Lomnickem po stopách českého génia Járy Cimrmana

Lomnice se nachází na okraji Českomoravské vrchoviny. Je tak trochu mimo hlavní dění. Nevede sem ani žádná velká silnice. Ba naopak. Silnice, po které mě veze autobus je místy tak úzká, že se na ni sotva vejde. Z Tišnova je to asi 20 minut jízdy. Autobus zastavil na náměstí. Chvilku se zde hemžilo několik lidí, většinou spolucestující z autobusu. Za chvíli se však rozprchli a já jsem zůstal opuštěný. Doslova. Nikde nikdo. Nebyl slyšet ani žádný hluk, žádné auto. Jen z hostince na rohu náměstí se ozýval sotva znatelný hlomoz. Můj zrak rychle zaregistroval tři dominanty. Na náměstí stojící morový sloup a nádherný kostel. V pozadí byl pak patrný místní zámek, který však již na první pohled vypadal dosti omšele. Podle mapy jsem měl vyrazit po žluté turistické stezce, která je zároveň naučnou stezkou informující poutníky o úspěších a životě českého génia Járy Cimrmana. Po ní se vydám. Chvilku se však ještě zdržím ve městě. Chci si ho prohlédnout.

První zmínka o Lomnici pochází již ze 13 století

Lomnice je velmi staré město. První zmínky o něm pochází již ze třináctého století. Nabízí tak také mnoho památek a určitě stojí zato se zde na chvilku zastavit. Vznik tohoto dnešního městyse není zcela objasněn. Protože zde stával hrad, jedna z možných teorií říká, že sídlo bylo zřízeno k ochraně nedalekého kláštera Porta coeli. Ovšem jiná tvrdí, že sídlo zde bylo již před vznikem kláštera roku 1234 a to už ve dvanáctém století jako kolonizační ves. Prvním písemně doloženým držitelem je však Vzata z Lomnice, jehož jméno se objevuje na listině z roku 1281. Rod Lomnických nebyl nikterak nevýznamný, jak by se dle odlehlosti regionu mohlo zdát. Vznata z Lomnice vykonával za vlády Přemysla Otakara II velmi významnou funkci. V roce 1271 se dokonce účastní jednání o míru s uherským králem Bélou IV. Pánové z Lomnice si drželi své postavení i v dobách pozdějších. Od druhé poloviny šestnáctého století se pak v Lomnici vystřídalo mnoho pánů – Žerotínů, Kouniců, Breunerů, Kateřina z Mannsfeldu a jako poslední rod Serényiů. Významnosti majitelů Lomnice odpovídá i četný výskyt úchvatných památek. Nemeškejme již proto a pojďme si některé z nich prohlédnout.

Dokladem starobylosti obce je zámek, který stojí nedaleko náměstí. Původně se jednalo o hrad, který byl v průběhu času několikrát přestavěn. Milovník architektury tu najde prvky všech stavebních slohů od třináctého století až do začátku století dvacátého. Do zámku však není možné se dostat. V jeho prostorách dnes totiž funguje střední škola. Případný pocestný nesmí v žádném případě přehlédnou, na náměstí stojící kostel Navštívení Panny Marie. Kostel výrazně dominuje náměstí. Je navíc patrný i z okolí městyse. To také bylo cílem stavitele. Poutníci směřující do Lomnice, aby se poklonili Madoně z Lomnice, měli tento svatostánek spatřit ihned po výstupu na okolní kopce. Při pohledu z okolních vrchů je to vskutku impozantní zážitek. Kostel je výraznou dominantou kraje a umocňuje genius loci vlnící se krajiny s mozaikovitým uspořádáním malých ploch lesů, polí, luk a pastvin, které jsou doplňovány skupinami rozptýlených dřevin. Před kostelem stojí na místě zrušeného hřbitova morový sloup.

Lomnice má však další významnou památku. Málokdo by asi uhádl jakou. Ve staré židovské čtvrti se mezi domy krčí synagoga. První Židé sem byli přestěhováni na začátku 18. století. V dobách největšího rozvoje místní židovské obce tu žilo 606 Židů. I zde nebyl jejich život nijak jednoduchý, svázaný mnoha omezeními. Největší tragédie však přišla během druhé světové války. Jestliže zde byla takhle silná židovská komunita, musí zde být i židovský hřbitov. Jeho hledání mi chvilku trvalo. Nakonec jsem ho však našel. Nachází se na samotném konci Lomnice, a i když si trochu zajdete, doporučuji ho navštívit.

Přírodou po stopách Járy Cimrmana

Vrátil jsem se na náměstí k rozcestníku turistických tras. Hned vedle něj se nachází noha Járy Cimrmana. Vydám se po žluté trase, která je zároveň naučnou stezkou Járy Cimrmana. Po cestě se tak dozvím více o některých úžasných vynálezech tohoto českého génia, a jestliže na začátku cesty je Járova noha, na konci pak uvidím i jeho pohlaví. Značka mě chvilku vede městysem k místnímu zemědělskému družstvu. Zde končí cesta a začíná plahočina.

Naučná stezka je dlouhá 7 km. Její začátek leží v nadmořské výšce 400 m. Postupně nás vede přes 6 zastávek na nejvyšší místo Hornosvratecké vrchoviny, na kopec Sýkoř, který je 704 metrů vysoký. První zastavení naučné stezky se nachází ve výšce 420 m. Dozvídám se recept na boží milosti. Zastávka druhá, tedy plahočina číslo dvě, mě informuje o tom, jak Cimrman měl rád odpočinek a o jeho vynálezu pětitaktního motoru. Jsem už ve výšce 480 m. Ohlížím se směrem k Lomnici a naskytuje se mi neuvěřitelný pohled. Mezi kopci se na mírné vyvýšenině Boskovické brázdy roztahuje Lomnice. Pohled je to neuvěřitelný, fascinující. Celému výjevu dominuje lomnický kostel a dotváří tak jakési tajemno a posvátnost místní krajiny.

Otočím se a vydávám se dále na cestu. Přede mnou pomalu stoupá Českomoravská vrchovina. Cesta pokračuje obklopená lesem. Jen velmi zřídka je tato jednotvárnost narušena pruhem políčka, nebo pastviny. Tato oblast Českomoravské vrchoviny, která se také podle nejvyššího bodu nazývá Sýkořská hornatina, je geologicky relativně monotónní. Převládají většinou ruly. Proto mě nepřekvapuje jednotvárnost okolní krajiny.

To už jsem však došel na třetí zastávku, která nese název plahočina č. 3 – sání. Na informační tabuli je uveden přepis rozhovoru dvou paní o národnosti Cimrmana. Výška tohoto místa, která je již 560 m, poskytuje opět velmi působivý rozhled po krajině. Po pár minutách chůze se můžu v nadmořské výšce 580 m zastavit na plahočině č. 4 – komprese. Text mě informuje o historii snah o zřízení naučné stezky.

Postupuji výše. Krajina již není tak jednotvárná. Les se rozvolnil, aby nakonec zcela ustoupil. Jednolitost geologického podloží je zde přebita geografickou polohou a členitostí reliéfu. Vysoká krajinná diverzita podmiňuje i značnou biologickou diverzitu. Kolem dokola se rozprostírají drobná políčka, která se střídají s pastvinami, menšími plochami lesů a s roztroušenou zelení. Vše spojeno dohromady vytváří naprosto harmonický soulad. Ten neruší ani rozptýlená zástavba. Právě naopak. Občas se vynoří pár domečků, či malá osada. V žádném případě však nepůsobí v krajině jako narušitelé, ale tvoří její nedílnou součást.

Koukám po krajině tak usilovně, že jsem málem přešel další zastávku. Byla by to opravdu škoda. Na této již páté plahočině, která se nachází ve výšce 600 m, si totiž můžete zazpívat hymnu plahočivců. Moc dlouho se zde nezdržuji. Je zde hodně sněhu. Mám ho vysoko nad kotníky a padá mi do pohorek. Po pár minutách chůze si všímám zajímavého úkazu. Po mé pravé straně se nachází balvanové moře. Doslova. Rozsáhlá plocha mírně se vlnícího svahu je neuvěřitelně hustě pokryta menšími i většími balvany. Jedná se o dosud patrný doklad glaciálních pochodů, které u nás probíhaly v době ledové. Tyto rulové balvany jsou buď výsledkem mrazového zvětrávání, nebo pohybu ledovce. Dnes má toto krajinářsky velmi zajímavé území status přírodní památky. Poblíž stojící cedule mě informuje, že celá chráněná plocha má 8,27 ha a pod názvem Synalovské kopaniny je chráněna od roku 1990. Výskyt rozptýlených dřevin, vřesu a smilky ukazuje na chudé pastviny. Informační cedule mě v mém úsudku podporuje.

Jak stoupám výše, sněhu je stále více. Procházím kolem další cedule s nápisem plahočina č. 6 – výfuk. Moc si jí nevšímám a zrychleným tempem pokračuji vstříc vrcholu. Konečně jsem na konci. Poslední zastávka této pozoruhodné a informačně velmi hodnotné naučné stezky je těsně pod vrcholem Sýkoře. Opět jsem obklopen lesy. Koukám kolem sebe a hledám Járovo pohlaví. U plotu místní hájovny stojí socha, která znázorňuje hlavu. O kousek vedle je tabule, kde se dozvídám, že jsem na konci plahočiny, ve výšce 650 m a že ona z kamene tesaná a hranatá hlava, je hlava Járy Cimrmana. Text mě dále poučuje, že toto místo nese název pohlaví proto, že Jára je zde zobrazen jen po hlavu. Opravdu dobré.

Po krátkém odpočinku je čas znovu se vydat na cestu. Pokračuji stále po žluté turistické značce. Pohodlná cesta mě vede kolem dalšího chráněného a zajímavého území. Přírodní památka Sýkoř. Důvod ochrany je na první pohled jasný. Ve smrkové monokultuře jsou čas od času schovány porosty buků s javory a jasany. Na zemi leží silná vrstva sněhu, a proto není patrný bylinný podrost. Mezi stromy také prosvítají skalní útvary. Pravděpodobně opět pozůstatky glaciálních pochodů. Kvůli sněhu se mi však nechce jít blíže.

Jdu volnou chůzí a přemýšlím o místní krajině. Ta je totiž velmi specifická. Jak už jsem si všiml při cestě k vrcholu Sýkoř. Geologická jednotvárnost je zde více než vyrovnána členitým reliéfem a geografickou polohou. Také jsem si při své pochůzce všiml pozvolných změn ve vegetaci. Je to logické. S nadmořskou výškou klesá teplota a roste množství srážek a tomu se přizpůsobuje i vegetace. Zde je to však patrné na docela malém úseku. Budu se sem muset vypravit i v létě, kdy změny budou mnohem více zřetelné. Pro tuto část Českomoravské vrchoviny je také charakteristický výskyt mnoha hluboko zaříznutých údolí. Ty slouží jako migrační trasy pro teplomilné organizmy, které tak pronikají i velmi hluboko do hor. Po chladnějších svazích zase sestupují chladnomilné organizmy do nižších nadmořských výšek, než je obvyklé. Po čtyřiceti minutách jsem došel do obce Skorotice. Zde stojí za pozornost pěkná dřevěná kaplička na návsi. Dále mám pokračovat po modré značce. Kvůli sněhu, však raději volím silnici. Po té jsem asi po půl hodině došel do Nedvědice.

       

Nástup na vycházku:	Lomnice
Konec vycházky:	Nedvědice
Náročnost:	Mírná
GPS:	Lomnice: 49° 24' 17.7900702" N, 16° 24' 41.451416" E
	Synalovské kopaniny: 49° 26' 19.5921356" N, 16° 24' 23.8389587" E
	Sýkoř: 49° 26' 48.121069" N, 16° 24' 25.3839111" E
	Skorotice: 49° 27' 27.2906126" N, 16° 21' 32.9672241" E
	Nedvědice: 49° 27' 16.042813" N, 16° 20' 7.9948425" E
Délka trasy:	12 Km
Turistické známky:	Turistická známka No.1166, Lomnice u Tišnova - infocentrum, cukrárna, synagoga
Doprava:	Autobus, vlak

Literatura:
Turistický průvodce: Boskovicko, Kunštátsko, Letovicko, Lomnicko
Lomnice: příroda, historie, osobnosti, památky