Doupovské hory

Doupovské hory je název pro rozsáhlou, převážně zalesněnou hornatinu sopečného původu, vyplňující severovýchodní část Karlovarského kraje především na pravém břehu Ohře. Jde o tzv. kalderu, pozůstatek obrovského stratovulkánu kruhového půdorysu, budovaného třetihorními čedičovými lávovými proudy, mající rozlohu přes 400 čtverečních kilometrů. Zastavím se teď u vysvětlení pojmu kaldera.

Kaldera- prohlubeň může vzniknout po prudkém výbuchu sopky, který rozmetá vrcholek hory a na jeho místě zbude jen zející jáma. V jiném případě kaldery vznikají, když se po řadě sopečných výbuchů vrcholek hory propadne do magmatického hrbu pod kráterem. Některé z těchto pánví se pak zaplní vodou a vytvoří jezera. Největší kaldera Ngorongoro se nachází v Africe.

Doupovské hory jsou po okrajích zalesněné smrkovými a smíšenými porosty. Centrální část je travnatá s občasnými remízky trnek a hlohu. Ocitnete- li se v letním parnu kousek od bývalé obce Řednice někde až po hruď ve vysoké, suchem zežloutlé trávě, čekáte kdy se na horizontu objeví mrak prachu a v něm stádo zeber, pakoňů či žiraf. Iluze africké savany je v centrální části dokonalá.

Nejvyšším bodem Doupovských hor je zalesněný vrch Hradiště vysoký 934 m. Já osobně jsem si oblíbil jiný kopec. 718 metrů vysoký Jánský vršek. Z bývalého okresního města Doupova odbočíte k obci Trmová. Prudký kopec zdoláváte řadou serpentýn, až ke konci výstupu vidíte jen oblohu. A najednou se před vámi otevře obzor. Při dobré viditelnosti máte před sebou téměř půl Středočeského kraje jako na dlani. Vlevo Nechranická přehrada, za ní homole Českého Středohoří a přímo před vámi v mlžném oparu kopule Řípu vzdáleného přes sto kilometrů. Bezděky vás napadnou Kainarovy verše: " Je český obzor hluboký jak džbán...".

Zmiňuji tady řadu vesnic. Do padesátých let minulého století byl kraj poměrně hustě osídlen. Po odsunu převážně německého obyvatelstva sloužily domy jako terče pro armádu. Dnes už jen místní cedule vypovídají o dřívějším osídlení. Občas naleznete základy domu, zplanělé jabloně či zlomky keramického hrníčku. Bylo mi vždy smutno z těchto míst a nálezů. Velmi pěkně o původním obyvatelstvu těchto míst píše Zdeněk Šmíd v úvodu své knihy Strašidla a krásné panny. Od vysídlení až do revoluce v roce 1989 byla většina Doupovských hor uzavřeným vojenským prostorem, kam veřejnost neměla přístup.

Dnes je situace jiná. Neznamená to, že v neděli vezmete rodinku a uděláte si výlet, ale organizované skupiny např. bývalých rodáků, či jedinci za účelem bádání fauny nebo flóry po povolení správy újezdu mohou do prostoru vstoupit. A pro tu druhou skupinku: je nad čím bádat.

Kdo by se domníval, že celý prostor je rozrytý pásy tanků, je na omylu. Cvičit se mohlo a může pouze na vymezených střelnicích a cvičištích. Přesuny mezi nimi pouze po vymezených komunikacích. Běda řidiči tanku, který si to namířil přímo přes louku. A tak v lukách pod Jesení můžeme koncem léta spatřit celé lány vzácného a chráněného kosatce sibiřského, pupavy bezlodyžné a dalších chráněných rostlin.

Uzavřenost území a vzdálenost od lidských sídel je rájem i pro řadu živočišných druhů. Spatříte stáda jelena evropského, divoká prasata, kapitální srnčí, lišky a dokonce i kozu bezoárovou. Specifikem místní fauny je, že nemá před člověkem téměř žádný respekt. Psal jsem už v jedné diskusi o bachyni, která v noci chodila se selaty až do tábora. Ryjem (rypákem) vyházela potomstvo do kontejneru na odpadky a když se mladí nažrali, seskákali jednoduše dolů. Obsluha střelnice na Mětíkalově zase měla za souseda kňoura Karla, který chodil za bílého dne pro zbytky z kuchyně až k plotu. Byl to nezapomenutelný zážitek především pro vojáky z měst, kteří měli možnost mimo zoologickou zahradu být tak blízko divočákovi.

Jindy jsem procházel starou zarostlou tankovou cestou, lemovanou nízkými břízkami. Najednou se zatáčky proti mně vyšel srnec. Nádherný kus nad kterým by zajásalo srdce každého myslivce. Stáli jsme proti sobě ve vzdálenosti asi pěti metrů. (Naštěstí to bylo mimo dobu říje). Prohlíželi jsme se navzájem asi dvě minuty až srnec nejspíš znechucen pohledem na vetřelce se otočil a v klidu odkráčel.

Těsně po změně politického systému byly tlaky některých organizací i jednotlivců podnikajících v turistice na zpřístupnění prostoru veřejnosti. Toto se provedlo například u Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda na Šumavě. Stačilo pár let a po invazi turistů zmizela většina vzácných druhů flóry i fauny. Nakonec i největší zastánci zpřístupnění uznali svůj omyl.

Jsem rád, že jsem mohl osobně poznat Doupovské hory, snad náš jediný a poslední kout opravdu panenské přírody o takové rozloze. A jsem rád, že aspoň tímto článkem jsem vás "Doupovem" mohl provést.

fotografie:
Amka
R.Stach