Národní park Poloniny, aneb zpráva z konce světa

Nejen pro ty, kteří letos nenaspořili, ale i těm, kteří rádi dlouhé výlety s krosnou na zádech, je určen dnešní tip na výlet. Exotika totiž nemusí číhat na druhém konci světa. Přijměte prosím pozvání na tůru po kopcích východoslovenského Národního parku Poloniny.

Zmíněný národní park se rozkládá v divoké krajině na trojmezí Polska, Ukrajiny a Slovenska. Je to nevšední a kouzelná země plná bukových pralesů, květnatých luk, medvědů, vlků a vodky. Bloudit touhle končinou můžete kolik dní, vždyť jen 298 kilometrů čtverečních slovenských Bukovských vrchů nabízí bezpočet míst, stojících za zhlédnutí. A kdo se nebojí, může vyrazit i za hranice. Poloniny totiž přiléhají i k NP Bieszczadski na polské straně a Užanskému NP na ukrajinské.

Než ale dopodrobna rozepisovat jednotlivá lákadla toho kterého vrchu a vesničky, rád bych Vám nabídl jen skromný tip na výlet, a věřím, že pokud vás taková cesta zaujme, rozhodnete se další magická místa v pohraničních horách bývalého Československa propátrávat a objevovat sami.

ZÁSOBY, ANEB KRÁT DVA TO MĚLO BÝT

Dřív se tomu říkalo výlet, dnes je to prý „trek“. Nu dobrá, nic proti tomu, ale stejně jako na výlet je dobré se připravit. I když nás čeká necelých pětadvacet kilometrů, bude to hodně náročné. Pokud se tedy nechcete honit a pospíchat, přibalte si ještě karimatku a spacák. Samozřejmostí je pevné obutí, dalekohled, zásoby pitné vody (protože nejen vodkou živ je člověk, byť o tom domorodci směle zapochybují) a jedno trochu netradiční doporučení – pytlík bílé sádry. Věřte nebo ne, tahle nadbytečná zátěž se vám totiž může vyplatit. Do údolí se můžete vrátit s nevšedním suvenýrem v podobě originálního odlitku vlčí či medvědí stopy. S turistickou mapou je to trochu veselejší – na ty tři čtyři trasy, které jsou v regionu vyznačeny, ji snad ani potřebovat nebudete. Pokud ale nechcete být odkázáni jen na orientaci podle lišejníků, koukněte třeba na stránky mapa.zoznam.cz.

ZÁKLADNÍ TÁBOR RUNINA

Výchozím bodem pro cestu do nefalšované divočiny budiž rázovitá obec Runina (49°4'27.743"N, 22°24'16.522"E), sídelní útvar s necelou sedmdesátkou obyvatel. České turisty tu mají rádi, a ochotně je pohostí i zásobí. Sem do údolí totiž chodí „z venku“ jen málokdo, a tak je tu každá nová tvář vítána. Osada sama si zaslouží naši pozornost hned z několika důvodů: je tu poměrně dobře zásobený kiosek s potravinami, narazíte tu na malou hospůdku s čepovaným Šarišem, a naproti nově opravenému obecnímu úřadu je také turistický infopoint, s podrobnou mapou, rozcestníkem a pramenem pitné vody. Lidé jsou prý solí země, a v Runině je nejspíš i opepřeno – východňárština domorodců nemá se slovenskou mluvou mnoho společného, navíc tu běžně uslyšíte polštinu, ukrajinštinu i lidové rusínské dialekty. Poslouchat u hořčičáku vodky „hutorení“ místních je první zážitek, který nám napovídá, že tenhle výlet nebude jen tak. Chcete si navodit správnou adrenalinovou atmosféru? Poptejte se domorodců na medvědy, a hned vám bude veseleji. Nebojte, poslední vážný útok se tu odehrál před pěti lety.

Než ale vyrazíte do kopců, projděte se trochu po okolí. Kromě fotogenické rozpadající školní budovy z první republiky, autobusové zastávky, kterou už skoro pohltila náletová vegetace, tu totiž můžete narazit i na malebný dřevěný kostelík. Od něj se můžete také vydat na starý „vojenský cintorín“. V každé obci pod horami tu stojí aspoň jeden. Hřebenem Bukovinských vrchů totiž vedla frontová linie za první i druhé světové války, a skromné hřbitůvky jsou připomínkou těch smutných časů. Vojáci z obou stran válečné linie tu aspoň teď leží v klidu, jeden vedle druhého, bez rozdílu národností. Hřbitovy jsou vůbec zvláštní místo k návštěvě, ale tenhle další (49°4'19.675"N, 22°22'36.222"E) za to určitě stojí. Nachází se totiž na opuštěném místě uprostřed lesa, a už se na něj zapomnělo. Patřil totiž k místní židovské komunitě, které se tu nikdy moc nefandilo. Schválně, jestli ho dokážete najít.

VIDĚNÍ MALÉHO PASÁČKA

Zelená značka nás vede do prvních strání za Runinou, a stoupání to není právě příjemné. Otevírají se nám první výhledy na „poloniny“. Název, který má původ v ukrajinštině, označuje typické květnaté louky nad horní hranicí lesa. Prozatím jsou někde tam, v nedostupných dálkách nahoře, v sedle Ďurkovce, kam míří i naše kroky. Než se ale začneme drápat do kopců, můžeme si dovolit ještě jednu malou zastávku. Nakoukneme na prameny Tří studniček, místo s regionálně významnou církevní pověstí (49° 5' 1.9435182"N, 22° 25' 3.6781311" E). U Tří studniček můžete doplnit zásoby vody (perlivá, jemně perlivá a nesýtená), a také se pokochat nově rekonstruovanou „kapĺnkou“ s pravoslavnými výjevy. A taky je tu kadibudka, což vzhledem k tomu, co nás ještě čeká, působí jako silně nevšední komfort. Teď už ale musíme opravdu až nahoru na horu.

Představte si malého pasáčka, který zaspal a ejhle, zaběhla se mu ovce. Z nedalekého lesa slyší bečení, a u prameniště ji nachází. Jenže jak na statku vysvětlit to zpoždění? A náhle to na pasáčka přichází. Uviděl prý panenku Mariu. Pokud jde o sakrální tématiku, nejsem natolik znalý faktů, nakolik významná světice asistuje při hledání zaběhlého jehněčího. Každopádně v nábožensky silně založené obci runinských působilo pasáčkovo zjevení jako rozbuška. Svaté obrázky, poutě a procesí. Pasáček je na výsluní přízně, a v průběhu několika dalších let zásobuje místní dalšími viděními. Jeho přímé spojení s vyšší instancí náhle končí poté, co prý dostal pár pořádných pohlavků od jedné selky, která už měla jeho vidění plné zuby.

SLYŠÍTE TO TICHO?

Podivným řízením okolností nevede zelená značka po vrstevnici, ale strmě se šplhá vzhůru. Výškové metry přibývají s každým krokem, ale je to záběr. Do funění znavených turistů je dobré se ale zaposlouchat, protože kromě něj je tu absolutní ticho. Zatímco se prodíráte přes jednotlivé stupně lesa k vrcholu, můžete se na několika světlinách pokochat přítomností lilie zlatohlavé (Lilium martagon) a hořce hořepníku (Gentiana pneumonanthe), nebo jen tak umlsávat maliny. Na vrchol sedla musíte dorazit přes louku. Tady se už leze opravdu po čtyřech. Především díky borůvkám, které výtečně chutnají a doplňují energii. Je neuvěřitelné, že jsme neurazili ani pět kilometrů! Ze zatravněného a sluncem vyhřívaného sedla Ďurkovce (49°5'56.9808824"N,22° 25' 21.1360931"E) totiž můžeme přehlédnout celou cestu ze vsi, kterou jsme urazili. Na obranu těch zpocených a utahaných nutno podotknout, že jsme startovali z 560 metrů nad mořem, a nyní se rozhlížíme v 1188 metrech!

Před námi už leží Polsko, a nás čeká těžké rozhodování, kudy se vydat dál. Doleva, po červené ve směru na sedlo Ruské, a do civilizace, reprezentované vesničkou Osadné? Mimochodem, jen šedesát kilometrů od nás tímto směrem leží Dukelský průsmyk. Anebo doprava, blíže k Ukrajině? Zatím jsme pokořili hranice Polska a Slovenska, a tak si pěšina doprava, na trojmezí s Ukrajinou, naši cestu jistě zaslouží. A ještě jedna drobnost: víte, že právě stojíte na rozvodnici Černého a Baltského moře?

MEZI VELBLOUDÍMI HRBY

Komu docházejí síly, může ještě dočerpat vodu v malé studánce (49° 5' 49.7986586"N, 22° 25' 20.8271027" E). Jednou pracně našlapané převýšení by byla škoda ztrácet, proto uvítáme, že červená značka vede víceméně po hřebeni. Na vyhřátých trouchnivějících kmenech můžeme s trochou štěstí uvidět i fúzáča, pardon, tesaříka alpského (Rosalia alpina) Postupně procházíme NPR Pl'aša, a po naší straně se nabízejí neskutečně krásné výhledy do zelených údolí. Ke slovu přijde i dalekohled, který mimochodem může sloužit jako velmi užitečná pomůcka, když se chystáte přejít na druhou stranu zatravněné louky. Borůvky a maliní totiž medvědy z hor skutečně lákají, a není od věci se vždy podívat, zdali nás na druhé straně nečeká nějaké nepříjemné setkání. Cesta jinak připomíná houpačku – jednou jste dole, jindy zase nahoře. Přes krásnou rozhlednu na Riabi skále (1167 metrů) se propracujete až prvnímu odpočinkovému srubu, u nádherné louky. Přesně na takových kdysi sbírala Medová baba svůj med.

„Medová baba“ byla reálnou postavou východňárského cípu Slovenska. Jmenovala se Žofie Maťašovská, a v roce 1928 se do těchto končin přestěhovala z Polska. Spolu se svými dcerami obhospodařovala kolem stovky úlů na horských loukách, a stáčela z nich med vynikající kvality. A to prosím tak vynikající, že si pro něj svého času jezdili až z pardubických perníkáren. Zlé závistivé jazyky jí samozřejmě pomlouvaly, kde mohly. „Medová baba“ byla údajně ve spojení s medvědy, kteří jí prý pomáhali med sbírat.

ZA ZPĚVU VLKŮ

Na pořádný odpočinek je ale ještě brzy. Je zapotřebí se vyšplhat na Čelo (1158 m) a sesypat se překrásným bukovým pralesem na Borsuk (991 m). Tenhle úsek cesty patří vůbec ty nejmalebnější, pokud fandíte svěžím světlým lesům, kde se různověký bukový porost mísí s jedlemi. Kdo se dobře dívá, uvidí víc, než jen datla černého (Dryocopus martius). I mimo sezónu tu lítají ořešníci kropenatí (Nucifraga caryocatactes). Svažitá pěšina nás vede až do zamokřeného Sedla pod Čierťazou (49° 5‘ 15.0467808“ N, 22° 30‘ 4.7893524“ E). A to je to pravé místo, kde mohou dobrodruzi v klidu spočinout. Pokud byste se chtěli zdržet přes noc, je tu jedno z mála vyhrazených nocovišť, kde je možné rozdělat oheň. Je tu také pramen s pitnou vodou, a dva dřevěné sruby. Můžete i využít hotel s milionem hvězdiček (nad hlavou), a spát jen tak pod širákem, ale s prvním nočním zavytím vlků, kteří probíhají po vrstevnici jen kus od pramene, se jistě rychle přesunete do stabilnějšího obydlí.

Pokud byste měli pocit, že na Čierťaze straší, možná se nemýlíte. Sedlo s prameništěm bylo totiž strategickým bodem obrany frontové linie. A je skoro jedno, jestli hovoříme o frontě z první nebo druhé světové války. Vedly tu obě. Když sem přijdete za večerního šera, nejspíš si toho ani nevšimnete, ale s prvními ranními paprsky je zaznamenáte. Stovky kráterů po dělostřelbě rozrývají celé okolí kóty Čierťaz. A cestou na jeho vrchol narazíte i na několik zpola zasypaných zákopů. Smutně působí o malé kamenné rovy podél cest, pod kterými ještě dnes leží ti, kteří se nedostali domů. Zatímco prošlapané okolí prameniště můžeme považovat za bezpečné, výpravy do lesa v okolí vrcholu se moc nedoporučují. Množství nevybuchlé munice číhající pod zemí si nikdo netroufá ani odhadnout. Držet se raději cesty.

STEZKOU NA VRCHOL

Cesta na trojmezí se vine po hřebenech kopců Hrůbky (1186 m), Kamiena (1201 m) a přes Kamennou lúku. Pod vrcholem prvního pak můžeme narazit na mohylku sovětského vojáka z Nikolajeva, A. Gladyševa. I k němu se váže příběh, který je možná smutný, přesto ale krásný.

Gladyšev byl velitelem kulometné čety. Poté, co byl smrtelně raněn na polské straně, přál si jen, aby ho pohřbili na slovenské straně kopce. Prostě navršený rov z kamení a kříž s vyznačeným jménem bylo jediné, co po něm zůstalo. Jenže právě u tohohle křížku za dvacet let po válce svačila jedna česká turistka. Chleba se salámem, oblíbený to životabudič výletníků, měla zabalený do výtisku novin, kde byl uveřejněn sáhodlouhý seznam pohřešovaných válečných obětí Východokarpatské operace. A ejhle, jméno na křížku se shodovalo se jménem v novinách. Rodiče vojáka tak zjistili dvacet let po válce, kde jejich syn spočinul, a přišli se na tohle místo podívat.

Dosti již sentimentu. V prostoru Kamenné lúky znovu oceníte dalekohled. Pochopitelně, dívejte se po huňáčích, ale na pořadí dne jsou i jiní chlupatí obratlovci. V tomto prostoru totiž, zcela nerespektujíc hranice států, přecházejí bez cestovních dokladů Karpaty zubři (Bison bonasus). Slovenská správa národního parku také přispěla k navýšení populačních stavů vysazením osmi kusů v rezervaci Stužica, takže šance, že tu na nějaké podezřelé stopy, trus či živé exempláře narazíme, je skutečně značná. Údajně by to měli čáru přecházet i losi evropští (Alces alces), ale to štěstí s losem je spíš otázkou loterie.

TŘI HRANY TŘI STRANY

Masiv Kremence (1221) je jako za trest. Vyšplhat se na něj není vůbec žádná zábava, a odměna v podobě hraničního trojkamene může někomu připadat jako chabá náplast za tolik námahy. Jenže se nám odtud otevírá mimořádný pohled na polské a ukrajinské hory, kam až oko dohlédne. Mimochodem, svítající slunce šplhající se po protějším holém hřebenu Wielke Śemenowy (1091) patří mezi natolik sugestivní výjevy, že se na něj z Kremence chodí dívat Poláci i Ukrajinci, a vůbec nelitují toho, že sem z nejbližší civilizace šlapou šest hodin potmě. Posílit před cestou do údolí nás může voda z vydatného pramene (49° 5‘ 7.3063595“ N, 22° 33‘ 43.400116“ E), a pak se už jen sesypat přes suťový svah a překrásný prales, údolím Kamenistého potoka, až do Nové Sedlice. Pravda, je tu pěkná hospoda, a jezdí odtud autobus až do Humenného, ale upřímně, chce se vám odtud vůbec zpátky?