Pohoří na Šumavě – krajina lidských příběhů

Dorazit sem můžete po svých a nově i autem z Pohorské Vsi, ale za nejlepší volbu můžeme považovat výlet na kole. Asfaltová cesta lesem je totiž příjemná a není příliš frekventovaná. Pohoří na Šumavě je východištěm jak na cestu k „falešnému“, nepravému prameni řeky Lužnice na české straně, tak i k protějšímu vitorazskému Aichelbergu, hoře na jejímž západním svahu ve výšce 970 metrů pramení lužnický „originál“. Vydat se odtud můžete i po zelené, cestou mezi bohatými prameništi Pohorského potoka, jedním z míst kam umí zabloudit i los evropský (Alces alces) aby tu dal vzniknout další generaci potomků. A pochopitelně, po staletí zde na samém předělu mezi českými a rakouskými zeměmi, stávala malá osada.

Sklo, pivo i líh

Úrodné pastviny, které dnes zarůstají třtinou, dostatek vody z potoků a pramenišť a hlavně rovné bukové dřevo v lesích, to bylo zárukou nemalého bohatství už za Karla IV. První záznam o zdejším „velkém statku“ ale nalezneme až ve starém klášterním urbáři z roku 1524. Tehdy byl nazýván latinsky Fagosilvanum („Bukoles“), německy pak Buchenwald. Pochopitelně se nejedná se o lokalitu, která smutně proslula za světové války coby koncentrační tábor, i když ani zdejší „příběh“ nepozbývá kruté tragédie. Později, když celé novohradské panství začala spravovat šlechtická větev Buqoyů, vzkvétala i tato vesnice, přidružená ke středověkému statku.

Právě nový pán na Novohradském panství, Filip Emanuel Buqoy, se rozhodl zde v roce 1695 vybudovat sklářskou huť. Rašeliny na výtop bylo ostatně všude v okolí dostatek. Kvalitní dřevo a sklo dnes možná nezní jako ideální obchodní komodity, ale před stoletími byla situace na trhu holt trochu jiná. Podél „staré cesty“ na Freidstat tu brzy vznikla vesnice, která už měla v roce 1793 na osmašedesát popisných čísel, ve kterých žilo více než 120 rodin. Ke sklářské huti se navíc brzy přidal malý pivovar a lihovar, a dříve opomíjené sídlo, obklopené z jedné strany bažinami a z druhé hustými lesy, strategicky položená na průjezdné stezce do Rakous, se brzy stala buqoyským „horkým zbožím“.

Hranice na mapě a mezi lidmi

Těsné sousedství s hranicí bývá v dobách míru zárukou bohatství a rozvoje obchodu. Málokomu tu záleželo na národnosti, nebo na řeči, kterou se hovořilo. Německy i česky tu uměli všichni, a díky poctivé práci si zdejší lidé nehleděli navzájem do talíře se závistí. Navíc všichni místní platili za velmi ochotné a zbožné obyvatele. Ručně malované svaté obrázky se z této vsi vyvážely do celé Evropy, a pomohly vydělat i na stavbu zdejšího kostela, jehož mocné zdi můžeme obdivovat ještě dnes. Když se ale ručička hodin, měřící běh času, přichýlila ke třicátým letům dvacátého století, začala se situace měnit. V pohoří na Šumavě rázem žila jen pětina Čechů, ti ostatní se cítili být více Němci, nebo alespoň rodilými Rakušany.

Druhá světová válka pak uvrhla na celou oblast špínu vzájemných křivd. Po válce se stala oblast, plná opuštěných samot, rozbitých a vypálených statků, územím nikoho. Osady v okolí – Johanesthal, Stříbrné hutě, Georgendorf nebo Berau – po červnovém Verteibungu (násilném odsunu Němců v polovině roku 1946) bylo třeba znovu zasídlit. Nikomu se sem zvlášť nechtělo. Po zlatokopech, kteří brali ze samot a domů co se jim právě hodilo, sem přišla řada rodin z Rumunska, východního Slovenska a slovensko-maďarského příhraničí. Živili se především prací v lesích a pastevectvím, jenže krajina opuštěných statků připomínala spíš hřbitov.

Už nikdy válku

Ten jediný, zarostlý hustou travou, tu ostatně patří k nejvyhledávanějším zastavením vůbec. Zvláště pak pomník u cesty, věnovaný obětí první světové války. Nápis na něm „Nie wieder Krieg“, vyvedený kostrbatými písmeny, je pak jakési memento celého tohoto kraje. V roce 1951 se však situace na česko-rakouském pomezí vyostřuje. Nadešli časy, kdy se na hranicích znovu střílí, a to nejen do vzduchu. Uprchlíci, převaděči, blikající záře světlic na noční obloze a štěkot psů pohraniční stráže začali dotvářet kulisu Pohoří na Šumavě. V té době tu žije sice už jen pětasedmdesát stálých obyvatel, ale ostře sledované hraniční pásmo nikomu nesvědčí.

V osmdesátých letech minulého století tu už nikdo nežije, a většinu zbývajících domů srovnala se zemí armáda. Až teď se začíná do tohoto „bohem zapomenutého kraje“ zvolna vracet život. Pohoří na Šumavě je možná trochu melancholické a smutné, ale určitě stojí za návštěvu.

Los na cestách

Zamokřené nivy horských potoků, březové a vrbové porosty, to je to pravé pro losy evropské. Bažinatá stanoviště vyhledávají hlavně v letních měsících, kdy tu můžeme narazit i na samici s mladými. Zvíře, které váží v průměru okolo 300 kilogramů, se však pohybuje s nevšední lehkostí a tichostí. Jsou velmi plaší, a nebýt pobytových znamení, jako jsou stopy v bahně, trus a okusy na mladých dřevinách, nejspíš by unikali naší pozornosti ještě dlouhou dobu. Setkání s tímto impozantním zvířetem je velmi silný zážitek, ale není důvod k obavám. Jsou velmi mírumilovní.

Obrovský zerav

Mohutná dřevina, která je domovem v Severní Americe, tu neroste náhodou. Vysazovány byly cíleně, protože jejich dřevo bylo ideálním materiálem pro výrobu šindelů. Lehké, pevné a hlavně odolné vlhkému klimatu. Pohořský zerav obrovský (Thuja plicata), rostoucí u trojpatrové kapličky za vsí, je s obvodem kmenu 450 centimetrů skutečným obrem. Je třetím největším zástupcem svého druhu v České republice, a jeho stáří se odhaduje na více než 200 let.

Fotogalerie k článku