Život v lese - ráno

Pracovití a trpěliví mravenečkové budují svůj příbytek, sova zívá a předává hlídání lesa nové strážkyni - sojce, srnky posilněné a unavené nočním brouzdáním spolu s koloušky uléhají do husté houštiny, svěřují se do spáru osudu a doufají, že je nikdo nevyruší během jejich denního odpočinku a že nebudou muset přerušit svoje trávení a odpočinek. Opodál využívá posledních zbytků noci divoké prase a snaží se do svého stále hladového žaludku vtěsnat co nejvíce potravy. Ryje svým dlouhým rypákem do země a hledá nebohé malé živočichy, kteří nestačí utéct. Jejich život je zpečetěn, ale to už tak bývá.

V tom ... prase přestává hrabat, srnky zvedají své hlavy a všichni obyvatelé lesa jsou ve střehu a pozorně naslouchají, co se bude dít dál. A teď... Už je to jasné, všichni pochopili oč jde a všichni se snaží prchnout. Ale co že je k tomu donutilo? Co je přimělo k tomu, aby zanechali své ranní činnosti? Možná někdo už ví. Ano, byl to výstřel. Nějaký rozpustilý myslivec si přišel zalovit, možná jen ze zábavy, možná ulovit něco k jídlu pro svou rodinu a nebo se postarat o dobrý zdravotní stav stáda, či zregulovat počet jedinců. Ale žádný z těchto důvodů ho neopravňuje tak náhle a rychle uvrhnout celý les do nejistoty, strachu a shonu. Zvířátka si asi všechna myslí: "Tak kdo dneska padne? Kdo už nikdy nespatří les? Neuslyší zpívat ptáčky? Houkat výra? Kdo už nikdy neochutná lesní travičku? Neucítí nádhernou lesní vůni?" Z jejich snění je přerušil další výstřel. A už je to jasné, koho si myslivec vybral. Je to lončák. Podaří se mu utéct? Prase běží jak o závod. Vyhýbá se kulkám a ve své hlavě si dává do pořádku spoustu věcí. Nemůžu posoudit na co zrovna při svém, možná posledním, běhu myslí, ale asi je to samé na co by jsme mysleli i my. "Zaopatřil jsem dostatečně rodinu? A co moje milá přítelkyně bachyňka, bude v pořádku? Zvládne se sama postarat o naše první děťátka?"

V tom slyší, že padl výstřel, ale on běží dál. "Jak to? Když to bylo těsně za mnou?" Opatrně a stále ještě za běhu se podívá dozadu a v tom vidí ležet na krásné zelené travičce starého a nemocného kňoura, který těžce oddychuje, ale v jeho světlech je vidět, že on je rád, že je poraněný a že brzo zemře. Lončák se zastavuje a hledí do očí toho druhého. Probíhá mezi nimi rozhovor. V tom se lončák otočí a běží se schovat do nejbližšího křoví. Koukám na staré prase a zjišťuji že tento kňour má za sebou svou dlouholetou cestu.

Co si asi tak ty dva mohli při svém krátkém, ale výstižném pohledu říct? To asi neodhadnu, ale myslím si že to mohlo být něco v tomto smyslu: "Běž malý, nestrachuj se o mě, jsem už starý a zasloužím si umřít. Nečekej tady a běž. Zachraň si svůj život. Ať není má oběť zbytečná a ať nemá myslivec dva úlovky."

I když je tento příběh na první pohled velmi smutný a možná si budete myslet i drobet drastický, ale takhle to opravdu v lese chodí - někdy se tomu říká koloběh přírody.

fotografie:
sojka: Lenka Kadlíková
srnec: Petr Kadlík
bachyně: Rostislav Stach