Světové řeky dovedou být krásné, ale i nebezpečné! (PR)

Když se řekne „majestátní řeka“, většině lidí nejspíš vytane na mysli Amazonka. Její povodí zaujímá více než 7 milionů kilometrů čtverečných a její průtok je větší, než má sedm dalších největších samostatných řek dohromady. Pokud byste se chtěli dostat od jejího pramene k ústí nebo opačně, museli byste ujet (nebo ujít – v místech, kde není splavná) téměř 7 tisíc kilometrů.

Jenže i Amazonka má – stejně jako další velké světové toky – svoje problémy, z nichž velkou část mají na svědomí lidé. Tím největším je asi výstavba přehrad na jejích přítocích.

Podle aktuálních statistik se v povodí Amazonky nachází 412 přehrad, z toho 151 na šesti nejvýznamnějších přítocích. Brazilská vláda přitom plánuje další projekty, protože vidí velký potenciál v tvorbě elektřiny pomocí hydroelektráren. Ty sice na první pohled působí jako relativně čistý zdroj energie, který má ale na pohled druhý spoustu nezamýšlených důsledků na životní prostředí. Sedimentace, která znamená nákladné velké čištění jednou za několik desítek let, je tím nejmenším.

Horší je však narušení ekosystémů a biodiverzity, nucené zaplavení velké plochy území a s tím spojené násilné vystěhování nejen zvířat, ale i lidí, obzvláště v zemích s ne až tak demokratickým zřízením. O zastavení přirozené migrace ryb ani nemluvě – a právě tento faktor může mít výrazné negativní ekologické dopady na území tisíce kilometrů vzdálené od samotné přehrady.

Negativní příklad by si Brazilci mohli vzít z Číny, kde už před více než deseti lety tamní komunistická vláda přiznala, že přehrada Tři soutěsky na řece Jang-c‘-ťiang s největší hydroelektrárnou na světě je průšvih.

I místní funkcionáři tak otevřeně hovoří o erozi a sesuvech půdy na březích řeky, a dokonce i konfliktech kvůli nedostatku půdy v okolí přehrady. Kvalita vody i života v ní navíc rychle degraduje a v řece bují řasy.

Eroze je problémem také další velké řeky, indické Gangy, která je i přes své znečištění nezbytná pro život milionů lidí. Ti však okolo ní mají stále méně životního prostoru – ubývá totiž půda, na které by mohli bydlet. Břehy zkrátka mizí v řece a celé vesnice se tak musejí postupně přesouvat směrem od ní. Na druhou stranu usazované bahno vytváří nové ostrovy, které pak okolní obyvatelé využívají třeba k pěstování rýže. Geodeti i zaměstnanci katastrálních úřadů by si nad takovou situací jistě dlouho lámali hlavu.

Zajímavým případem je největší řeka Afriky, Niger, která je závislá na monzunech a její průtok i výška hladiny se v průběhu roku mění podle aktuální sezóny. Bez Nigeru by asi nefungovala velká část života v západní Africe a oblast Sahelu by bez něj nebyla zdaleka tak úrodná, ovšem veletok s sebou přináší i problémy. Kvůli svému nestabilnímu toku totiž není vhodný pro stálé osídlení v bezprostředním sousedství a ze stejného důvodu zde chybí i infrastruktura. Kvůli stojaté vodě nejen v interní deltě Nigeru (která je mimochodem sama o sobě unikátem) se zde ve velkém množí komáři, kteří jsou přenašeči malárie. Kvůli chabé hygieně zde navíc bují i další, infekční nemoci, jako jsou břišní tyfus či cholera. Extenzivní zavlažování a masivní růst populace navíc do budoucna může způsobit dost problémů s tím, že nebude dost vody pro všechny – což může vyústit třeba v lokální občanské nepokoje.

Nejdůležitějšími řekami střední Asie jsou pak Amudarja a Syrdarja, které obě ústí do Aralského jezera. Obě jsou nezbytné pro zavlažování pro účely zemědělství, jenže jejich problémem je, že tečou přes území více států. A protože nemají neomezené množství vody, mohou se do budoucna stát potenciálním zdrojem konfliktu. Zejména Kyrgyzstán na horním toku Syrdarji má smělé plány s využitím hydroenergetického potenciálu řeky, což může vyústit v nedostatek vody na jejím dolním toku, hlavně v Uzbekistánu, který je ekonomicky závislý na pěstování bavlny podpořené zavlažováním. Toto zavlažování je ovšem navíc neefektivní a velké množství vody se v suchém prostředí stihne vypařit ještě předtím, než se dostane k samotným plantážím.

Podobný problém postihl i země ležící v povodí Eufratu už v roce 1975, kdy Sýrie na horním toku řeky postavila přehradu Ath-Thawrah. Tok Eufratu byl tehdy omezen natolik, že to způsobilo obrovské komplikace zemědělcům v Iráku, kudy řeka teče dále.

Stačí se tedy pouze podívat na řeky a vidíme, že se u nás máme ještě docela dobře. Vody máme i přes suché léto a málo podzimních srážek zatím dost a síť vodních toků je zde i díky profilu krajiny hustější než ve většině ostatních zemí světa. A i když nás naše vody občas potrápí záplavami, rozhodně způsobují méně problémů než jinde. Važme a všímejme si tedy našich řek i jejich okolí.

Vše podstatné o současných problémech a výzvách největších řek světa se dozvíte v šestidílném dokumentárním seriálu Mocné řeky s vědcem a extrémním rybářem Jeremym Wadem v hlavní roli, který od neděle 11. listopadu od 15:30 hodin vysílá kanál Viasat Nature.

www.viasatnature.cz, FB Viasat Nature CZ