Jane Goodall - "Opičí žena"

Jmenuji se Valerie Jane Morris Goodallová…

a letos 3. dubna jsem oslavila své jednaosmdesáté narozeniny. Narodila jsem se roku 1934 v Londýně a zde jsem strávila prvních třiadvacet let svého života. Můj otec se jmenoval Mortimer Herbert Morris-Goodall a svůj život zasvětil autům jako závodník a následně i podnikatel. Bohužel v roce 2001 ve svých 94 letech zemřel. Moje maminka Margaret Myfanwe Joseph se živila jako spisovatelka a psala pod pseudonymem Vanne Joseph Goodallová. Moje sestra, Judith, slaví narozeniny ve stejný den jako já. Akorát jsme se narodily čtyři roky po sobě.

Ale zpět k mému vlastnímu životu. „Zvířata mě fascinovala už od nejútlejšího dětství. Jako malá jsem se občas zabydlela v kurníku a čekala, až se z vajec vylíhnou kuřata, nebo jsem studovala žížaly, které jsem si často k úděsu rodičů nosila i do postele. Na dětství vzpomínám takto: „Bylo mi něco málo přes rok, když mi maminka dala plyšovou hračku šimpanze, připomínající vůbec první šimpanzí mládě narozené v londýnské zoo. Přítelkyně mé matky se nad tím většinou pohoršovaly a sýčkovaly, že ta příšera mě bude strašit ve snech. Ale plyšák Jubilee, byl mou nejmilejší hračkou a v dětství mě doprovázel na všech cestách. Přiznám se, že ho, starouše opelichaného, mám ještě dnes!““ (zdroj: 1)

Období druhé světové války přineslo hodně změn do mého života. Rodiče se mi rozvedli a já se s mamkou přestěhovala na pobřeží do městečka zvaného Bournemouth. Po povinné školní docházce a úspěšně složené maturitě v roce 1952 jsem absolvovala ještě kurs pro sekretářky. Ta mě ale vůbec nebavila. Studium na vysoké škole jsem si nemohla dovolit. Na chvíli jsem vzala zavděk prací na Oxfordské univerzitě. Díky své bývalé školní kamarádce jsem si splnila svůj nejtajnější sen. A tím byla cesta do Afriky. Vycestovala jsem v roce 1957 do Keni na rodinnou farmu, abych zde tento nádherný kontinent, který mě doslova uchvátil, mohla co nejlépe poznat. A rozhodla jsem se, že tu už zůstanu. Pracovala jsem zde jako sekretářka. Na radu své kamarádky jsem se rozhodla, že zatelefonuji světoznámému antropologovi, archeologovi a paleontologovi, Louisovi Leakeymu. A co se nestalo. Jako kurátor Národního muzea přírodních věd v Nairobi mi nabídl místo asistentky. Takto jsem se dostala i na jednu z jeho výprav do Olduvajské rokle v Serengeti. „Terénní výzkum mě nesmírně bavil, Leakey mi proto navrhl, abych se pustila do studia skupiny šimpanzů v rezervaci v Tanzanii. Takovému projektu bylo těžké odolat, ale obávala jsem se, že na seriózní vědecké studium nemám dostatečné vzdělání. Leakey mě však přesvědčil, že potřebuji jen to, co už mám: touhu po poznání a pochopení pro zvířata.“ (zdroj: 1)

Spolupráce s Louisem Leakeyem pro mě byla velkou výzvou.

Ačkoliv jsem neměla vystudovaný bakalářský stupeň, začala jsem roku 1962 s podporou Leakeyho studovat Cambridgeskou univerzitu. Tato výjimka se stávala jen velmi zřídka, já jsem byla osmá, komu takto studium povolili. V roce 1965 jsem získala titul PhD. po úspěšném absolvování studia v oboru etologie. Název mojí závěrečné práce zní „Behavior of the Free-Ranging Chimpanzee“. Práce se týkala pozorování života šimpanzů ve volné přírodě v rezervaci Gombe. Tato expedice začala v roce 1960 a skončila až po šesti letech. Většinu z této doby jsem stanovala u jezera Tanganjika. Trápili mě zde nejenom komáři, kobry a otravný hmyz. Potýkat jsem se musela i se zlodějskými paviány nebo malárií. Přes půl roku mi trvalo, než mě jedna tlupa šimpanzů přijala mezi sebe a nevadila jim tak nijak zásadně moje přítomnost. Do té doby utekli, i když jsem byla půl kilometru daleko.

Novodobé objevy a zjištění

Když mě šimpanzi přijali mezi sebe a já zjistila, že se dokážou radovat nebo být smutní, milovat či nenávidět, tak jsem se rozhodla, že je pojmenuju. Mnoho kolegů se postavilo proti tomuto kroku, prý abych je jen číslovala. Ale vždyť jsou to inteligentní tvorové.

Přišla jsem na to, že lidoopi vytvářejí obdobná strukturovaná společenství jako my lidé. Poodhalila jsem díky denodennímu pozorování jejich hierarchii a způsoby komunikace. Dalším objevem bylo i to, že používají primitivní nástroje. Ale nejenom to, oni si je dokonce dokážou i vyrábět.

Jak jsem si na šimpanze zvykla a oni na mě, tak jsem postupně zjišťovala, že dovedou efektivně projevovat své emoce a každý jednotlivý jedinec má své vlastní povahové rysy. Šimpanzi si vytyčují své teritorium jako většina živočichů. Toto území si následně brání, přičemž jsou schopni se sekupovat do skupin, aby byli vůči protivníkovi silnější. Výjiměčné nejsou ani několikaleté války. Při lovu dokážou spolupracovat.

Jejich povaha má i negativní stánky. Krom toho, že loví drobnou zvěř, tak jsem se několikrát stala svědkem situace, kdy jedna samice vytrhla mládě z náručí jiné samice. To zabila a následně snědla. Do té doby se o kanibalismu mezi šimpanzi vůbec nevědělo. Šimpanzí muži se chovají obdobně jako ti lidští „shlukují se kolem samic, když jsou po ruce. Ale často se toulají v čistě ,pánské‘ společnosti a raději si vřískají spolu než se samicemi nebo s mláďaty.“ (zdroj: 1)

Vědecký tábor v Gombe jsem v roce 1964 přeměnila na výzkumné středisko Gombe Stream Research Center.

Můj osobní život

V ten samý rok, kdy bylo Gombe „povýšeno“, jsem se provdala. Vzal si mě baron Hugo van Lawick. S ním mám jednoho syna Hugo Erica Louise. Ten se narodil po třech letech našeho vztahu. Bohužel toto manžeství skončilo po deseti letech rozvodem. A já si o rok později vzala politika a ředitele Tanzanských národních parků Dereka Brycesona. Ten o šest let později zemřel na rakovinu. Ale díky jeho významnému vlivu a kontaktům jsem mohla lépe prosazovat svůj výzkum a omezit příliv turistů do Gombe.

Mezi mé bibliografické texty patří:

kniha In the shadow of man - Ve stínu člověka (1971; souhrnné výsledky mého výzkumu šimpanzů; fotografie Hugo van Lawicka)
studie Innocent Killers (1970; napsala jsem ji se svým prvním manželem; je o psech hyenovitých, šakalech a hyenách)
My Life With Chimpanzees (1988; kniha věnována dětem)
Také jsem publikovala mnoho odborných článků v časopise National Geographic a účinkovala nebo se podílela na vzniku mnoha filmů o těchto primátech.

I ve svých letech stále ráda cestuji. Většinu roku strávím mimo domov. Několikrát do roka navštěvuji své šimpanze v Gombe, abych si zde „dobila baterky“. Ve svém volném čase přednáším, píšu knihy a články a učím mladší generaci. Byla jsem u zrodu projektu adopce šimpanzů, bojuji proti zneužívání lidoopů v lékařském výzkumu a jejich lovu, pomáhám vymýtit chudobu, nemoci i nelegální obchod se slonovinou. Aktivně se angažuji v řadách OSN. V roce 1977 jsem založila The Jane Goodall Institute, jehož cílem je výzkum, vzdělávání a ochrana divoké přírody. A velmi si cením toho, že mě britská královna v roce 2003 udělila Řád britského impéria a povýšila mě tak do šlechtického stavu.

Zdroje informací:
1) jenprokrasu.jenprozeny.cz/blogy
2) www.rozhlas.cz
3)cs.wikipedia.org/wiki/Jane_Goodallov%C3%A1