CHŘIBY, to nejsou jen hřiby

Když tu v roce 1991 úředníci z Kroměříže oficiálně vyhlašovali Přírodní park o rozloze třiašedesáti kilometrů čtverečních, počínali si asi tak jako Kolumbus, oznamující domorodcům, že odteď žijí v Novém světě. To, že jsou zdejší lesnaté svahy, protkané pěšinkami mezi skalami, starými lomy a rozvalinami hradů mimořádné, věděli totiž místní obyvatelé už dávno. Tahle skutečnost také neunikala ani starým trampům a tulákům, kteří tu pod korunami stromů nacházeli klid, srovnatelný s majestátem zelených katedrál. Pokud by totiž měl nějaký příměr nejlépe popisně shrnout zdejší kouzelný kraj, bylo by to slovo „pestrý“.

KYJOVKA – JAK ZAČÍNÁ ŘEKA

Cestu za poznáním jihozápadního cípu Chřibů a jejich příslovečnou pestrostí, kulturní i přírodní, můžete zahájit v rázovité obci, zvané Koryčany (49°6'23.302"N, 17°9'48.553"E). Když už nic jiného, můžete se tu podivovat nad říčkou, či spíše kanálkem, který se světu hrdě hlásí jménem Kyjovka.

Tahle říčka, která se tu v korýtku líně plazí vesnicí, má před sebou ještě dlouhou cestu. Čeká ji nějakých osmdesát kilometrů, než se protáhne Kyjovem, mutěnickou rybniční kaskádou až k Hodonínu, narovná se mezi lány polí v Podluží a doteče do lužních lesů na hranici naší země. Až tam, na svém dolním toku se její koryto začne kroutit a vytvářet ostrůvky a slepá ramena, aby před soutokem se svou větší sestrou, řekou Dyjí, připomínalo její okolí povodí Amazonky. Pravda, hraniční řeka Morava dala jméno celému kraji, ale tahle nenápadná Kyjovka je něčím, „co je společné všem zdejším lidem“ už proto, že jim protéká za humny. Po celé délce jejího toku můžete sledovat letitou snahu lidí o její zkrocení, napřímení a vydláždění. Ale v kontrastu s tím neradostným pohledem zase uvidíte, jak bobří hráz vychýlila celé koryto o dvacet metrů, a kde si velká voda ukousla kus břehu. Inu, Kyjovka, i když působí dojmem líné stoky, je pořád ještě řekou, která má paměť a umí se navrátit do svých starých řečišť.

U koryčanské přehrady můžete s notnou dávkou štěstí narazit na zdejšího vodního a krajinného inženýra, který tu usilovně pracuje nad tím, aby bylo na co koukat. Bobři evropští, na které tu shovívavě hledí jejich lidští kolegové – vodohospodáři, tu každoročně vytvářejí z malých přehrádek kaskádu, která stojí za zhlédnutí. Naše cesta z Koryčan má ale trochu jiný cíl. To zajímavé na nás čeká v kopcích, které teď na podzim začínají hrát všemi barvami.

PRAMENY A PRAMÍNKY

Jižní Čechy se mohou pochlubit Hojnou vodou a také Dobrou vodou. Navzdory doudlebskému patriotismu by se ale slušelo podotknout, že ten první název neudává krom čerpatelného množství žádnou podstatnou informaci o kvalitě vodního zdroje, a ten druhý jen značí (dle školského hodnocení), že dobrá je za „3“. To zdejší, chřibská voda, je vyloženě zdraví prospěšná. Píšou to i v názvu.

Zastavte se tedy u pramenů „Zdravé vody“ (49°6'33.489"N, 17°10'59.837"E), a ochutnejte tu ze skály prýštící a průzračnou energii. Každý posilující doušek přijde vhod. Chřiby, i když se to nezdá, minerálními prameny hojně oplývají. Už od středověku se tu zakládaly nejrůznější lázně a ústavy, léčící neduhy pohybového ústrojí. Jenže na rozdíl od sirného pramene nedaleké Smraďavky (49°4'40.059"N, 17°19'6.789"E) si tady pod kopcem aspoň na zdravé vodě trochu pochutnáte. Navíc nás ještě čeká dlouhá míle.

Zelená značka nás vede lesem na stráně a větrem vyfoukané louky pod Vršavou. Na rozdíl od polské Varšavy tu toho zase tolik k vidění není. I když… osluněné kmeny usychajících ovocnáčů ve starém sádku (49°6'4.365"N, 17°11'42.951"E) lákají nejrůznější hmyz, stejně jako mozaikovitě kosené louky pod vznikající venkovskou farmou. Není až tak neobvyklé, když tu uvidíte kudlanku nábožnou (Mantis religiosa), nebo motýla přástevníka kostivalového (Euplagia quadripunctaria). I stará kaštanová alej, která vás svádí do údolí (poměrně zlomyslně, vzhledem k tomu, že jste právě vylezli na kopec), je osídlena nanejvýš zajímavými živočichy. Přes den si jich ale tolik neužijete. Netopýrům černým (Barbastela barbastellus) se lépe loví až za šera.

SKÁLY LAPKŮ

O tom, že lupičské řemeslo není žádná selanka, by mohl jistý pan Pečínka, řečený Paličík, dlouho vykládat. Sluchu tomuhle místnímu pytláku a lapkovi dlouho nikdo nedopřál, a z toho, co prozradil při mučení na hradě Buchlově, stejně moc moudří nejsme. Například se zcela opomněl zmínit, kde že to vlastně uložil poklad, který nakradl s kolegou chmatákem Andělem na buchlovickém zámku. Podle jisté teorie se ale právě tento list se zápisem z výslechu z buchlovských Smolných knih ztratil, a někdo z katova okolí se pro něj vydal na vlastní pěst. Kam? No přece k Pečínkově skále (49°5'57.922"N, 17°12'8.314"E), která tu nalevo do cesty stojí. Skalisko mu sloužilo za úkryt, a tak možná někde tady…

V údolíčku pod skalkami se můžete, podobně jako my, zeptat krutihlava (Jynx torquila). Většinou ale jen nevěřícně kroutí hlavou, jako že neví. Mimochodem, Pečínka Paličík vděčí za svou přezdívku své oblíbené pracovní technice: pokud chcete ve vsi vykrást faru, je nejlepší zapálit na druhé straně té samé obce špejchar. Všichni hasí, a nikdo nehlídá. Jenže rychlost jeho přesunů, přesné informace a velmi dobře načasovaná zmizení dávají tušit, že nejspíš jednal ve spojení s někým z vrchnosti, možná právě z hradu Buchlova. To by ostatně mohlo vysvětlit i onen ztracený list ze smolných knih. Nebýt toho, že se pohádal nad kořistí se svým kumpánem, jistě by ho honili po lesích ještě dnes.

POSTAV SI SVŮJ HRAD

Vraní lom (49°6'7.078"N, 17°12'34.269"E) bychom z cesty také lehce přehlédli. Přesto se jedná pro staré trampy o místo přímo posvátné. Nejrůznější tuláci se zde scházeli už před první světovou válkou, a před tou druhou je tu vystřídali skauti. Zastavení pod skaliskem, které jakoby vypadlo z chlapeckých románů Jaroslava Foglara, se rozhodně vyplatí. Mimochodem, stráně v blízkém okolí představují opravdovou mykologickou nálož. Ne všechny exempláře jsou tu jedlé, ale rozhodně stojí za pohled. Údajně tu má růst okolo 130 druhů hub.

Dalším příjemným překvapením je zastávka na zřícenině hradu Cimburk (49°6'13.271"N, 17°12'59.208"E). Dvouvrstvá bergfritová strážní věž se před vámi nečekaně objeví, a vy jste rázem jako v pohádce. I pro pamětníky, kteří zříceninu pamatují jako hromadu sutin pohlcovaných lesem, je Cimburk nečekaným překvapením. Přibližně v roce 1994 tu totiž skupina nadšenců z koryčanského občanského sdružení Polypeje začala pracovat na obnově chátrajícího díla. Letos se přiblížili k druhé dekádě téhle dobrovolné roboty, a nutno podotknout, že výsledky jejich práce na hradě jdou skutečně vidět.

Na baštách jsou šindelové střechy! Okna a vikýře podložená břevny, zdi podloženy a všude samé lešení. Pracuje se tu evidentně ze všech sil, a turista si může za lidových třicet korun dopřát procházku s průvodcem, shlédnout expozici středověkého kamenictví, nebo nahlédnout do hradní kovárny. Jen pozor, ať nenazlobíte zdejšího čerta, případně neskončíte ve věži jako Bílá paní. Nebo dokonce jako Jaroušek v kleci, co kradl. Příjemným rysem re-civilizace zříceniny je i přítomnost občerstvovny, která znaveného poutníka jistě potěší.

CESTOU KE KAZATELNĚ

Kdo nehoví pivu, jistě nepohrdne vodou z mísy. Studánka U mísy se totiž nachází jen kousek od hradu, na křížení turistických cest. Odvážní chřibští cestovatelé se jistě nespokojí jen s projitím jedné fádní trasy, a raději pro maximální požitek nakombinují více cest. A právě zde je ta možnost, oddělit se od zelené, a vyrazit do kopce po červené značce na vrchol, známý coby Kazatelna (49°5'44.626"N, 17°13'36.992"E). Výčnělek skály, do které dláta kameníků vytesaly schůdky, tak daly vzniknout chráněné přírodní památce. Kromě nevšedního výhledu na hrad a Koryčanskou přehradu si tu můžete vyzkoušet, jaké je to hovořit k zástupu oddaných poddaných, případně kázat k davu oveček. Jedná se vlastně o jakýsi trenažér, kde vašimi posluchači budou jen okolní mladé buky. Na druhou stranu, pokud nebudete rušit lesní zvěř, nehrozí vám za vaše odvážné teze upálení, nebo soudní popotahování.

VELKOMORAVSKÁ LESNÍ KAPLE

Pěšinky, lemované ostružiním a vykukujícími kloboučky hřibů vás dovede na další místo, hodné zastavení. A to doslova poutní. Stačí totiž důslednější pohled na kopec před námi, abychom si všimli, že tu něco nehraje. Vnější ovál je totiž terasovitě rozčleněn, vidíme tu zbytky prohlubní, příkopů i valů. Na tomto kopci, jinak zrakům poměrně dobře skrytém, totiž stávalo velkomoravské hradiště (49°5'8.932"N, 17°13'3.542"E). Líbilo se tu pravda lidem už za doby bronzové, ale věhlasu získala lokalita až s příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ti sem navzdory stávajícím hygienickým předpisům o povoleném celním zboží dopravili i ostatky svatého Klimenta.

Právě na jejich ochranu zde kolem kaple vzniklo mohutné hradiště, které se rozkládalo na ploše dvaadvaceti hektarů. Velkomoravský kníže Rostislav nebyl žádný troškař, a zbudování svatostánku se mu bohatě vyplatilo. Inu, taková je cena za prestiž. Jmenovaný kníže také přišel na chytrý způsob, jak s pomocí ostatků světce vydělávat peníze. Odbojné slovenské osady Leváre a Bánovce přiměl platit daň „v pokoře“, k udržení tohoto svatostánku. Vůbec ne žádné výpalné nebo trestné poplatky, i když výsledek byl tentýž. Nechte se ovanout nevšedním geniem loci, a načerpejte sílu ze zdejších rozložitých buků. Poseďte v kapli pod širým nebem, nebo nechte rozezvučet zvonkohru, která tu vítá pocestné.

Teď Vás už čeká jen tříkilometrová cesta po žluté do údolí. Abyste zůstali i nadále pozitivně naladěni, vězte, že cíl vaší cesty je rekreační chata Radost. Co jiného by ostatně měl člověk po takovém krásném výletu mít, ne?

Chaty a chalupy jižní Morava