Skalní obydlí U slepé Barky

Mnozí z návštěvníků Kosti na toto skalní obydlí, při svých toulkách po blízkém okolí hradu, narazí. Málokdo z nich však asi ví, kdy obydlí vzniklo, komu sloužilo a jak se v něm vlastně žilo.

Vznik obydlí

Tento netradiční byt, zvaný Barušky nebo U slepé Barky, je vytesán do pískovcové skály a svého času sloužil jako celoroční bydlení nejchudším místním občanům, dnes jako příležitostná noclehárna čundrákům.

Vznik skalního bytu se datuje do první poloviny 19. století, mohlo to být i dříve, rozhodně ne později. Dle výrobních znaků (absence preciznosti, rovinnosti a dodržování úhlů) byt nevykutal profesionální kameník, ale příležitostný lamač stavebního kamene. Ten se v pískovcových skalách v okolí těžil a tuto činnost zde provozovali mnozí místní jako druhé zaměstnání. Důvod výstavby tohoto obydlí znám není a zrovna tak ani jeho první obyvatelé.

Hašteřivé Barušky a bezzemek se svou rodinou

Přeneseme se tedy do roku 1881, kdy nechal hradní pán do tehdy prázdného skalního bytu nastěhovat vdovu po pacholkovi, svém zaměstnanci. Sotva se vdova zabydlela a v temné sluji trošku rozkoukala, umístili ji tam z hradu spolubydlící, tentokrát vdovu po nádvorníkovi. Soužití těchto dvou obyvatelek nebylo idylické, což bylo zapříčiněno rozdílným postavením (společenským) jejich manželů, toho času tedy již nebohých. Štěstím vdovy po pacholkovi bylo, že přišla do skály první, tudíž si zabrala lepší místo ve světnici, a to blízko topeniště nalézajícího se v kuchyni za stěnou světnice. Bohatší vdova po nádvorníkovi si přinesla zase lepší postel, teplejší peřiny, kvalitnější ošacení a dokonce prý zrcátko! foto

Místní lidé svérázným obyvatelkám skály neřekli jinak než Barušky. To dalo jméno jimi obývanému objektu, jež si drží dodnes. Druhé známé pojmenování, U Slepé Barky, odkazuje ne onemocnění šedým zákalem, kterým trpěla vdova po nádvorníkovi.

Ženy žily ve značné chudobě. Z hradu dostaly občas deputát - hlavně brambory, někdy mouku a třeba i trochu cukru. Zároveň měly povoleno sbírat na panském roští na otop a drobné lesní ovoce a houby pro zpestření jídelníčku. Také se mohly pokusit o drobný přivýdělek příležitostnou prací, případně si decentně zažebrat. Bydlení ve skále bylo zdarma, neplatil se nájem ani daň, protože skalní obydlí nebylo vedeno v katastru nemovitostí a nemělo tedy ani přiděleno číslo popisné. Zde si možná některý navnaděný čtenář řekne, že zmiňovaná chudoba žen je v příkrém rozporu s výčtem pamlsků a privilegií. Ale to se může jevit jen na první pohled. Ono té příležitostné práce pro postarší ženy moc nebylo a odměny za tuto činnost byly spíše symbolické. Též možnost almužny v chudém venkovském kraji byla na jiné úrovni než v okresních městech a o Praze ani nemluvě. Navíc tenkrát byl i turistický ruch v této oblasti nesrovnatelně nižší než dnes, byl li vůbec nějaký, takže ani bohatí turisté se svými příspěvky nebyli řešením. A maliny jim užírala divoká zvěř a hajnej.

Skalní obydlí několikrát ze zvědavosti navštívil spisovatel Karel Václav Rais, porozhlédl se po místnostech, pohovořil s oběma obyvatelkami a nabyté informace zúročil v povídce "V skále". Díky tomu má i dnešní čtenář možnost si barvitě představit, jak žili tehdejší venkované zaujímající místo na periferii společnosti.

Dokdy přesně vdovy skálu obývaly nevíme, ale žily tam ještě v prvním desetiletí dvacátého století. Poté byl byt zřejmě krátce neobýván. Před velkou válkou se nastěhovali noví uživatelé, tentokrát chudý, pro nás dnes neznámý, bezzemek s početnou rodinou. Pan bezzemek se nechával najímat na příležitostnou práci  v okolních hospodářstvích, paní bezzemková byla v domácnosti. Rodina chovala dvě kozy, pro něž byl byt rozšířen o chlívek se dvěma oddělenými stáními. Po válce, kdy se rodině začalo dařit lépe, či jen nechtěli tito nadšení lidé dělat nově vzniklé republice ostudu nestandardním bydlením, byl skalní byt opuštěn a k trvalému bydlení se již nepoužíval.

Způsob stavby obydlí a jeho dispozice

Ke zhotovení obydlí byly použity staré havířské nástroje používané již ve středověku, jako je špičák, pemrlice či dláto. Okna a dveře se prakticky nelišily od těch používaných ve vesnických domcích chudých lidí. Světnice a černá kuchyň byly vybíleny vápenným mlékem, stěny ostatních místnosti si ponechaly přírodní vzhled.

Obydlí má dva vchody. Jedním se vcházelo do světnice, druhým do černé kuchyně. Z kuchyně se do světnice vcházelo přes síň a spižní komoru. Chlívek byl vykután mnohem později, jak jsme si řekli výše.

Mezi černou kuchyní a světnicí byla v pískovci vytesána soustava topenišť s dymníkem a komínem pro odvod spalin ven z objektu. Nejprve se vařilo na otevřeném ohni v černé kuchyni a topný element ve světnici, nakládaný dřevem z černé kuchyně, sloužil pouze k vytápění. Do soustavy topenišť také patřil malý osvětlovací krbeček zahloubený ve stěně světnice. Později, snad na přelomu 80. a 90. let devatenáctého století, ztratila černá kuchyň svou funkci a vařilo se na kamnech ve světnici, čímž se tato proměnila v obytnou kuchyň.

Podobných zajímavých obydlí, jaké můžeme vidět pod hradem Kost, se nachází na našem území několik. Mnohem častěji si však do pískovcových skal lidé vysekávali malé hospodářské objekty, jako byly například sklepy, kumbály na nářadí, dřevníky a chlívky. Ale historie skalních sklepů nebývá většinou tak zajímavá jako historie do pískovce vytesaných bytových jednotek.

zdroj: www.pruzkumypamatek.cz