Vlčák Bušina

Milovala jsem psa Bušinu, vlčáka se spokojeným výrazem, dlouhým vyplazeným jazykem a neuvěřitelnými chutěmi. Bušina měl dobré vychování, na každého se krásně díval, nosil aporty, hledal v zemi myšičky a sedal a lehal, jak si jen kdo přál.

Pouze jeho prosící oči trápily Pištína, majitele psa, když někdo jedl a mlaskal nahlas. Mlaskání znamenalo zdravé chutě a ty se rychle přenášely i na psa. Pes neuměl polykat naprázdno, začal smutně koukat, slintat, kňučet a dostával vše, co by se nikdy nestalo nechutným zbytkem.

Já jsem také nikdy neodolávala prosícím očím a poctivě se dělila na půl a okřikovala Pištína, aby ho nechal a nedrezúroval, že je to moc milý pes a že mi to nevadí.

Opravdu mi Bušina nevadil, nebyl jako jezevčík Man, kterého vlastnil tremp Lišák. Man byl nesnesitelnej, protože dával veřejně najevo přízemnost neovladatelných pudů. Neměl žádný zábrany. Jakmile jsme se sesedli kolem ohně, dal si přední na moje koleno a do zbytku nohy se mi navážel pravidelnými pohyby, jakoby mi dělal štěňata. Odkopávala jsem ho, ale držel pevně, až mi ho museli odtrhnout. Jenže to nebylo nic platný, vrátil se a pokračoval na druhý noze.

"To mu nemůžeš pořídit nějakou fenu?" rozčíleně jsem křičela na Lišáka, protože tohle by mohlo být klidně bráno jako znásilnění, "zničí mi nohy, škrábe jak pectoris v krku."

"Nech ho, vždyť on...... o feny nemá zájem, sorry," odpověděl mi a dál si Mana ani mě nevšímal a ladil kytaru.

Pes se uspokojil na obou mých nohách a já si oddechla, že už nejsem středem pozornosti a můžu se jít vyvenčit a ulevit si od psychické zátěže.

Psi jsem měla ráda, ale tohle snad ani nebyl pes, protože sotva jsem se vrátila a sedla si u ohně, všimla jsem si trpící Kadliny. Seděla smutně bez hnutí, jako já před chvílí, se psem přiškvařeným na noze a čekala, kdy už zaleze do psí díry v trávě a přestane omezovat drahocenou svobodu.

To, že byl na ženský se dalo ještě pochopit, ale pak se stalo něco, co mě dohnalo k přemýšlení jestli není náhodou geneticky poškozenej. Ne kvůli tomu, že vystřídal nohy i trempa Karla Velikého, kterej se nechal, protože jeho zásadou bylo, že v životě se má vyzkoušet vše, co se naskytne a kamaráda Cironě, kterej se naopak nenechal a donutil Lišáka, aby přestal ladit kytaru a věnoval se tvrdému vojenskému výcviku psa, protože Ciroň by ho jinak při sebemenším dotyku zabil, ale kvůli tomu, že si lehnul na hřbet do trávy, packy dal vzhůru, trošku je skrčil a ze sna pravidelně po půlhodině vydával zvuk kříženého štěkání s kočičím vrněním a navíc vyplazoval jazyk, kterým divně hýbal.

Bušina byl slušnej pes, toho nic takovýho ani nenapadalo a byl tím psem, které má každý člověk moc rád a dovolí jim i blízkost těla na tělo, když je zima nebo potřebuje tulicí oporu.

Ale jeho pravou psí tvář jsem poznala až v okurkové sezóně. Na vandr jsem táhla dvě kila okurek, protože jsem držela okurkovou dietu a on mi je tajně sežral úplně všechny do jedné.

Pán okurkového žrouta se mi moc omlouval, že jsou jeho největší slabostí, že je na nich v létě závislý a jakmile jsou na dosah, nezná slušné vychování, ale že mám štěstí, abych se netrápila, protože kdyby mě je viděl jíst, utrhl by mi ruku, jen aby z ní vytáhl zelenou baculku.

Já si nešťastně povzdychla nahlas, že jsem sice chtěla držet dietu, ale ne hladovku a Pištín se mi moc omlouval a na usmířenou mě pozval na disko.

Vybrala jsem si balíček kakaových disk, snědla je na posezení a jako zákusek si dala opečený buřt, který měl Bušina k večeři, ale spal s nafouknutým břichem a žádná vůně jídla ho dnes již nelákala.

S plnou pusou masa jsem se na něho dívala očima plnýma vypočítavé lásky a v duchu si říkala, že jestli bude mít zažívací potíže, nebudu ho tentokrát litovat, protože se měl rozdělit a odporně mi neoslintat zálesácký batoh. A navíc, kdyby se chtěl probudit a smutně koukat na buřt mířící do mých útrob, jeho psím očím jsme nehodlala již nikdy více podlehnout.