Česká Kanada aneb na výlet s trpaslíky

Okolí České Kanady má hned několik výhod. Není vám zapotřebí letenky, pasu ani víza. Cesta je to tedy veskrze nízkorozpočtová. Na křižovatkách nemusíte čekat ve frontách emigrantů. Jízdní policie tu nenosí legrační červené uniformy. Šance, že zde v lese potkáte losa, sice existuje, ale je nepatrná. A navíc, na relativně (kilometrově) krátkém úseku můžete zažít spoustu věcí - příroda, historie a lidé se tu totiž setkávají v atraktivním mixu, který trpaslíky rozhodně zaujme. Udržet pozornost a nadšení dětí na výletě je těžké samo o sobě, zvlášť když je bolí nožičky. Toho se na dvanácti kilometrech ze Slavonic na Landštejn bát nemusíte. Z údivu nevyjdete.

POKLAD ZTRACENÝ NA HRANICI

Městečko Slavonice (48°59'53.171"N, 15°21'0.943"E) stojí už od roku 1260 necelé tři kilometry od rakouské zemské hranice. Z této blízkosti po dlouhá staletí kulturně i ekonomicky těžilo, ale stala se také jeho prokletím. Ono není radno bydlet „na čáře“, když se budují ploty rozdělující velmoci podle světových stran. Z překrásných renesančních Slavonic, které krásou svých náměstí těžce dýchaly na krk památkově chráněné Telči, se během několika let stala kulisa, dobrá leda tak pro rumunské hororové příběhy. Dva a půl tisíce slavonických obyvatel mne možná bude chtít utlouci svými občanskými průkazy, když si troufnu drze tvrdit, že je to vlastně dobře.

Protože zatímco zmíněná UNESCO Telč láká zpovykané a načančané výletníky jako cukrová vata vosy, Slavonice jakoby zmizely z mapy. Zůstaly samy sebou, a na výpravu se sem vydávají jen „fajnšmekři“ a znalci utajených krás. V těch několika krčmách a slušně se tvářících kavárnách na náměstí, narazíte na pestrou směsku návštěvníků, počítaje v to lehce otrhané a zablácené trempy, v kůži oděné ocvočkované motorkáře a těžce zadýchané cyklisty. Slavonice totiž za návštěvu rozhodně stojí. Renesanční malůvky na domech (zvláště na Horním, starém náměstí) dětem možná neučarují, ale fragmenty historického opevnění by už mohly. Zvlášť, když hradní příkop obléhají slepice. Jenže to nejzajímavější tu číhá doslova pod zemí.

ZKOUŠKA ODVAHY PRO RODIČE

Trpíte klaustrofobií? Uvažovali jste někdy o léčbě šokem? Slavonické městské podzemí je tu právě pro vás. Někdy ve třináctém století totiž dostali zdejší obyvatelé zajímavý nápad: stávající sklepy pod domy měštěnínů, které sloužily jako dílny, sklady a ledničky, propojit systémem odvodňovacích šachet. Pozvali si na to odborníky na slovo vzaté, jihlavské havíře. Ti, uvyklí tvrdé robotě v jihlavských stříbrných dolech, nelenili a ejhle, za tři sta let bylo hotovo. Historie nám tedy napovídá, že dodací lhůty stavařů se od těch dnešních příliš nelišily.

Vzniklo ale stavebně mimořádné dílo. Procházka odvodňovací štolou je skutečně extrémní zážitek. Trasa dlouhá 400 metrů vám zabere hodinku, a notně se při ní zapotíte. Na rozdíl od trpaslíků – permoníků, kteří s nízkým stropem kupodivu žádné problémy nemají. Dospělák s chodbami o výšce 140 centimetrů o profilu, který by lichotil anorektickým modelkám, krutě zápasí. Děti si ale cachtání v norách a průzkumy sklepení užívají. A je tu dost světla, takže se není čeho bát. Popravdě řečeno, není to „zážitek“ za který by vám kdokoliv, kdo doma pere prádlo, poděkoval. Ale co by to bylo za výlet, kdyby se při něm aspoň jednou nebrodilo.

NAUČNÉ STEZKY PRO MALÉ I DORŮSTAJÍCÍ

Po podzemí by to zase chtělo trochu čerstvého vzduchu a volného prostoru. V lese na Strážném kopci (49°0'3.565"N, 15°20'6.677"E) si užijete obého. Jenže pozor, les je trochu jiný od ostatních. Je totiž pohádkový. Slavoničtí se totiž snaží lákat do okolí města malé i velké návštěvníky, a tak vás podél červeně značené turistické trasy bude na kmenech stromů doprovázet i symbol zlaté korunky. Plnění úkolů různé náročnosti (hledání skrytého zlatého klíče, lezení na strom a hledání světýlka v hlubokém lese, cesta za Zlatovláskou) zpestří cestu i těm nejmenším. Suveréně zatím vede „krmení Otesánka“, které láká především utahané rodiče. Jen kousek od pohádkového háje, kde skotačí jednorožci a na konci duhy je schovaný poklad, se nachází zastavení zcela jiného rázu.

Čpí tu nafta a střelný prach, a atmosféra je napnutá k prasknutí. Malé bunkry, řečené řopíky, tvořící pevnostní linii na hranici s Rakouskem, tu skupina nadšenců udržuje v provozuschopném stavu. Podivovat se můžete nad (na svou dobu) dokonalým technickým provedením, které trumfuje francouzskou Maginotovu linii i německý atlantský val, a můžete vzdát tichý hold statečnému odhodlání našich vojáků, kteří chtěli bránit naši zemi. Z pětice bunkrů, propletených sítí ostnatých drátů a protitankových zátarasů, se dokonce občas střílí. Když budete mít štěstí (anebo nahlédnete do kalendáře akcí), zjistíte, kdy vás tu dobově uniformovaní průvodci provedou.

ŽIVOT MEZI RYBNÍKY

Ať si kouzelníci zaklínají princezny, horníci kutají v dolech a vojáci bojují, ale příroda je (navzdory lidské úporné snaze o její likvidaci) věčná. O jejích pravých kouzlech a zázracích vás přesvědčí zastavení u kaskády rybníků, pojmenovaných libozvučně Starý, Protržený, Vožralý a Dědkův. Zvláště poslední jmenovaný, Dědkův, který je vyhlášen součástí přírodní památky. Zastavení na jeho břehu, nebo procházka po hrázi, je přímo povinná. Kde jinde byste mohli pozorovat rejdění raků říčních (Astacus astacus) po dně? Ve výpusti nebo na přítoku se taky můžete pokochat pohledem na čolky obecné (Lissotriton vulgaris). Když budete mít opravdu velké štěstí, narazíte tu v době páření i na „v modrý svatební šat“ oděné samce čolků horských (Mesotriton alpestris).

Abyste se ale k němu dostali, musíte na moment opustit červenou značku, a vydat se kousek po zelené. Půlkilometrové zacházky ale rozhodně litovat nebudete. Nacházíte se totiž na místě, kde se v patnáctém století rozkládala malá vesnice, Pffaffenschlag (49°0'53.365"N, 15°18'12.199"E). Zachovány jsou tu kamenné základy tuctu stavení, ke kterým ještě přináleží pěkné informační cedule. Jak se tu dřív žilo a co dělali místní pro obživu? Krátký pohled do historie středověké vsi, jejíž existenci ukončil vůdce husitských houfů, Jan Hvězda z Vícemilic, si navíc můžete zpestřit pohledem na několik nálezů, které tu archeologové učinili. Kdo ví, po čem tu vlastně ještě šlapeme.

TAM, KDE KONČÍ MORAVA…

Když nevíte kudy kam, stačí jen sejít trochu stranou (49°0'20.537"N, 15°17'18.246"E), a podívat se na hraniční kámen. Hned máte jasno. Už po staletí tu ukazuje, kde ve skutečnosti končí Čechy, a kde začíná Morava. Ve skutečnosti tehdy chtěli mít jasno Moravané a rakouští páni z Hoyosu, kteří si pokoušeli ukousnout co největší krajíc. Zlobit se na ně ale nemůžeme, protože jejich rod pocházel ze Španěl, a krajina na pomezí Rakouska a Čech jim připadala oproti jejich členité domovině fádně stejná. Červená značka nás teď kolem několika bunkrů vede lesy plnými hub až k loukám u Starého Města pod Landštejnem (49°0'16.686"N, 15°15'12.703"E).

Ještě štěstí, že už tu polesí neobchází nerudný fořt, který vyháněl děti z lesa a staré babky sbírající klestí. Maliny, ostružiny, borůvky a hlavně krásné hřiby, jsou teď úplně bez dozoru. Město, či spíše městečko, můžete využít jako zásobovací stanici. To nejlepší nás přeci jen ještě čeká.

ZTÉKÁNÍ HRADU

Skály a skalky, vyčarované z granitových bloků, připomínající svými tvary kamenné obry, teď budete potkávat celou cestu. Narazíte tu na kamennou houbu, viklan, vosí zadek nebo kosmickou loď. Jsou ale jako stvořené k prolézání, jen pozor na bludné lesní skřítky. Rádi zalézají do batůžků, které se rázem stávají těžšími. Všímavý lichenolog si zase všimne dutohlávky přeslenité (Cladonia verticallita). Za tu trochu škrábání do kopce se vám ale dostane nečekané odměny. Malá kaplička, zasvěcená panně Marii (49°1'12.729"N, 15°14'2.872"E), tu vítá poutníky už dlouhá staletí. Místo na Vás dýchne nezvyklou atmosférou, která uklidňuje, až uspává. Ještě před příchodem prvních křesťanů do českých luhů a hájů si této zvláštní atmosféry povšimli i keltští druidové. Za kapličkou jsou ve vysokém balvanu vyhloubeny dvě hluboké misky, jako stvořené pro obětiny.

Přes silnici a podél balvanovitého svahu se teď už blížíme k hranaté věži, rýsující se proti obloze. Třepotání vlajky s  pětilistou růží Vítkovců nás zdraví už zdálky. Stojíme pod Landštejnem (49°1'26.325"N, 15°13'49.295"E), královským hradem vystaveným Přemyslovcem Otakarem, v pořadí prvním. Ten už v roce 1222 pochopil, že dobrá zeď je nejlepší zárukou přátelských vztahů se sousedy, a na sporném území při česko-rakouské hranici vystavěl hrad, jehož mohutným zdem a fortifikačnímu systému se můžeme obdivovat dodnes. Ztékání hradu a jeho prohlídka je plně ve vaší režii, ostatně stejně jako celý krátký výlet nebylo zapotřebí spěchat - autobus odjíždí z podhradí skoro každou hodinu. A i když se domů vrátíte trochu ušmouranější, než jste vyráželi, trpaslíci budou mít skutečně o čem vyprávět, a košík nasbíraných hub každou právem hudrující maminku jistě potěší.