Kouzlo bylin (1. díl)

Již v pohádce 'Byl jednou jeden král', známé spíše jako Sůl nad zlato, využívá zapovězená králova dcera Maruška při dokazování obecně platné pravdy minimálně jednu kouzelnou bylinu. Byliny nejsou ve skutečnosti ani tolik kouzelné, jako spíše neprobádané a neznámé.

V nedávné době jsme se sestrou a sestřiným přítelem s humorem vzpomínali na to, kdo se jak přesně učil vyjmenovaná slova po B. Všechno se postupem času v našich životech mění, a bohužel i pravidla českého pravopisu prodělala mnoho změn. Při odříkávání všech vyjmenovaných slov jsme narazili na slovo bylina. Sestřin přítel se velmi podivil přítomnosti tohoto slova ve slovech vyjmenovaných. Mně to tak zvláštní nepřišlo. Při dalším pátrání jsem zjistila, že mnozí lidé dokonce ani neznají přesný význam slova bylina a mnohdy si jej pletou s říčkou nebo městem ležícím v severních Čechách, totiž s Bílinou. Myslím, že je to nepříliš dobrý příklad toho, jak vnímáme byliny v našich životech. Na rozdíl od slovesa být, býka nebo snad nábytku bylinu jako součást života člověka téměř nevnímáme. A přece součástí našich životů je. Kde tedy hledat kámen úrazu?

V minulosti lidé brali byliny jinak. Nedá se napsat zcela jinak, protože i nyní jsou byliny součástí každé domácnosti, ač je třeba nevnímáme tolik intenzivně. Dříve však představovaly nedílný doplněk každého dne a každého člověka. Lidé věřili v jejich kouzelnou moc, léčivou sílu nebo schopnost vymýtit zlé duchy. Dnes se s cíleným využíváním bylin ve větší míře můžeme setkat spíše výjimečně. Například kmeny severoamerických Indiánů používají v současnosti přes 600 místních rostlin v jídle, léčivých přípravcích a pro ozdobu.

Lesley Bremnessová ve své knize Bylinář vzpomíná na kmen Severních Kriů z její rodné provincie, který používá kupříkladu voskovník obecný k barvení dikobrazích ostnů, přesličku k leštění hrotů a šípů, divokou mátu ke zlepšení chuti sušeného masa a odstraňování lidského pachu z pastí na zvířata, rašeliník k výrobě plenek na jedno použití, a květy a plody plané růže jako ochucovadlo jídel a přísadu do léků. Moderní lidé však široké spektrum využití bylin téměř neznají. Mnohdy nám přijde zbytečné zabývat se možnostmi přírodního léčitelství, když je tak snadné zajít k doktorovi a nechat si předepsat rozličné prášky, nakoupit potřebné přísady do jídel v obchodě namísto natrhání a usušení některých rostlinných druhů přímo u sebe doma, a v případě nesrovnalostí se poradit se staršími moudřejšími lidmi, kteří prozatím na úžasné účinky bylin nezapomněli.

Pomalu ale jistě, jakmile se jen trochu podrobněji rozhlédneme kolem sebe, ovšem zjišťujeme, že nám samotným není příliš po chuti chemická příprava některých léků, kosmetických přípravků nebo jídel, že my sami bychom chtěli něco v našem životě změnit. Veškeré lidstvo zaznamenalo v posledních letech obrovský nárůst zájmu o přírodní přípravky. Kde je poptávka, přichází zákonitě vždy také nabídka. Dnes se tak můžeme setkat s mnoha výrobky zpracovanými přirozenou cestou, označovanými jako BIO výrobky, s přírodními drcenými, lístkovými a jinými čaji nebalenými do malých sáčků jistě praktických, avšak rozhodně nezaručujících skutečný čajový požitek, přírodními barvivy, léky založenými převážně na přírodní bázi, nebo s kosmetickými prostředky, jež mají na obalu označení výrobku netestovaného na zvířatech, případně jsou zřetelně označeny jako výrobek přírodní, a s mnohými dalšími. Bohužel negativní vlastností prodeje a expanze některých těchto výrobků na český trh je jejich vysoká cena. Domnívám se však, že i přesto příroda opět nenásilně pronikne do našich domů a zahrad, a stane se upřednostňovanou prioritou každého člověka.

Při vyslovení slova bylina si mnozí z nás představí pouze určitý okruh rostlin - pampelišku lékařskou - Taraxacum officinale, dřívějším názvoslovím označovanou jako smetanka lékařská, jejíž název ovšem zlidověl a nyní se také botanicky používá název pampeliška, podběl lékařský - Tussilago farfara, kopřivu dvoudomou - Urtica diodica nebo mátu vonnou - Mentha suaveolens, či šalvěj luční - Salvia officinalis a jiné podobně známé byliny. My si však v tomto článku, nebo spíše v této sérii článků ukážeme, že pojem bylina obsahuje vskutku všechny rostliny vyskytující se v našem bezprostředním okolí ale i mnohem dál, neb všechny rostliny mají někdy pouze částečně pozoruhodně pozitivní účinky na lidský organismus, ale mnohé z nich mohou působit rovněž velice negativně.

Australský domorodý kmen Opravdových lidí rozeznává dobré či špatné části rostlin tak, že si je nejprve zblízka prohlédne. Následně k nim přičichne, a poté je na malý okamžik vloží do pusy, aby nedošlo k otravě. Ihned je zase vyndá, a v případě, že mu nechutnají, nebo jinak cítí, že tato rostlina je pro ně nevhodná, vyplivnou šťávy uvolněné z rostliny ven z úst. Samozřejmě tuto metodu není možné považovat za návod k rozpoznání jedovaté nebo jedlé rostliny pro každého. Tento způsob vyžaduje dlouholetý cvik a mimořádné znalosti z botanické oblasti.

Při poznávání bylin začněme s těmi bylinami, které jsou nám velmi blízké, protože je můžeme nalézt skoro v každé zahrádce.

Liliaceae - liliovité

Jedny z nám nejznámějších bylin rozhodně představují liliovité rostliny - Liliaceae, jako je česnek, cibule, pažitka a tak podobně z rodu Allium. Magická síla česneku při ochraně proti upírům pravděpodobně postrádá pravdivý základ, ovšem schopnost této byliny dodat lidskému organismu potřebnou energii, nebo pomoci při léčbě nachlazení či bradavic, je nepopiratelná. Rovněž cibule je možno jako čaj nebo polévku užít při léčbě začínající chřipky.

Pažitky jsou známy již tisíce let, kdy Číňané možná jako první používali listy nebo poupata na dlouhých stvolech těchto rostlin na ochucení jídla a také na ozdobu. Číňané pažitku také vybělují pod hliněnými hrnci nebo pod slaměnými přístřešky, čímž docílí "vzniku" žlutobílé, sladce a kořeněně chutnající pažitky, výborné jako příloha k jídlu nebo podávané samotné.

Liliovité rostliny vyhledávají spíše slunečná místa, ale snesou i částečný stín. Pěstovat je lze nejlépe na vlhké, úrodné půdě, dobře propustné pro vodu. Uplatnění naleznou zejména v kuchyni. Při využívání rostlin v kuchyni záleží zcela na fantazii každého člověka. Zajímavostí je, že česnekový zápach z úst lze odstranit, v případě že nemáte možnost nebo si nechcete zuby vyčistit pastou a kartáčkem, žvýkáním petržele nebo kardamonu.

V domácnosti a na zahrádce nachází liliovité kromě pěstování na jídlo rovněž široké uplatnění. Celou rostlinu pažitky je možno pěstovat jako odpuzovač mšic a jiného hmyzu, a houbových chorob (padlí). Listy pažitky poslouží dobře jako extrakt nebo postřik právě proti mšicím a houbovým chorobám. Česnek se vyplatí pěstovat pod broskvoněmi jako obranu proti kadeřavosti listů, a v blízkosti růží nám poslouží ke zvýšení jejich pěkné vůně. Postřik připravený z čerstvého výtažku z česneku dostatečně ochrání brambory proti plísni. O přípravě veškerých přírodních extraktů je však lépe poradit se s někým, kdo se vyzná v poměrech obsahů daných látek, aby naše snahy nevyšly nadarmo.

Léčebné účinky má z čeledi Liliaceae zejména česnek. Celá rostlina česneku obsahuje určité množství železa a vitaminů, a disponuje mírně antibiotickými účinky. Česnek se jako antibiotikum uplatňuje velmi dobře, pomáhá pročištění krve, snížení krevního tlaku a zmírnění katarů - průjmů. Rovněž se využívá jako prevence proti nachlazení, červům, úplavici a tyfu. Další významné léčebné účinky připomeňme také u pažitky, která mimo jiné potlačuje nechutenství a napomáhá dobrému trávení. Užívá se na rozdíl od česneku dále jako mírné projímadlo.

Apiaceae - miříkovité

Další nám blízká rostlina kopr vonný - Anethum graveolens, byl kdysi Egypťany považován za hojivou drogu. Staří Řekové zjistili, že koprem je možné zbavit se například škytavky, a během středověku to byla jedna z bylin Svatojánské noci, kdy sloužila jako ochrana před očarováním. Kouzelníci používali kopr při různých magických úkonech, zatímco obyčejní smrtelníci jej přidávali do vína, aby zvýšili v sobě i v druhém vášeň. Koneckonců, proč to nezkusit že?

V současné sobě se kopr používá nejčastěji jako přísada do nejrůznějších jídel. V dětském věku nám často kopr nepřipadá nijak chutný ba právě naopak, a některým z nás odpor k této silně aromatické bylině vydrží dlouhé roky, nebo se jej nezbaví nikdy. To je ovšem naše velká škoda.

Kopr je bylina, která ke svému růstu potřebuje místa plná slunečního svitu. Nesnáší vítr. Kdybychom rostlinám přisuzovali lidské vlastnosti, mohli bychom ji jedním slovem zpočátku označit jako silně choulostivou. Po bližším prozkoumání však zjistíme, že tomu tak není úplně zcela. Kopr vyhledává vlhkost, a vůči mrazu je středně odolný.

Variací jak naložit s koprem je skutečně nespočet. V kuchyni lze kopr využít při přípravě nejen nám všem dobře známé koprové omáčky nebo při zavařování okurek. Semena kopru je možno přidávat pro chuť k jídlu a pro dobré trávení po bohatých hostinách. Celé rostliny nebo jejich části se dávají do polévek, jídel z ryb, zelí, jablečného koláče, do koprového másla, majonézy, do pečiva atd. Opět záleží především na naší fantazii. Kvetoucí vrcholek kopru lze přidat nejen již ke zmíněným zavařovacím okurkám, ale také ke květáku. Listy je dobré jemně nakrájet a přidat do polévky, bramborového salátu, měkkého sýru, do vajec, k lososu, a do grilovaných jídel. Uplatnění nachází rovněž jako čerstvá obloha a vaří se s novými brambory.

V kosmetice lze využít rozdrcená a vyluhovaná semena kopru jako přísada do koupele k posílení nehtů. Semena kopru se rovněž žvýkají za účelem dosažení sladšího dechu.

Léčebných účinků kopru je možno využít vzhledem k vysokému obsahu minerálních solí v neslané dietě. Připravuje se koprová voda při špatném trávení, nadýmání, škytavce, žaludečních křečích, nespavosti, a kolice. Samotný extrakt se skládá z 13 rozmělněných semen v hrnku 225 ml vroucí vody. Aplikuje se 15 ml u dospělých nebo 5 ml u dětí. Podle potřeby je možno pití několikrát opakovat. Extrakt se pije také jako čaj k posílení kojících matek.

Brassiacaceae - kapustovité

Křen selský - Armoracia rusticana z čeledi Brassicaceae byl původně pěstován převážně jako léčivá bylina. Dnes jej řadíme spíše k aromatickým bylinám a ke koření. Ke kulinářskému rozvoji křenu došlo na konci 16. Století v Německu a rovněž v Dánsku. Užívalo se jej hlavně jako netradiční ostré přísady do rybích omáček. Kolem roku 1640 se pravděpodobně rozšířil západním směrem do Velké Británie, kde se křenová omáčka dostala do pevného spojení s rostbífem.

Křen roste zejména na otevřených slunečných prostorách. Upřednostňuje lehkou, dobře kypřenou, úrodnou a pokud možno vlhkou půdu.

V kuchyni nalézají uplatnění hlavně listy, které je možno přidávat do salátů, a kořen. Z kořene se připravuje křenová omáčka jako doplněk například různě upravených ryb. Kořen lze nastrouhat také do salátu, zelí, do pomazánek, červené řepy, měkkých sýrů, či jím naplnit avokádo.

V domácnosti a na zahrádce má křen celou řadu možností svého využití. Pěstováním křene v blízkosti brambor, se zvyšuje jejich odolnost vůči chorobám. Z kořene křenu připravíte účinný extrakt k postřiku jabloní proti hnilobě. O ředění je třeba poradit se předem raději s odborníkem. Jemně nakrájené listy křene je dobré přidat do krmení pro psy jako prostředek na odčervení a pro zlepšení tělesné kondice psa.

Křen je rovněž možné povařit k získání tmavožlutého přírodního barviva. V kosmetice využíváme kořeny křenu nařezané a vyluhované v mléce jako prostředek k čištění pleti. Vymačkaná šťáva z kořene, v kombinaci s bílým octem se užívá k zesvětlení pih.

U křenu platí dvojnásob rčení všeho s mírou. O způsobu jeho užívání se pro jistotu poraďte s vaším lékařem. Léčebné účinky křenu se vztahují taktéž především na jeho kořeny. Zařazují se do diety podporující trávení, a dále také k odstraňování hlenu a tekutých reziduí. Můžeme je užívat jako sirup při bronchitidě a kašli. Nastrouhané kořeny se dávají do obkladů a užívají se při omrzlinách, ztuhnutých svalech, ischiasu, revmatismu a podobně.

Zdroje:
Bylinář (Lesley Bremnessová, Fortuna Print, Praha 2004)
Rok v zahradě (Reader´s Digest výběr, spol. s.r.o., Praha 2002)
Zahradníkem bez zahrady (Gay Searchová, Knižní klub, Praha 2003)