Strom

Osamělý strom
Autor: Petr Kadlík

Jsem starý, osamocený strom. Můj stařičký život byl velmi pestrý. Kdysi dávno, když mě vysadili, jsem se bál, jestli přežiji a teď ve svém starém věku se opět bojím. Nepřijdou nějací lesníci? Neudělají na mě tečku? Nepokácí mě? A když ano, co bude se mnou dál?

Když jsem byl ještě mladý, hrávalo si u mě a pečovalo o mě malé dítě. Ano, to dítě bylo mým otcem i matkou. Kde je mu teď asi konec? Nejspíš už je mrtvé. Jen já jsem z naší nerozlučitelné dvojice zůstal jako slepý svědek dávné a občas i kruté historie.

Za dob mého mládí ve slunečné dny okolo mě tančily dívky a krásně pěly písně. Za jasných nocí okolo tančily víly. Ale to je dávno, teď již nic z toho neprobíhá. Také jsem se stal svědkem hrůzostrašných bitev, ale i tu jsem byl nucen přežít. Asi je mým osudem jen stát a dívat se na to všechno, co se kolem děje. Dříve tu bývala hájenka, poté les a teď? Teď je tu krásná loučka, na které se pasou stáda srnčí zvěře a za chladných zimních nocí se z mých plodů chodí napást divočáci. Tak asi nejsem tak neužitečný...

Kdo to sem jde? Čí jsou to kroky? Že by hajný šel ukončit můj starý nesmyslný život? Ne, to jsou kroky někoho mladého. Á, už ji vidím, je to dívčina! Co asi chce? Že by mé listí? To asi ne, spíž je unavená a jde si lehnou do mého stínu. Ale ona pláče! Co se jí stalo? Sedá si pod mou korunu a já ji šelestěním listů utěšuji. Z ní to jako 'Neplač malá, to bude dobré'. Jako kdyby mě rozuměla. Dívka po chvíli přestává plakat a začíná mě svými jemnými prstíky hladit po mé vrásčité kůře. Šeptá mi o svém trápení. Jaký má líbezný hlas. V tomto tichém souznění jsme chvíli zůstali. Ona však už musela jít. Slíbila: 'Já se vrátím.'

Moc jsem jí nevěřil. Ale ona ke mně začala chodit pravidelně a už ani jedinkrát nebrečela. Jednoho slunečního letního dne ji vidím přicházet a s někým se vede za ruku. Ano, je to její chlapec. Přišla mi ho představit. Zanedlouho slyším nějaký hluk a vidím, že ke mně přichází svatební průvod. Moje holčička si udělala pod mou korunou svatbu. To je ale nádhera. Nad tím obrazem mi tečou radostí slzy.

Přesně za rok ji vidím přicházet a už má s sebou kočárek. Jejímu malému chlapečkovi zpívám písně, mé listí ho uspává a můj stín mu dává krásné odpočinutí. Teď jsem opravdu šťastný, konečně mě někdo využil. I ve svém věku můžu potěšit novou generaci lidí. Třeba v něm zůstanou vzpomínky na tyto krásné chvíle. Třeba až vyroste, přesvědčí ostatní, že vážit si stromů a přírody vůbec není špatné. Naopak. Příroda nám může dát víc, než si jen umíme představit.