Jak vzniklo jezero Laka

I tato jezera měla svou strážkyni, vílu. Musela se starat, aby vodní tunel, vedoucí ze dna jezer byl stále průchodný pro nadpřirozené bytosti na Šumavě sídlící, ale také v případě malého stavu vody v některém z jezer bylo nutno vodu přepustit z místa kde jí bylo hodně, do místa, kde ubývala.

Takže dnes by se řeklo, že byla hrázným, nebo podobným řemeslníkem, či inženýrem přes vodní toky.

Bývala, chudinka, hodně uběhaná a unavená z neustálého kontrolování svěřeného úkolu. Ani si nevšimla, že se do ní zakoukal čaroděj z Jezerní hory a snaží se na sebe jakýmkoliv způsobem upozornit. Když šla po lese snesla se na ní sprška vonných květů planých kosatců, nebo jarních planých fialek. Lidé bydlící v okolí si jen špitali, že se bude dít něco nekalého a jen aby nepřišla zlá vojna. Aby z nebe pršely květiny, no kdo to kdy viděl. Určitě bude bída, nebo se něco podobného semele. Se strachem pozorovali oblohu, kdy se zase nějaká nekalotina objeví.

O tom ale čaroděj ani víla nevěděli, protože proč si lámat hlavu s lidmi, nebo  jejich starostmi, které jsou tak jednoduché. Lidem je lepší se vyhýbat, tolik neštěstí způsobili už nejen sobě, ale zvěři a všemu živému.

Přišla jednou i na Šumavu veliká sucha. Země byla rozpraskaná, zvířaty umírala žízní a jezera pomalu vysychala. Práh do pekelné jámy na Čertově jezeře už nebyl pod vodou, ale ta se leskla hluboko pod jeho srázem. Černé jezero na tom nebylo o moc líp a hora Špičák byla sužována suchem jako všude v okolí. Ty tam byly její zelené pastviny a rozkvetlé paseky v lese. Borůvky a brusinky ani ten rok nevykvetly, jak se nechtěly vyčerpávat v tom horku, které všude panovalo. Víla Milaka se mohla uběhat. Pořád se snažila vodu připouštět z Prášil, kam voda stále dotékala, ale bylo to hodně náročné. Jednou napouštěla Černé, druhý den zase Čertovo jezero a pořád bylo vody zoufale málo.

Čarodějovi se to ale najednou náramně hodilo. Viděl svou šanci v tom, že se konečně víla začne všímat i jeho, jen na sebe upozornit v pravý čas. Vymyslel si tedy, že zkusí zahradit tunel, kudy voda do jezer přitékala. Pozval si k tomu celou pekelnou bandu, žijící na dně Čertova jezera.

Tam hlídali vzácný zlatý valoun, který jednou čert měl někam přemístit a jak jej povětřím přenášel, ten mu najednou v drápech ukrutně ztěžkl. Samozřejmě že čert funěl a všelijak se snažil zadaný úkol splnit, ale váha zlata, co jiného to také mohlo být, byla tak velká, že z unavených pařátů vyklouzl celý valoun a udělal obrovskou díru, která se okamžitě zalila vodou. Tak pověst praví o vzniku jezera. No a přece pekelné síly nenechají takovou vzácnost jen tak válet na dně nějaké prohlubeniny i když ve vodě. Okamžitě byla vyslána výprava nejotužilejších a nejodvážnějších čertů a ti na dně jezera pak zlato hlídali a hlídají dodnes.

A milý zamilovaný čaroděj se rozhodl s tím valounem alespoň trochu pohnout a díru do tunelu ucpat. Snažil se nejdříve bez čertů, nejraději všechno sám, nechtěl se prosit, inu mužští jsou už od jak živa stejní paličáci. Jenže mu to samotnému nějak nešlo. Jestli kvůli tomu, že neměl na dně takovou sílu jako na povrchu zemském, nebo mu tu moc odebíralo čertovské řádění, to nikdo neví. Ale po čase marného snažení se s čerty spojil a opravdu se jim povedlo vchod do tunelu, kudy voda tekla, ucpat. Víla nic samozřejmě netušila, jen najednou pozorovala, že voda z Prášilského jezera nikam neodtéká a ani neubývá. Nevěděla jak je to možné a než přišla na čarodějovu lest, uplynul nějaký čas. Mezitím klesla hladina v obou jezerech natolik, že si jí pozvala k sobě Lesní matka, vládkyně víl, bludiček, lesních panen a podobných divoženek na Šumavě. Hodně se na Milaku zlobila, že svůj úkol neplní tak jak by měla a nařídila jí, aby okamžitě vzala džbán a jezera džbánem doplnila.

Ta smutně přikývla a začala nosit vodu ve džbánu z Prášilského jezera do polo vyschlých obou jezer pod Jezerní horou na Špičáku. Jen si představte, jak jí malá křidélka bolela, když se táhla s obrovským džbánem plným vody. Prosila Lesní matku o pomoc, o někoho, kdo by s ní vodu nosil, ale marně.

Jednou seděla s plným džbánkem uprostřed lesů a odpočívala. Byla ten den náramně uběhaná a křidélka jí bolela až k pláči. V tom se u ní zjevil čaroděj a s úsměvem jí nabídl pomoc. Moc mu nevěřila, ale přece jen kývla a doufala, že on džbánek vezme a k jezerům poponese. Jenže čaroděj svou pomoc myslel trochu jinak, než ona. Chtěl, aby si jej vzala za muže a to nejlépe hned. Jezera počkají a pak po obřadu je naplní společně. Bral jí z rukou plný džbán a přetahoval se s ní o něho tak prudce, až se džbán vylil. A jak jinak, dopadlo to stejně jako s valounem zlata na Špičáku. Voda ze džbánu zalila celé údolí a džbán tak zůstal pod hladinou. Vzniklo zbrusu nové jezero, mělčí než ta ostatní, a také menší.

Víla se moc na čaroděje zlobila, místo aby jí pomohl, jen jí přidělal práci a starosti. Jak to má vysvětlit Lesní matce, že její úkol nesplnila a ještě přišla o kouzelný džbánek. Nevěděla, že Lesní matka ví o všem, co se na Šumavě děje a tak byla svědkem i jejich rozepře. Bylo jí čaroděje i víly líto a tak se rozhodla vše vyřešit jinak. Povolala z jihu velké těžké mraky plné vody a týden v jednom kuse pršelo. Proč až teď? Ona totiž čarováním oslabuje svou sílu a tak velké sucho řešila již zmíněným džbánem. Věděla, že právě na Špičáku je největší rozvodí v Evropě, že se odtud napájí řeky, které tečou každá do jiného moře nebo oceánu. A řeky zavlažují okolní krajinu.

Takže začalo pršet, jezera se naplnila vodou, čerti vrátili zlatý kámen nazpět na své místo a na Šumavě vzniklo nové jezero. Na jeho dně je prý velký džbán, který se stará, aby nevyschlo. Jezero se jmenovalo Milaka , podle víly, která si zřejmě čaroděje vzala, protože se od té doby na Šumavě ani jeden již neobjevil. Lidé si ale stále nějaká slova zkracují a tak nedaleko Nové Hůrky nenajdete jezero Milaka, ani jako později Mlaka, ale jen krásné jezero Laka.

Je hojně navštěvováno turisty a nikdo netuší, jaké že to tajemství skrývá jeho dno. Prý až jezero zcela vyschne a znovu se džbán objeví, nastane konec světa.