Hřebeny severu Jeseníků aneb Vzhůru do sedel!

Lanovkou anebo pěšky, kopec je pořád těžký

Cest na vrchol existuje celá řada, to platí i v životě. Rozhodnout se ale musíte jen vy sami. Sotva totiž rozhýbete ztuhlé klouby po cestě vlakem či autem, čeká na vás volba přímo zásadního významu. Ještě jsme ani nevydechli sílu zážitků po průjezdů stanicí proslavenou postavou Aloise Nebela, a před námi stojí šraňky malého nádraží v Ramzové, a rozcestník turistických tras nám nesmlouvavě kyne červenou značkou do kopců. Nebudeme nikomu sahat do svědomí, nahoru na hřeben se prostě nějak dostat musíme, a je celkem jedno, jestli nám v tom pomůže lanovka anebo vlastní nohy. Lenost těch, kteří zvolí lanovku u ski-areálu, můžeme snadno ospravedlnit: první dva kilometry tu totiž skutečně není mnoho k vidění. V tisíci metrech si můžeme naši nechuť k drápání se do kopce vynahradit. Jsme na Čerňavě, a můžeme tu buď směle přesednout na pokračování lanovky, nebo už vyrazit po svých.

Šerák – borůvky i pivo, jak je libo

Kopec Šerák nás z dálky vítá svými 1351 metry nadmořské výšky a členitým vrcholem. Můžeme pozorovat, jak se kolem mění les, zmenšuje se co do výšky a stává se hustším. Pokroucené smrky obrostlé lišejníky nám připomínají, že zima v horách není žádná selanka. Konec lanovky pod vrcholem také nepřímo vyznačuje i hranici, kde končí, to co bychom byli schopni zvát lesem, a kolem nás se teď už nacházejí jen zahuštěné borovicové kleče. Pokud nejste nalazeni na borůvkovou vlnu, nebo bor;vkz yrovna nerostou. možná si vyberete i jinou pochutinu, kterou pro vás rádi připraví v horské chatě Jiřího o půl kilometru dál. Ta už taky patří k inventáři Jeseníků. Základy chaty tu stojí už od roku 1888.

Navíc se jedná o „poslední výspu civilizace“, na další dlouhé kilometry. Podnik, který je proslaven borůvkovými knedlíky, borůvkovými taštičkami – no prostě vším, do čeho jen lze přidat borůvky, vyniká také krásnými výhledy do údolí. A dát si tady, na vrcholu kopce Šerák pivo stejnojmenné značky, to už je skoro povinnost. Radostná. Není od věci tu doplnit i zásoby pitné vody, obsluha je z tohoto hlediska vstřícná. Chata totiž slouží po celou dobu své existence jako „start“ pro všechny trasy na severu Jeseníků. Posíleni a vybaveni můžeme konečně vyrazit na pořádnou tůru. Svou náruč nám otevírá Národní přírodní rezervace Šerák-Keprník. Za zmínku určitě stojí, že některé partie této 800 hektarů velké rezervace spadají pod ochranný režim od roku 1903. Už tehdy si knížepán Jan II. z Lichtenštejna povšiml nebývalé pestrosti zdejších hor. Snad mu zdejší holo-vrchovina připomínala jeho rodnou domovinu.

Louky jako v Alpách

To, co je před námi k vidění skutečně jen tak někde neuvidíme, pokud jsme se právě nevrátili z Alp. Horské louky na hřebenech obývá pestrá směska podivuhodných živočichů a rostlin, které na stovky kilometrů nemají obdoby. Dost často se totiž jedná o pozůstatky dob ledových, které tu našli svůj vlastní „v čase i prostoru“ zamrzlý ostrůvek pro přežití. Trsy sítiny rozkladité (Juncus triffidus) nás asi úplně neohromí, ale žluť hořce tečkovaného (Gentiana punctata) nebo jedovatá krása květů oměje šalamounku (Aconitum plicatum) by už třeba mohla. Modrou značku, která nás vedla od chaty Jiřího kolem rozcestníku Šerák na dalším zastavení – pod Keprníkem - opustíme. Pravdou je, že na nedostatek značení si tu určitě stěžovat nemusíme. Rozdělovníky běžkařských tratí, eurotras i ty turistického klubu na nás budou pomrkávat celou cestu.

Kamenný stařec hlídající evropské rozvodí

Keprník je s výškou 1423 metrů čtvrtou nejvyšší horou Hrubého Jeseníku, a nutno podotknout, že jeho rozervaná silueta proti nebi působí velmi zlověstným dojmem. Jako zamračený děd, shlížející do údolí. Ne nadarmo o tomto místě koluje řada pověstí, zlými duchy počínaje a čarodějnicemi konče. Kolem nás se rozkládají dvě sedlová rašeliniště, roztrhané dílce skal a vysokohorské lesy „pralesního“ charakteru. Nemusíme být geology, abychom mohli číst v historii, kterou do zdejší krajiny vepsal sám ledovec. Čím blíže ke Keprníku, tím častěji budeme narážet na mrazy zvětraná skaliska („mrazové sruby“). A celé to kamenité placaté suťové podloží, které vám tak rádo klouže pod nohama, jsou zbytky ledovcové morény, hrnutých do údolí masou ledovce. Míříte li ke Keprníku, vše po vaší pravé ruce spadá do rozvodí moře Černého, po levé pak Baltského. Nacházíte se totiž přímo na hranici evropského rozvodí.

Tetřevové bez hranic

Cesta nás vede k Trojmezí, dávné to hranici tří zdejších panství. Dolů ve směru na Brannou patřilo vše Lichtenštejnům, Losinsko zase Žerotínům a vše na východě zase vratislavským biskupům. Snad proto, že se dávní páni podělili o území v kraji tak nehostinném přispělo ke klidu celého kraje. Dodnes tu stojí patníky, němí svědkové času. Při jejich hledání v podrostu budete mít možná štěstí, a zažijete jedno nevšední setkání. Rozvolnění porost zdejších podnebím vybělených vlajkových smrků totiž obydluje i tetřev hlušec (Tetrao urogallus). Nepočítejte ale s jistotou, tento „čtyřkilový krocan“ je jedním z nejvzácnějších ptáků v Čechách. Spíš než na něj možná narazíte na jeho pobytové stopy, zbytky trusu, které si odložil na nějaký pařez. I on je jedním z důvodů, proč si zdejší lesy zaslouží přísnou ochranu. Odpočinek u dalšího rozcestníku, v sedle pod Vřesovkou, nám jistě přijde k duhu.

Čeká nás totiž výstup na Červenou horu. Než jít ale dál po červené, ke kapličce u skomírající studánky Vřesovky, my zamíříme raději po žluté. Jednak si užijeme prodírání klečovým bludištěm, ale také se před námi otevřou překrásné výhledy do údolí a pohled na skalní fragmenty, vytvarované do prapodivných tvarů. Pravda, zrovna Kamenné okno někoho, kdo čekal druhou Pravčickou bránu nejspíš zklame, ale je tu pořád nádherně. Od 1333 metrů vysoké Červené hory se sesypeme k „bílému sloupu“. Přesně takové totiž sloužily jako turistické značení před rokem 1945. Jeho skoro třímetrová výška má své opodstatnění, tady, v lavinovém poli, nejsou dvoumetrové návěje sněhu nic neobvyklého.

Cíl, anebo začátek další trasy?

Červenohorské sedlo v 1013 metrech na nás působí jako malé zjevení. Hotely, stanice horské služby, zastávka autobusu i restaurace? Jsme v cíli. I když to s námi po hřebenech trochu houpalo, máme v nohách deset kilometrů, a zážitků fůru. Jestli odtud zamíříte do údolí, nebo využijete zdejší pohostinnosti, případně odtud budete pokračovat dál na Ovčárnu, nebo až na samotný Praděd, to je na vás. Jeseníky, to není krása na příděl, jsou tu pro všechny.

Lovci úsvitů a západů Slunce

Z jednoho důvodu si ale vyplatí si Červenohorské sedlo zapamatovat. Je to totiž ideální startovní místo k výstupu zpět na Červenou horu v časných hodinách. Najdou se lidé, kteří si zakládají na počtu zdolaných tisícovek metrů nadmořské výšky. Normálním lidem je marnost takového počínání jasná už dopředu, protože víc než osm zaráz jich nikdy tihle vrcholoví borci a horolezkyně stejně nasbírat nemohou. Najdou se ale lidé o poznání skromnější, kteří dobře ví, jak netušené krásy skrývají věci zdánlivě obyčejné. Nechme se tedy inspirovat příkladem těch druhých, a vyrazme z Červenohorského sedla do nad ránem či navečer krásně opuštěných českých hor lovit nikoliv převýšení, ale něco nepopsatelně jednoduššího. Ten nejkrásnější ranní úsvit a západ slunce. Třeba Vám Jeseníky odhalí jedno ze svých tajemství, a pochopíte, proč se celá hora jmenuje Červená.

Lanovkou až na hřeben

Fotogalerie k článku

V létě nebo v zimě, lanovka na Ramzové ochotně slouží všem, kdo se rozhodnou podívat se na věci trochu z výšky. Lyžaři i lenoši si jí tu užívají už od roku 1976, a jednalo se o vůbec první lanovou dráhu v tomhle koutu Jeseníků. Celoroční provoz zařízení začíná o půl deváté ráno, a poslední jízda se koná o půl šesté. V zimě o hodinku dřív, ale to už tu stejně bývá na vyjížďky šero. Turnus jízdy je hodinový, ale bufet v Ramzové příjemně ukrátí čekání. První úsek, na Čerňavu, je dlouhý 1460 metrů, a vyveze vás sem pevná čtyřsedadlová lanovka. Tady můžete přesednout, a nechat se vyvézt dalších 1810 dvousedadlovkou až pod Šerák. Trochu to drncá, ale výhledy z jízdy stojí za to. S cenou je to už trochu horší. Až pod Šerák za 170/130 kč, ale zato ušetříte své klouby i plíce. Cesta až na vrchol trvá přibližně dvacet minut.

Šibeniční ptáci

Kulisu strašidelného Keprníku doprovodí i krákání nezvykle velkých „vran“. Ale nenechte se zmást – máte možnost si zblízka prohlédnout největší ptáky, kteří dali jméno celé čeledi – krkavců velkých (Corvus corax). S rozpětím přes jeden metr působí skutečně strašidelně, ale bát se jich nemusíte. Tihle ptáci totiž ve skutečnosti patří mezi ty nejchytřejší, na které v Čechách narazíme. Krkavec se dožívá i čtyřiceti let a dokáže se naučit mluvit, podobně jako papoušek. Zlaté časy krkavců nad Evropou ale skončili už dávno, s časem velkých středověkých bitev. Zahnívající těla padlých byly totiž mnohem snazším zdrojem potravy, než lov drobných obratlovců. Přesto si dodnes lidé spojují tyhle mimořádné letce s něčím zlověstným.

Borovice kleč – přítel či nepřítel?

Člověk nemusí být fandou pohádek o Krakonošovi, aby pochopil, že i hory mají svůj život. Příběh těch jesenických je do značné míry spjat s lidmi, prvními osadníky, kteří přicházeli do údolí. Hole a planiny na vrcholech Šeráku, Keprníku či Vozky se po lovcích a sekáčích staly cílem pastevců. Polovinu roku tu totiž stáda mohla najít obživu, a kromě vlků (se kterými si bačové uměli poradit) jim tu nic nehrozilo. Přítomnost stád ale nevoněla knížecím lesníkům. V devatenáctém století tak dochází k ústupu pasteveckého hospodaření, protože ovce a kozy prý vypásaly semenáčky stromů. Jenže louky bez pastvy začaly rychle podléhat erozi – odnosu půdy, ať už větrem či vodou. Lesníci si rychle spočítali, že úplně bez péče to nepůjde. Inspirovali se tedy u sousedů, a rozhodli se v roce 1878 osadit všechny holé hřebeny všudypřítomnou borovicí klečí, která dobře kořeny zpevňovala kamenitý podklad. Přísloví z deště pod okap samozřejmě platí i tady. Kleč se začala rozrůstat v pravdě živelně, a záhy začala překrývat ony tolik mimořádné louky. I proto se dnes ochránci přírody v rámci komplikovaného managementu snaží vysekávat kleč všude tam, kde je zapotřebí louky uchránit.

Jak to vypadá, když to padá?

Zima roku 2004 řádně předvedla obyvatelům Jeseníků, co všechno dokáže. Na navátou sněhovou krustu, která už místy tála, připadla nová vrstva sněhové nadílky, a prvního března se za ohromného rachotu vydala do Údolí. Sněžnou kotlinou se valila pětadvacet metrů široká a 450 metrů dlouhá lavina, která měla na „odtrhu“ výšku více než dva metry. Dva tisíce tun sněhu vyvracelo stromy a přeoralo zem až na holou půdu. S lavinami prostě není legrace.

Jak se dělá rašeliniště?

Kde se vzalo, tu se vzalo – rašeliniště. Co je k tomu takhle ve výškách vlastně zapotřebí? Pokud chceme „uvařit“ dobré rašeliniště, potřebujeme na to pánev, nejlépe takovou s pevným kamenitým podložím. Hned budeme mít jistotu, že co nám z nebe naprší nám jen tak rychle neodteče, nebo se nevsákne. Stejně jako je rozdíl mezi teflonovou a jinou pánví, i tady je důležité podloží. Musí být dostatečně chudé, neúživné. Když k tomu pak přidáme chlad a vlhko, vznikne nám kyselá mokřina, která vyhovuje jen odolným specialistům z řad rostlin, například drobnému mechu rašeliníku (Sphagnum). Z jeho rozkládajících se a přerůstajících těl vzniká hmota, rašelina, která za stovky let vytvoří houpavý a čvachtavý povrch. Poslední léta je ale v Jeseníkách sucho, a rašeliniště pod Keprníkem spíš připomíná podivnou louku zarostlou suchopýrem.

Fotogalerie k článku