sponzoři jako Boeing miliónovými částkami, vyrábějící tyto stroje spíš pro závody a reprezentativní účely, tak třeba u výrobce mě nejsympatičtější trojkolky Go-one jež je v modré barvě vyobrazena výše, ale konec je už na obzoru a to je hlavní :-).

Z mého vyprávění je patrné, že stojím teprve na začátku, ale považuji za důležitější se pokusit jít za svým snem i když si uvědomuji, že obzvlášť v době řítící se vstříc matriarchálnímu zřízení, která propaguje maximální pohodlí a bezpečnost za jakoukoliv cenu - jak morální tak třeba ekologickou - se tento zájem ocitá v ústraní zájmu většiny.

Proto nepočítám, že by se ze mě stal druhý Henry Ford, ale třeba se tímto článkem dotknu alespoň jedné duše, která přestane pouze přežívat na balené vodě a začne žít na vodě z kohoutku. Moc nedoufám ani v to, že by byl z české strany zájem o nějaké EPV-čko z důvodu vysoké prodejní ceny, ta se u mě v současné době hlavně z důvodu kusové výroby pohybuje u kapotovaných vozítek od 400 000 do 1mil. Kč (podle výbavy a konstrukce), ale taky kvůli povaze Čechů, která tomuto moc nepřeje. Přesto doufám, že se mi podaří uplatnit pár kusů v Německu, Rakousku, Americe ... Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se tyto vozítka začaly vyrábět sériově, tak se cena standardní verze bude pohybovat kolem 80 000 Kč, nemluvě o desetinových provozních nákladech a třeba i lepší fyzické a duševní kondici národa.

Naše krásná zem by se pak také nemusela každý den koukat, jak po ní cestou do práce taháme tuny plechu, což je komfort, který si nemůže dlouhodobě dovolit. Řeči o tom, že nás spasí vodíkové články mohou oslnit jen slabomyslné, protože je sice krásná představa o palivu bez emisí, ale je tu ještě jeden problém - i s těmito články ve spojení s tunovými plechovkami budeme stále neúnosně vytápět atmosféru a ještě se divit, co za klimatické jevy nás stále častěji překvapují nemluvě o tom, že výroba článků a vodíku zas tak bez emisí také nebude.

Říkáte si, že u osobní dopravy by to možná trošku šlo, ale co nákladní doprava? No pravda je, že v té bychom se asi neradi vraceli ke koňskému spřežení ( i když kdoví jestli by to nebyla v některých případech taky cesta), stejně tak jako vyměnit rozsévače alergenů zvaných kositelé trávy strunovými sekačkami za ovce, ale uvědomme si kolika zbytečnostmi tuto dopravu podporujeme. Místo vyčistit přírodu a pouštět si vodu pohodlně z kohoutku vozíme megatuny vody po republice. Místo abychom štětkou objeli jednou týdně záchod, děláme nálety na mikroby prostředky, pod kterýma úpí i porcelán natož křehká příroda. Desinfikujeme se a sterilizujeme od přírody, jako bychom se styděli za to, že jsme její součástí, a výsledkem jsou jen návazné problémy, jako alergie a .. , které řešíme koupí dalších blbostí. Místo abychom řešili příčiny, řešíme stále rostoucí důsledky a přestože máme stále rychlejší stroje, tak stále víc nestíháme a stáváme se tak jen otroky vlastních produktů či strojů, ale o tom už myslím lépe psal Karel Čapek, viďte ?! :-).