Bzenecká dúbrava – cesta za přírodou, pouští mezi loupežníky (2. část)

Kalorie, které jste nabrali odpočinkem v základním táboře, městě Bzenci, teď můžete snadno spálit. Zahřívací kolo navrhované trasy vás provede polními a hráznými cestami přes zastavení po několika ornitologických a mammalogických zajímavostech jihu Moravy. Před vámi je sedmikilometrová vyjížďka, na jejímž konci čeká občerstvení, vlaková a autobusová zastávka, a také jedno zásadní rozhodnutí.

Nenechte se pivem svést, cesta Vás dál musí vést

Cesta začíná v bzenecké kolonii, Olšovci (48°58'19.682"N, 17°17'41.727"E). Osada, která tu stála někdy v jedenáctém století, se živelně rozrůstala, až se stala nedílnou součástí „hlavního“ města. Olšovec disponuje atraktivním mini-pivovarem. I když bylinkové pivo s kotvičníkem zemním (Tribulus terrestris) se jen tak nevidí, není zapotřebí se tu napájet do zásoby, takříkajíc do velbloudího hrbu. Raději podél místní čističky odpadních vod vyrazte polní cestou ke kolejím u lesa. Železniční „vlárská“ trať Kyjov-Strážnice vás kus cesty doprovodí.

Jan Kalina z Olšovce stojí před soudem, a jde mu doslova o krk. Nejen že si dovolil porušit přísná nařízení, a drze si doma vařil vlastní pivo, ale pravděpodobně podepsal smlouvu s ďáblem. Ne že by se soudícím radním jeho pivo nezdálo, naopak – obluzuje mysl na výbornou, chutná znamenitě - ale ta podivná, kalně tmavá barva je jistě důkazem, že do každé várky přidává čtvrtku vlastní krve. Buď prozradí, jak tmavé barvy piva dosáhl, jinak bude viset (nebo hořet na hranici). Těžko říci, jak tenhle proces dopadl, jisté je, že od roku 2007 vaří olšovečtí i výtečná pšeničná a žitná piva tmavé barvy, podle osvědčené staré receptury. Kde k ní asi přišli?

Když jde malý bobr spát

Zastavení první, rybník Stolařka (48°57'46.668"N, 17°19'4.814"E) je oáza klidu. Kromě rybářů na tenhle kus světa jakoby všichni zapomněli, a tak můžete v klidu na břehu meditovat za šplouchání vlnek. Rybochovné dílo, které vyniká malebným okolím, má však jednoho staronového obyvatele, na kterého se štěstím narazíte i vy. Žije tu rodinka bobrů evropských (Castor fiber), kterým klid a dostatečný přísun dřevin z okolního měkkého luhu, zdá se, maximálně vyhovuje.

Rybník na Stolařce tu ve víceméně stejné hrázi ovlažuje své okolí už od roku 1572. Bzenečtí páni si totiž dobře spočítali, že snažit se udržovat louku nebo pole v místech, které dvakrát do roka zaplaví voda z nedaleké Moravy, nemá příliš význam. Vlastní kase vybudováním pětadvaceti hektarového rybníku možná neprospěli, ale dnes jim aspoň můžeme poděkovat za fantastický krajinný prvek, který obohatil zdejší přírodu. V roce 1956 zde byla vyhlášena přírodní rezervace, nyní s Naturovým statusem EVL – Evropsky významná lokalita.

Mámo, táto, letí čáp

A ne jeden. Mezi rozvolněnou, téměř parkovou zelení, tu narazíte na spoustu vyčkávajících volavek a dalších klenotů ptačí říše, které na loukách podél říčky Syrovinky (48°56'51.965"N, 17°18'27.661"E) odpočívají, posedávají na stromech, případně číhají na neopatrné obojživelníky. Pokud jste vybaveni dalekohledem, nebo pronikavým zrakem, možná budete mít štěstí. Nad loukou umí zakroužit luňák červený (Milvus milvus), a někdy sem zabloudí i orel mořský (Haliaeetus albicilla), náš největší dravec s až dvoumetrovým rozpětím křídel.

Orli ani luňáci nemají v Čechách právě na růžích ustláno. Ne že by je tolik trápil nedostatek potravy nebo hnízdních možností, s tím by si už tito majestátní dravci poradili, ale mají spíš problém s některými lidmi. Nejrůznějších střelců, travičů - sběratelů vycpanin a vykradačů hnízd z řad sběračů vajec, i komerčních rádoby-sokolníků by se tu bohužel našlo povícero, a tak si netroufnu ani naznačit, kde by se zde dala konkrétní hnízda najít. Vidět luňáčí rodiče krmit své mladé na hnízdě je překrásný zážitek, a pokud i vy budete mít to štěstí, respektujte a uchovejte prosím v tajnosti před ostatními, o které místo se jednalo.

Bzenec - přívoz

Konec „zahřívacího“ kola, a slibované cyklo-občerstvení, v domečku u paty zatáčky poblíž zdejší betonárky. Tam někde nahoře (48°56'7.449"N, 17°17'16.881"E) je vlakové nádraží, pokud vás tlačí čas, nebo palec v botě. Je ale zřejmé, že když tu teď sedíte ve stínu u točené malinovky, hlodá ve vás něco jiného. Když už jste vydrželi až sem, přece si nenecháte ujít to „nej“, co by ještě mohlo být před vámi. Konečně to natřete dědovi, který už vás definitivně nudí svými historkami, jak s Cizineckou legií prošel rovníkovou Afriku. Vždycky je to přeci o tom „kousku“ navíc.

Pokud se tedy rozhodnete dokončit okruh a dorazit zpět na rohateckou zastávku (což je dobrodružně chvályhodné rozhodnutí), čeká vás posledních osm kilometrů náročnějším terénem. Vyzkoušíte si, jak se mají jezdci rallye Paříž-Dakar, když píchnou a musí šlapat pěšky. V plánu je totiž poušť. Opravdová Sahara. Tedy, alespoň ta Moravská. V závislosti na ročním období a teplotních podmínkách mohu jen doporučit vybavit se dostatečnou zásobou tekutin, a možná také krmením pro velbloudy. Trasa je sjízdná na kole, ale upřímně řečeno, zejména v písčitých partiích není sjízdná s potřebnou elegancí.

Do ďáblova chřtánu

Od folklorně vymalovaného nádražíčka se tedy vydejte po panelové cestě do nitra pískovny (48°55'26.158"N, 17°16'32.528"E). Cestou podél násypníků a pásových dopravníků můžete obdivovat písečné svahy a stěny, které dosahují i výšky třiceti metrů, uvnitř „soutěsky“. V létě se tu povrch prohřeje i na šedesát stupňů, takže si můžeme skutečně užít Saharu en-miniature. I nadšeným bábovičkářům a stavitelům miniaturních hradů se ale vkrádá na mysl otázka, odkud se tu takové množství písku bere.

Posloužit můžeme hned dvěma vysvětleními. Mineralogický rozbor před lety potvrdil, na bázi obsahu křemičitanů, že zdejší písek je složením (a kvalitou) shodný s pískem na Saharské poušti. A fáma hned byla na světě – za vše mohou pouštní bouře. Když s neztenčenou intenzitou přesívají africké větry pouštní duny, dostávají se prachová zrna do atmosféry, a vzdušné masy si je podávají mezi kontinenty. A ejhle, sedimentují pak po tisíciletí jako z udělání právě na bzenecké dúbravě.

Toto vysvětlení sice nepozbývá romantické kouzlo a dálnou exotiku s příměsí vůně velbloudího trusu, ale na pravdě se bohužel nezakládá. Geologický ústav akademie věd ČR rozbil tuto iluzi napadrť: Tyto písky vznikly v jezeře, které v době před 15 až 14 tisíci roky zaplavilo celý Dolnomoravský úval a údolí podél spodního úseku Dyje. Dokládají to jezerní sedimenty nalezené na řadě míst v obou údolích. Geologové shrnují - nikoliv Sahara, ale jezero.

Kde si hraje řeka?

Vyťapaná pěšinka, sjízdná i na kole nás dovede na místo přírodní rezervace Osypané břehy (48°55'6.169"N, 17°16'44.299"E). Desetimetrové strmé písčité svahy porostlé borovicemi tu obepínají meandry Moravy. Jen kousek na dohled odtud tu nespoutaná řeka při povodních vyčarovala ostrov, když si dravý proud zkrátil cestu přes říční oblouk. Fantastická krajinná scenérie, šance na setkání s bobrem (nebo aspoň jejich pobytovými stopami) – a jako bonus, pro sběratele „filmových míst“ – přírodní kulisy Zemanova filmu „Cesta do pravěku“. Na dinosaury tu nejspíš nenarazíte, ale jeden nikdy neví.

Lesem se nesem

Bory na Janové (48°54'38.262"N, 17°15'11.439"E) se vyznačují zvláštní barvou kmenů. Nikoliv načervenalá, ale černá borka. Je to nějaká houba, plíseň či lišejník? Nikoliv, jen zdejší les utrpěl několikrát za poslední desetiletí požárem. Jehličnany s tlustou kůrou žár ustály, ale oheň prakticky zlikvidoval podrost, dnes se tu drží jen řídké trsy suchomilných travin. Destruktivní prosvětlení podrostu tu ale paradoxně pomohlo kriticky ohroženému druhu.

Ještěrka zelená (Lacerta viridis) je naší největší ještěrkou. Nelekejte se, až uvidíte mezi kmeny mžiknutí zeleného ocásku, nebo zahlédnete tyrkysově modrou hlavičku. Dorůstá až čtyřiceti centimetrů, takže s klidem může suplovat u nás nedostatkové leguány. V prohřátých okrajích lesa se tu vyskytuje nejsilnější populace v celé ČR, a v letních měsících tu na ně narazíte na každém kroku.

Váté písky

Prašná písčitá cesta v „nudli“ podél železničního koridoru (48°54'38.419"N, 17°14'13.465"E) vede národní přírodní rezervací Váté písky. Ojedinělá suchomilná vegetace na písčitém podloží, zahrnuje především paličkovec šedavý a smil písečný, ale najdeme tu také – třešničku na dortu - polopouštní endemit kavyl písečný. Horké slunce nad hlavou obvykle neláká k zastávkám, ale se štěstím tu uvidíte pověstnou kudlanku nábožnou. To, zda bude svačit svého manžela, jisté není, ale zážitek ze setkání s hmyzím dravcem stojí za to.

Cesta podél železnice pokračuje podél lesa až k výhybkám na rohateckou kolonii, ale to už z dálky vidíte přibližující se budovu rohateckého nádraží. Vaše nohy mají za sebou třicet kilometrů jízdy, tvář máte ošlehanou větrem (o muškách mezi zuby taktně pomlčme), tělo jistě nese svůdné opálení. Možná teď máte pár šrámů navíc, ale jako správní dobrodruzi jistě víte, že jizvy od nepřátel a komárů jsou ozdobou válečníka. Vždyť jste prošli lesem loupežníků, proklestili si cestu neprostupnými hvozdy a přežili i cestu pouští.

Na další výpravě zase naviděnou!

Fotogalerie k článku