Hope Swinimer – od jednoho ptáčka po tísíce zachráněných zvířat

Jak vás vlastně napadlo založit organizaci Hope for Wildlife?

Divoká příroda a její obyvatelé mě přitahují odmalička, ale nikdy jsem si nemyslela, že je budu jednou zachraňovat.

Když jsem pracovala na Dartmouthské veterinární klinice, lidé někdy volali a ptali se mě na nejrůznější divoká zvířata. Chtěla jsem jim umět odpovědět, a myslím, že právě tehdy se ve mně můj přirozený zájem o přírodu začal prohlubovat – lidé mi nakonec začali divoká zvířata nosit přímo na kliniku a já si je brala domů! Všechno vlastně začalo jedním ptáčkem, kterého mi někdo přinesl, a skončilo to u tisíců zvířat všeho druhu. Někdy se tomu sama divím, že to je vůbec možné.

Myslíte si, že to mají divoká zvířata na svobodě v poslední době čím dál těžší?

Žádné velké změny v přístupu nevidím. Spíše si všímám více a více problémů, ale to je spíše tím, že jsme mezi lidmi známější, takže pak máme více práce. Příroda to rozhodně nemá lehké. Viděli jsme i hodně smutné případy, kdy lidé zvířatům ubližují schválně, jako by si přírody vůbec nevážili. Někdy se až stydím, že jsem člověk.

Myslíte si, že Kanaďané dokážou správně posoudit, zdali mají zvíře vytrhnout z jeho přirozeného prostředí a přinést je k vám? Lidé v Česku často zvířata v dobré víře „zachraňují“, ale ve skutečnosti to vůbec není potřeba.

Doporučila bych vám, abyste si zjistili, jestli nejsou ve vašem okolí záchranné stanice divokých zvířat. Organizace podobné té naší jsou po celém světě a všechny potřebují, aby jim místní lidé pomáhali. Z dlouhodobého hlediska je totiž pro nás pro všechny důležité, aby se o záchranných stanicích dozvědělo co nejvíce lidí. Zeptejte se jich, jestli nepotřebují pomoc. Snažte se jednoduše pomáhat v místě, kde žijete.

Poznávejte přírodu kolem sebe. Čím více si jí budeme vážit, tím méně stanic bude potřeba. Myslím, že každý z nás může významně přispět – stačí se jen učit respektovat přírodu a zatěžovat co možná nejméně prostředí, v němž žijeme.

Udržujete styk s podobnými organizacemi z jiných zemí světa? Pokud ano, je vaše činnost podobná, nebo děláte něco úplně jiného?

Ano, udržujeme – a ve třetí řadě televizního seriálu se navíc vydáme na jiné záchranné stanice a budeme se starat o jejich zvířecí pacienty. Pořád se učíme – čekají nás tuleni, medvědi baribalové i nebezpeční predátoři!

Mohly by z vašich zkušeností těžit i jiné podobné organizace, nebo se vaše práce liší?

Každá organizace je jiná a člověk se pořád učí. Jedno ale máme společné: všichni chceme pomáhat přírodě. Navíc v sobě máme něco, co už se tolik se nevidí: ochotu aktivně se zapojit a změnit, co je potřeba.

Zajímají se děti v Kanadě o přírodu? Daří se vám v nich tento zájem probouzet?

Právě děti naše práce zajímá nejvíc. Moc se jim líbí, z čehož mám obrovskou radost – není nic krásnějšího, než když se vám podaří na dítě pozitivně zapůsobit.

Vím, že to bude znít jako klišé, ale děti jsou naše budoucnost. V industrializaci, urbanizaci a odlesňování jsme už zašli tak daleko, že pokud máme přírodu opravdu chránit, jsou zapotřebí radikální změny. A děti jsou novým nápadům otevřené. Proto do mladých lidí, kteří nás v Hope for Wildlife navštěvují, vkládám hodně naděje.

Máte nějaké oblíbené zvíře, popřípadě druh, který zrovna moc v lásce nemáte?

Žádné vyloženě oblíbené nebo naopak neoblíbené zvíře nemám. Každé má nějaké vlastnosti, které mě fascinují. Kdo by nechtěl létat jako orel, běhat jako srnec nebo mít mrštnost jako veverka? V Hope for Wildlife mě ani tak nepřitahuje nějaký druh, ale spíše konkrétní zvířata.

Musím ale přiznat, že díky Gretel jsem si oblíbila šelmy z čeledi lasicovitých, do níž patří lasičky, kuny, vydry a skunkové. Tahle zvířata jsou opravdu chytrá, vynalézavá a je s nimi legrace!

Jak se na vaši práci dívá široká veřejnost? Setkali jste se i s negativními reakcemi?

Je jasné, že ne všichni jsou z naší práce v Hope for Wildlife nadšení, ale nikdo se nám zatím nesnažil házet klacky pod nohy. Musíme dodržovat zákony, a ty nám bohužel některá zvířata zachraňovat nedovolují – my bychom se o ně rádi postarali, ale stát nám to jednoduše zakazuje. Někdy není vůbec lehké jednat podle zákona, protože prostě chceme pomáhat každému zvířeti, které to potřebuje. Říkám si pak, že možná nakonec skončím za mřížemi. Pokud to ale jinak nejde, radši budu riskovat.

A co natáčení? Jsou pro vás kamery příjemným zpestřením, anebo vás spíše obtěžují?

Mně osobně se natáčení docela líbí. Lidé ze štábu jsou skvělí. Chápou, že pracujeme s divokými zvířaty, takže ne vždy jde všechno podle plánu. Někdy se samozřejmě stane něco, co bych nechtěla, aby se natáčelo, ale seriál tak alespoň ukazuje pravdu. Jsme přece jen lidé, a tak chybujeme, jako každý.

Filmaři si navíc dávají hodně pozor, aby zvířata zbytečně nestresovali. Z toho jsem měla na začátku největší strach. Oni jsou ale hodně opatrní a ohleduplní.

A ve třetí řadě se dokonce štáb opravdu intenzivně zapojí do záchranářské práce. Takže uvidíme, co se za ty tři roky práce s divokými zvířaty naučili!

Máte ze své práce radost?

Samozřejmě – kdybych z ní radost neměla, nedokázala bych ji tak dlouho dělat. Někdy si dokonce říkám, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě!

Kdybyste mohla v Kanadě změnit jednu jedinou věc, co by to bylo?

Chtěla bych, aby se lidé rozhodovali více podle toho, co je dobré pro naši zemi a všechna živá stvoření, nejen podle toho, jak na tom můžou vydělat.

Zabýváte se kromě záchrany zvířat ještě něčím jiným?

Když mi zbyde trochu volného času, moc ráda čtu.

Který zvířecí pacient na vás v poslední době nejvíce zapůsobil?

Jsem hodně pyšná na to, že se nám podařilo zachránit jednoho jelence běloocasého. Jejich záchrana není vůbec snadná – hlavně v počátečních fázích. V útlém věku se ocitnou bez matky, navíc v té nejtraumatičtější situaci, jakou si lze představit. Často dostávají infekce a mají velice tenké nohy, takže stačí jen málo a zranění je tu. Navíc potřebují spoustu prostoru a času. A když je pak chceme vypustit na svobodu, není vůbec lehké je dostat do auta. Ze všech zvířecích sirotků v Hope for Wildlife trvá jejich rehabilitace vůbec nejdéle.

Každých pár let se dozvíme, že nějaký lovec zastřelil jelena, srnce nebo srnu, kteří prošli naší stanicí. Máme je označeny, takže nás o tom místní úřady informují. Je to smutné, ale zároveň jsme rádi – lovci totiž naše bývalé pacienty zastřelí vždy až několik let potom, co jsme je vypustili na svobodu, takže alespoň víme, že se vysoké zvěři, kterou se nám podařilo zachránit, v přírodě daří.

I když už to je hodně dávno, nikdy nezapomenu na záchranu kuny lesní Gretel, která od té doby žije u nás doma. Úředníci sice chtěli, abychom ji vypustili v přírodní rezervaci, ale já jsem věděla, že ji dokážu nabídnout stejně dobré podmínky. Chtěla jsem ji prostě mít u sebe a nikdy jsem toho nelitovala.