Pořádně Divoká Oslava

Není divu, že si zdejší kraj zamilovali trempové dávno předtím, než zde první odvážlivci z klubu českých turistů vytýčili první značenou trasu. Na ploše přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice totiž naleznete vše, po čem může vaše toulavé srdce toužit. Skalnatá údolí, divokou vodu, překrásné lesy, zříceniny hradů. Přiznejme si ale, že členitý terén je dost náročný, a přípravu na tuhle výpravu je lepší nepodceňovat. Ono se řekne, patnáct kilometrů, to nic není. Jenže cestou si užijete skutečně všeho.

Navrhovaná trasa není sjízdná na kole, bruslích ani lyžích. Pevné obutí je skoro podmínkou. Vybavte se pitnou vodou, studánky tu sice jsou, ale kvality nevalné. Minimálně jednou se budete brodit po kolena ve vodě, ale je pravděpodobnější, že vás vlny Oslavy zlákají hned několikrát. Je tenhle výlet vůbec vhodný pro děti? Stoprocentně ano! Budou ještě dlouhá léta (nebo aspoň do konce prázdnin) vzpomínat. Jen si na ně budete muset dávat pořád pozor. Není to pravda pikniková vycházka, ale zážitky přetrvají dlouho poté, co si vytočíte poslední klíště, a zhojí se vám drápance od ostružin.

NOHAMA STÍRÁŠ ROSU …

Vydejte se z vlakového nádraží v Náměšti nad Oslavou po zelení značené turistické stezce. Mimochodem, zmíněná stanice disponuje pohotovými a bodrými zřízenci, u kterých je možné v úschovně (do 17.00) odložit veškerou nepotřebnou veteš, například rezervní suché oblečení. Ono se možná bude hodit. Zelená značka nás provede městečkem, ale v místě kde silnice podchází železniční most (49°11'53.972"N, 16°9'27.396"E) zbystříme. Proč dělat věci složitě, když to jde ještě složitěji? Dosti již bylo asfaltu! S pomocí zubů a drápu se vyšplhejte až k pešuňku, a můžete pokračovat po levé straně prošlapanou pěšinkou ve stínu stromů, s výhledem na železniční kaňon, aniž byste se museli mořit na sluncem rozehřátém asfaltu. Dovede nás až k vyústění červené značky u přejezdu, vedoucí od Velkopolského dvora. Před námi je jen les, a zdáli jakoby temně hučela Niagára.

JSI-LI PAŠÁK, NAJDEŠ VLAŠÁK

Cesta lesem nás svádí do údolí. Mineme studánku Trubku (49°10'48.194"N, 16°9'37.668"E), s nepitnou vodou, zato vydatnou kuňčí populací, a sesypeme se až k rekreačnímu středisku U Vlasáka (povšimněte si, že už léta někdo systematicky přepisuje cedule na „Vlašák“). Rekreační středisko v divočině? Ano, Policie ČR má nejroztodivnější choutky. Věřme ale, že u chladné vody jistě přijdou na jiné myšlenky, a klid bublavé říčky jim napraví pocuchané nervy. Místo je také důležité tím, že tu mají telefon, který se v případě vyvrtnutého kotníku na záludných kamenech může stát velmi užitečným. Kempík, poslední výspu civilizace, přes prázdniny až po okraj zaplněný pištícími táborníky, opouštíme, a vydáváme se podél řeky dál. Pobavené úsměšky nad náročností terénu s přibývajícími placáky na cestě a prorůstajícími kořeny stromů postupně mizí, a za dva kilometry chůze už většina výletníků nevědomky dribluje nožkami s frekvencí jehličkové tiskárny.

U ZLATÉ PODKOVY

Úsměšky definitivně mizí poté, co narazíme na první balvan s řetězovým úchytem. O život tu nejde, voda je mělká, jen ta skalka je kluzčí, než by nám bylo příjemnější. To druhé polezení (49°10'32.863"N, 16°9'51.782"E), jištěné řetězem, už je veselejší. Čím namotivovat jedince zmáhané závratí? Hned za druhou skalkou se nachází zbytky staré trampské osady U Zlaté podkovy (od roku 1965), včetně vkusně vyvedeného totemu. Záhyb řeky je také ideálním místem ke koupání. Štěrkové podloží příjemně masíruje uťapaná chodidla, a připraví nás na další etapu cesty. Se štěstím budete taky moci pozorovat u potůčku (49°10'5.117"N, 16°10'18.294"E) mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Lidé si k tomuto silně ohroženému ocasatému obojživelníkovi přimysleli nejrůznější pověsti: údajně se stahuje k rozpáleným kamenům ohnišť, protože mu plameny neublíží. Hořlavost mloků nezkoumejte, a obdivujte se raději jejich křehké kráse. Nedotýkat! Jejich kožní jed samandarin by vás mohl velmi nepříjemně „ohnivě“ popálit.

VÍTEJ, POUTNÍČE NA LAMBERCE

Oslava, to je změna. Na chvilku opustíme kamenité břehy divoké řeky, a vyrážíme do kopců. Červená značka nás vyvede do 300 metrů, a my se budeme moci kochat procházkou po suťových svazích sluncem prohřátých lesů. Ty jsou domovem například přástevníka kostivalového (Euplagia quadripunctaria), motýla se zebrou na křídlech. Co nám chybí ke štěstí? Snad vepřová pečeně a sudy s medovinou? Když si pospíšíte, možná je ještě stihnete. Buďte ale opatrní, na hradě Lamberku straší i za denního světla. Pevný hrad Lamberk nechal v roce 1377 postavit Jaroslav z Knínic u Krumlova, ale jeho nejslavnějším majitelem se stal Jan Ješek zvaný Sokol, hejtman Václava IV. A rozhodně to nebylo žádné ořezávátko v brnění. Třásli se před ním ve Znojmě, Jihlavě i Rakousích. Kromě spravedlivého boje za korunu uměl občas rozmnožit své bohatství nějakým tím nájezdem k sousedům, a patřil po právu mezi vojenskou elitu své doby.

V bitvě u Grunwaldu, coby člen družiny polského krále Vladislava II. Jagellonského, pořádně prohnal německé řádové rytíře, a dobře si rozuměl i s tím (v té době) neznámým mladým holobrádkem, jakýmsi zemánkem kdesi od jihočeského Trocnova, co v té bitvě přišel o jedno oko. Jak se jen jmenoval – Jan Šiška, nebo tak nějak. Ze sousedství Jana Sokola neměli radost ani benediktýnští mniši, kteří z preventivních důvodů naproti každému jeho hradu vystavěli pro jistotu hrad vlastní, obranný. Válečník, před kterým se třásli měštěníni a nepřátelé, měl ale neslavný konec. U polské Radyně byl nakonec svými spojenci zrádně otráven. Svou věčnou žízeň by prý jeho duch rád uhasil, a tak bude dobré s sebou mít na vrcholu Lamberka alespoň kapku něčeho ostřejšího. Rytíři přeci nepijí vodu, před tím, co nás čeká, bude lepší si dodat trochu tekuté kuráže.

PROČ BYCHOM SE NEBRODILI

Turistické značky s sebou přinášejí určitá rizika. Starají se sice o to, aby člověk nesešel z cesty, ale když vzpomeneme velikána nezmapovaných stezek, Davida Livingstona, je mu z nich smutno. Proto bude záhodno organizovaně zabloudit. V místě, přibližně vyjádřeném souřadnicemi (49°9'35.233"N, 16°10'8.059"E) je nezbytné se skutálet z kopce dolů zpět k vodě. Řeka v těchto místech není o nic prudší, než kdekoliv jinde cestou, takže je ideální k přebrození. Než se ale vrhnete do dravých vln, rozhlédněte se opatrně po druhém břehu. Třeba budete mít štěstí, a zachytíte svým zrakem vzácný okamžik – odpočívajícího čápa černého (Ciconia nigra). V blátě na břehu lze také narazit na stopy divočejší verze domestikované fretky, tchoře tmavého (Pustorius pustorius). Mnoho zdaru a na viděnou na druhé straně. Povolené ztráty jsou deset procent.

VYHLÍDKA DO KORUN STROMŮ

Pokud šlo všechno aspoň trochu podle plánu, narazili jste na druhé straně na lesní svážnici, cestu podél průseku. V případě že se tak nestalo, moc na výběr už stejně nemáte. Tam někde nahoře – dvě stě metrů převýšení na 350 metrech trasy – se nachází zelená turistická značka. Váš další cíl. Les je však vlahý, s kapradinami a skalkami obrostlými mechem, učiněná selanka. Na vrcholu vás čeká romantizující stavba Gloriet (49°9'46.052"N, 16°9'56.561"E). Informace, že dřevěná besídka s vyhlídkou do kraje tu stála od roku 1830, vás asi úplně nepotěší, moc k vidění tu díky vzrostlému stromoví není. To na kilometr vzdálené vyhlídce s odpočívadlem (49°9'57.626"N, 16°9'55.301"E), to je jiná podívaná. Otvírá se před vámi nevšední pohled na celé údolí, meandr divoké řeky i ostroh zříceniny hradu Lamberka. Od civilizace nás stále ještě dělí pět kilometrů, a tak záleží jen na vás, jestli si zajdete ke zřícenině Sedleckého hradu, anebo se po zelené značce vydáte ve směru vesnice Zňátky do Náměště.

U památníčku (49°10'15.276"N, 16°9'34.330"E) si navíc můžeme přečíst o fořtovi Ceplovi, postrachu pytláků. A že to není právě příběh zpod jezevčí skály. Fořt totiž s lidmi, kteří si tu a tam chtěli vylepšit chudou stravu napytlačenou zvěřinou, nedělal žádné štráchy. Přes kouzelný most, pod kterým trolové prý už nečíhají, se dostaneme k rozcestníku prakticky naproti kempu U Vlašáka. Stoupání údolíčkem s potokem, s občasným přebroděním, nás už nemůže rozhodit. Ke vsi a na vlak je to už jen coby jeden kamenem dohodil, a zbytek došel pěšky. Nás ale může u srdce hřát pocit, že jsme navzdory všem strázním prošli náročnou cestou – necestou, a vytrvali. Měli jsme štěstí - údolí Oslavy je skutečně Divoké.