Psí klima

Venku tma a chlad
A pes kouká na kliku
Jdi venčit, Majku!

Psa chtěl Majk. Já taky, ale Majk objevil Bledyho dřív a byl tedy hlavně jeho. Bledy se na něho smutně díval z internetových stránek opuštěných pejsků. A i slzička Majkovi ukápla. Ne, vlastně to slza nebyla, ale nosová voda a možná i s holubem, protože měl Majk zrovna rýmu. S rýmou v nose a mozku byl Majk vždy citlivější a lidské nedokonalosti mu bylo moc líto. Jako třeba opustit Bledyho a dát ho do útulku považoval za zrůdný lidský čin.

Bledy byl výstavní pes, který na výstavy nemohl, protože byl rasy maďarský guláš, což byla míchanice českého fouska s vlčákem. Ale byl moc pěkný, určitě byl nejhezčí ze všech gulášů na světě. Majk se divil, proč ho nikdo nechce, když je moc krásný a téměř čistokrevný guláš.

Bledy se v našem domě choval ukázkově. Byl poslušný a chodil se venčit se mnou, když bylo hezky a když bylo ošklivo nebo tma, tak s Majkem. Pes bydlí u nás v přízemí na chodbě dokud mu Majk nepostaví boudu na zahradě.

"Na stole v kuchyni máš připravenou svačinu," připomínala jsem Majkovi. Musel jít na nějaký kurz a nechtěla jsem, aby trpěl hlady. "Kde?" vykřikl Majk od dvěří u obýváku a vyrušil mě z listování časopisem. "Na stole v kuchyni," opakovala jsem nahlas. "Já tě slyšel. Nemusíš křičet. Jenže to nemůžu najít." "Na stole, vem si brejle." Majk odešel a za chvíli se zase vrátil: "Proč mi dáváš svačinu do krabičky od nivey?" Zvedla jsem hlavu. Mával přede mnou mojí velkou niveou, kterou mám na stole v kuchyni na vysušené ruce po mytí nádobí. "Proč bych ti prosím tě dávala svačinu do nivey?"

Povzdechla jsem si. Odložila časopis na stolek a zvedla se. Šla jsem mu najít a podat svačinu. Na stole v kuchyni ovšem nebyla. "Pes ji sežral," řekla jsem klidně a pokrčila rameny. Dívala jsem se na Bledyho spokojeně sedícího v kuchyni s vyplazeným jazykem. "To jsme mu nekoupili snad plný vozík psího žrádla a ve špajzu o to zakopávám? Musel sníst i mojí svačinu?" "Dvě housky s kuřecími prsíčky a cibulí," upřesnila jsem mu obsah jeho zmizelého pokrmu. Majk se olízl jako pes. "Mňam, to musel sežrat mojí favoritku svačinu?"

Začala jsem prohledávat kuchyň. Svačina byla zabalená v ubrousku a vše bylo v papírovém pytlíku. Našla jsem kousek cibule na zemi a šla ji hodit do koše. Otevřela jsem si víko špičkou pravé fialové pantofle a usmála jsem se. "Jéé, pojď se podívat." Majk i já jsme koukali. Pes vyhodil do koše roztržený pytlík. Ubrousek tam nebyl, asi ho sežral, protože se rychle rozpouštěl a byl nasáklý šťávou z kuřete. "Vidíš, je to hodný pes a chytrý! Ne jako ty, když necháš kolem sebe smetiště a do koše to dávám já."

Majk mlčel. Byl naštvaný na psa, jak kvůli svačině, tak kvůli tomu, že si po sobě uklidil. Odešel na kurz bez svačiny a nemluvil týden se psem.

Já pochopila, že moje dva listy básnických poznámek, které jsem nechala na židli a nemohla je nikde najít, byly jistě i zde. A byly, jenže je pes oslintal a prokousl.

Pes byl tedy cvičený na odpadky. Plánovala jsem, že by se mohl také naučit vyhazovat koš do popelnice. Pes vyhazoval Majkovy odpadky vzorně do koše a při každém dalším Majkem zmuchlaném papíru začal strašně kňučet. Dával tím najevo, že se to nedává, tam kam to dal Majk, ale do odpadkového koše. Za pár dní bylo Majkovi trapné, že pes za něho odnáší odpadky. Sice bručel, ale naučil se to také.

Majk pak psovi svěřil, že už ví, proč moc hezkého a chytře vyhlížejícího psa, jako je on, nikdo nechtěl...