Příroda a nezkušená mláďata aneb jak mi příroda nafackovala

K přírodě a hlavně k vandrování jsem přilnul už ve druhé třídě, kdy jsem se svým vedoucím začal "jezdit ven". Nejdříve to byly jednodenní výlety. Následovalo přespávání ve srubech. Pak pod širákem a mnohdy i pod mokrou celtou. Rozdělávali jsme oheň za deště. Jedli dary přírody a pili ze studánek. Žili jsme pro přírodu a s přírodou. To vše ale pod ochranou rukou zkušeného vedoucího. Bylo tedy jen otázkou času, kdy do lesa půjdeme sami.

Bylo mi šestnáct a mému kamarádovi patnáct. V lese jsme už spali alespoň stokrát a tak nás přeci nemohlo nic překvapit. Doma jsem měl ve vandrování volnou ruku a tak nebyl problém vyrazit bez vedoucího. Horší to bylo s kamarádem, ale poté, co jsme jeho maminku přesvědčili, že je mi už devatenáct, byla cesta, vstříc nepoznanému dobrodružství, volná.

Únorové počasí ve městě dávalo všude vědět, že jaro již na sebe nenechá dlouho čekat a tak, jako praví vandráci, jsme v roztrhaných džínsech vyrazili přespat do kopců, jež se tyčily nad naším městem. Podél hlavní silnice jsme se brodili rozbředlým sněhem a tu a tam nám projíždějící kamión poslal trochu té slané dobroty do obličeje. Ani jsme moc nenadávali a jen se těšili, až budeme v lese, v bezpečí od civilizace.

Naprosto nepřipravené nás ovšem v lese zastihla sněhová chumelenice a ostrý silný mrazivý vítr, který se hnal mezi stromy přímo přes nás. Ze země zvedal namrzlé kousky sněhu, které nás bodaly do tváří a my, odhodlaní pokračovat dál, jsme zrychlili, jen abychom se dostali za horizont, do závětří. Bez čepic a rukavic jsme byli promrzlí během několika minut. Dokud jsme šli do kopce, bylo vše v pohodě. Ale při nižší fyzické námaze po rovince či z kopce nás začal studit pot. Orosené vlasy zmrzly a vytvořily tak na hlavách jakési helmy, které jsme po několika marných pokusech přestali rozbíjet.

Ve snaze alespoň na chvíli se schovat před zimou a větrem jsme vylezli na posed, který sliboval pevně uzavřené místo, kam se vítr nedostane. Do posedu jsme ovšem strčili pouze hlavy a už se rychle sunuli dolů, protože škvírami mezi prkny bych prostrčil i batoh.

Protože se už stmívalo, rozhodli jsme se pokračovat dál. Jenže tma přichází v zimě a v lese nezvykle rychle. Brzy jsme sešli z cesty a dál pokračovali pouze podle domněnek a náhodně zvoleného směru. Občas jsme narazili na něco, co připomínalo turistickou značku, ale většinou to byl na stromě jen čtvereček, který dával tušit, že jestli tam nějaká značka byla, tak zmrzla a upadla do sněhu. Sněhu bylo po pás, ale šťastně zvolený směr nás zavedl na cestu, která mířila k našemu cíli. Naše rifle byly promáčené a my úplně unavení, když jsme konečně dorazili k vojenskému srubu, kterému se mezi vandráky říkalo Motýlek. Byl odemčený a prázdný. Uvnitř byli kamínka a prkenné postele a hlavně, hlavně tam nefoukalo.

Nasbírali jsme dříví a zapálili oheň. Vytáhli jsme zmrzlý knedlík, který jsme se snažili rozmrazit v ešusu se svíčkovou. Nešlo to. Pověsili jsme kalhoty na šňůru ke kamnům a kamarád šel spát. Ještě jsem chvíli topil a několikrát spravoval kamna, kterým nějak nezvykle často vypadávala kouřová roura. Po každém takovémto vypadnutí byl vojenský bunkr plný kouře. Byl jsem vzhůru asi do jedné a pak šel taky raději spát. A v domnění, že tu zimu zaspím, jsem zalezl do spacáku.

Vzbudili jsme se asi ve tři ráno (to je jen můj odhad, protože ani jeden z nás neměl hodinky) a už nedokázali usnout. Až do prvního slunečního paprsku jsme si povídali. Vstali jsme, udělali horký čaj a snažili se zlomit kalhoty, které přes noc nasákli vlhkost a zmrzly. Dopili jsme čaj a vyrazili na několik kilometrů vzdálené nádraží, abychom stihli nějaký vlak, který by nás odvezl domů. Do tepla a do civilizace.

Přestože by mé vyprávění mohlo být bráno jako legrace, zažili jsme během cesty nejednu nepříjemnou situaci, ať už to byla tma v lese, nedostatečné oblečení, ztracení se, únava. Mnoho takovýchto výprav už skončilo smrtí a věřím, že nás tam nahoře měl v tu chvíli někdo opravdu rád, když nám pomohl překonat vše a já teď můžu psát o tom, jak je nebezpečné chtít pokořit přírodu. Jako lidské mládě jsem díky této výpravě načerpal mnoho zkušeností, které jsem minulou zimu předal klukům z Ekoklubu, kteří se mnou přespali v únorovém mrazu ve stejných horách, v kterých jsem já málem přišel o život.